Nedělní procházka

Je neděle, jedno obyčejné odpoledne měsíce září. A já si vyšla na procházku. Slunce už tolik nepálí, jako v červencových nebo srpnových dnech. Břehy rybníka zejí prázdnotou, nikdo se už nekoupe, ani neleží na dece a nechytá čokoládový odstín. Ani děti si tam už nehrají s velikým duhovým míčem. Není slyšet jejich smích, ani nadšené výkřiky radosti. Prázdniny skončily, všude kolem je ticho.
Tu a tam sedí rybář,který bez hnutí pozoruje klidnou hladinu rybníka, plnou třpytivých záblesků dopadajícího slunce a trpělivě čeká na svůj úlovek. Rákosí se lehce vlní větru a cvrček právě zahájil svůj odpolední koncert.
Pomalu mířím na úzkou pěšinu a vcházím do lesa. Dívám se a vidím, že i les se začíná měnit. Celý se začíná převlékat z různých odstínů letní zelené do pastelových barev podzimu.
Dívám se a při tom tiše naslouchám, co les si mezi sebou povídá. Bříza, ta nádherná štíhlá krasavice, má plnou hlavu starostí, jaká je letos nejmódnější barva. Je to snad hnědá, meruňková nebo snad do červena? Nakonec se oblékne celá do zlatova, to, aby se co nejvíce podobala slunci, které jí září do koruny.
Borovice si s módou hlavu neláme, sama dobře ví, že jí celoročně nejvíce sluší zelená. Ta má úplně jiné starosti. Právě pod ní vyrostla celá rodinka pravých, sametových hříbků. Ukryla se do měkounkého měchu a vysoké trávy. Ale ona je pro jistotu přikryje svými větvemi, aby je jen tak někdo nenašel. Vždyť je to její poklad! A ona se rozhodla, že ho vydá jen tomu, kdo se umí kolem sebe dívat.
Támhle kousek opodál skotačí černá veverka. Teď právě z lísky našla oříšek. V tlapičkách ho šikovně rozlouskne a už si pochutnává.Pak honem, honem, rychle šplhá na strom do svého úkrytu. V mžiku z ní zahlednu jen její chundelatý ocásek!
Přicházím k mohutnému dubu. Ten pán v nejlepších letech oblékl rubínový fráček. Moc mu to sluší, fešák! Zakoukal se do břízky parádnice, a tak sní šeptá, ševelí a šumí, šeptá jí krásná slůvka, tak jako to dělají všichni zamilovaní. Raději ho nebudu rušit a půjdu kousek dál.
Zahlédla jsem, že právě dozrávají ostružiny. Trhám je do dlaně a sypu si je do úst, ty sladké lesní drahokamy. „Hmmm, to je dobrota!“ Dívám se při tom do korun stromů, na nebe, do slunce a prožívám jedno neobyčejné nedělní odpoledne.