Dům který opouštíme

 Kdysi jsem měl sen. V tom snu jsem seděl v hlavní hale našeho hospicu, ve starém ratanovém křesle, které působilo že vypoví službu dříve než já. Díval jsem se ven skrz obrovskou prosklenou stěnu, kterou při západu slunce svítilo dovnitř oranžovou a později k večeru červenou, uklidňující barvou. Nejednou v podvečerních hodinách mě napadlo, že ten, kdo to navrhl byl génius. V tom snu jsem neseděl sám, ale byla tam i jedna starší paní v modrém županu, co u nás zemřela. Říkali jsem jí paní „Modrý župan“, nikdy ho nesundala. Sundal jsem ho až já. Houpala nohama a vypadala nadmíru spokojeně. Zeptal jsem se jí, proč je tak šťastná, když je v hospici. Najednou jsem naprosto jasně viděl její tvář, už jsme možná nebyli ani v hlavní hale, začal jsem se budit, ale pamatuji si přesně co mi odpověděla. Řekla, že jednou si budu muset zvyknout, že celý svět je mimo jiné jeden velký hospic.

  Tato věta se mi vybavila, když jsem poprvé viděl mapu šíření viru a na ní čísla zemřelých. Celý svět začal připomínat jeden velký hospic. Jednotlivé státy byly jako pokoje a ve všech někdo seděl a čekal. Zase jsem zahlédl usmívající se tvář paní „Modrý župan“. Když jsem se o ní v hospici staral, nikdy se nesmála, dokonce jsem ani neznal její skutečný hlas. Trpěla na onemocnění motorického neuronu. Pro člověka, který se bojí, je až nesnesitelné, co všechno se může v těle pokazit. Variant a kombinací je nepřeberné množství.

 Jednou jsem u paní uklízel a ona mi ukázala na ledničku. Došel jsem k ní a otevřel ji. Bylo v ní jen jedno pivo a Nutrison.  Ukázala mi ať to donesu. Vzhledem k tomu, že paní se dusila při pokusu pozřít cokoli co bylo tekutější, než mléčná kaše vzal jsem Nutrison a dohušťovadlo. Paní začala zuřivě gestikulovat, tak jsem se zastavil a trochu překvapeně se zeptal, jestli mám donést to pivo. Paní souhlasně zaklokotala a ukázala na mě. Usmál jsem se a otevřel si pivo. Zeptal jsem se jí, jestli chce ten Nutrison. Ukázala mi na papír a tužku. Tak jsem jí obojí podal a ona mi na to s obtížemi napsala krátké a jasné: „Na blití“. Tak jsem se jí zeptal, jestli chce nahustit pivo. A paní poklepala znovu na papír s nápisem: „Na blití“. Usmál jsem se a sedl si vedle ní. Končila mi směna a já měl čas. Tak jsem se zeptal, jestli si nechce zahrát karty. Paní nesouhlasně zaklokotala. Tak jsem začal s jednou historkou z domova. Znovu zaklokotala, jakože ne. Zkusil jsem, jestli tedy nemám alespoň zapnout rádio. Paní začala rudnout a z klokotu přešla do výhružného chrčení. I když jí nebylo rozumět ani slovo, pochopil jsem, kam si to rádio mám nacpat. Tak jsem se na ní nechápavě podíval a pokrčil rameny. A ona pohybem ruky naznačila, že si mám vypít své pivo a vypadnout.

 Jsou chvíle, jako je ta, která nastala nyní ve světě kolem nás. Venku zuří bouře které nerozumíte, a vy se bojíte o své blízké. Každý má ve svém okolí někoho, koho nechce ztratit. Bojí se o něj nebo o sebe. Pořád dokola omílá své možnosti. A bojí se, že nevybere tu nejlepší. Víme, že beze ztrát to nebude možné. Strach ze současnosti brzy vystřídá strach z budoucnosti. Solidaritu často nahradí zoufalost. A občas se dostaneme do bodu, kdy dál vede jen jedna cesta, kterou nechceme jít. V takové chvíli, úplně nakonec nezbude nic jiného, než vypít si své pivo a jít dál. Někteří se vztekají, nadávají, kopou kolem sebe. Ale je to jen situace, situace jako spousta jiných. Je v pořádku chovat se v takové chvíli hloupě, to je lidské, pochopitelné. Není to katastrofa. Nejkrásnější v tento moment bývají lidé, kteří kráčejí touto jedinou možnou cestou, tímto přiděleným koridorem, klidně s pokorou a něhou. 
 Byl únor, když paní „Modrý župan“ dopila to své pivo s nutrisonem. Paní byla makléřka, mělat tudíž našetřeno. Vedlo to jen k tomu, že se rodina zhádala o tuzér, co tu paní po sobě nechala, ještě za tepla na chodbě před márnicí.
 Když se mi občas celý svět změní v hospic vím, že je čas na to prostě vypít své pivo a jít. Bez řevu, bez násilí. Dál tím koridorem, který vede bůh ví kam.