Blues na cestu do pekel

     Je to nejpůvabnější náměstí, co vůbec znám. Leží se na kopečku obehnaném středověkými hradbami a s okolním světem jej spojují jen dvě cesty prudce klesající na protilehlých koncích rynku do města. Vlastně je tu ještě jedna uzoučká ulička, tak akorát, aby jí prošel jeden člověk. Vede mezi domy a mění se ve strmé schodiště na hradby a dál k nábřeží řeky.
     Kdysi jsem na tom náměstí často lelkoval a přemítal o hloupostech, neboť místo, kde se zastavil čas, při troše fantazie lze nabýt takového dojmu, je pro rozjímání toho druhu stvořené. Procházel jsem se podloubími renesančních domů, brouzdal kolem šesti majestátních lip rostoucích v kruhu trávy uprostřed dláždění, kde bývala kašna, nebo zašel do vinárny, a tam se přemýšlelo úplně nejlíp.
     Náměstí vévodí zámek s věží románského původu, a přímo proti nájezdu k jeho bráně, jež překlenuje někdejší příkop, se tyčí pomník od známého českého sochaře se skulpturou biskupa Jednoty bratrské, která zdvihá ruce s Biblí Kralickou k obloze.
     Onehdy stál u pomníku mladík v černém fraku, cylindru a v černých džínách a hrál na klarinet blues, co je tak staré a známé, že už o něm nic nevím. Podivně se u toho nakláněl a vypadal, že je v transu. K tomu, aby si svou hudbou něco vydělal, si vybral špatné místo, neboť tudy chodilo málo lidí. On se ale nezajímal ani o těch pár mincí, které mu kolemjdoucí hodili na dlažbu, protože dohrál a odešel úzkou uličkou k řece. Díval jsem se za chlapíkem, jak se jeho silueta s nepatřičným cylindrem rýsuje proti světlu.
     Mnohem později mě napadlo ptát se, jestli mladík s klarinetem byl anděl či ďábel, a prchl za ním tou uličkou. Nenašel jsem ho a jak bych také mohl. Spatřil jsem pouze na trávníku sochu římského boha moří a zejména sladkých vod, které chyběl bájný trojzubec. Opřel jsem se o ní a čekal, už nevím na koho. Nejspíš na Ženu s velkým Ž. Na koho jiného by také stálo za to čekat. Po nábřeží však kráčely proti sobě hned dvě ženy s pejsky. Zřejmě se znaly, neboť se zastavily a ihned se daly do řeči. Jejich psi se zase okamžitě pustili do sebe. Ženy si jich nevšímaly a nerušně si povídaly.
     Byl jsem v té chvíli asi jediný ve vesmíru, kdo slovo od slova a štěk od zavrčení slyšel jejich dialogy, ten ženský i psí. Čím se častovali čoklové, nevím, ale podle mě to nebylo nic lichotivého, mohl jsem se však mýlit. Ženy jsem vnímal bezvadně, a tak jsem postřehl, že si každá mele to své, slova jedné spolehlivě míjela sluchové orgány druhé a naopak.
     Ženy si báječně rozuměly ve svých mimoběžných vyprávěních. Psi blafali, občas s náznakem rvačky a celé to vyústilo v logickou pointu, že se ženy s psisky vydaly po svých štrapácích. Vlastně to byly čtyři mimochodné monology na dvou úrovních, ač ty v nižším patře představovaly možná dialog, určitě ale vypjatý. Z lidského pohledu tedy. Uvědomil jsem si, že jsem vyslechl a zhlédl zhuštěný obraz dnešního světa, v němž lidé také mluví každý to své, všichni jsou odborníci na všechno, ale vzájemně se neslyší a nevnímají.
     Tedy mě jako jiné zajímá, co se stane bezprostředně v okolí i daleko, děsím se globálních i lokálních hrozeb, trápím se, co bude se mnou, s blízkými i vzdálenějšími a sleduji všechno světodějné i světozhoubné. Jak jsem však na tento svět v malém znenadání narazil, polekalo mě to a honem jsem se vrátil na své náměstí. Na Ženu jsem v tom kalupu zapomněl a nikdy už ji pak nespatřil.
     Zastavil jsem se až u sochy francouzského katolického světce, který je uctívaný jako patron proti moru. Jeden známý, zběhlý v místní historii, mi jednou vyprávěl, že na protější straně náměstí stávala kdysi ještě socha Učitele národů. Svíčkové báby se prý chodívaly na náměstí modlit k soše onoho světce a jak bývaly ve zbožné ráži, modlily se i k soše věhlasného pedagoga a myslitele.
     Mnohé lidi tím štvaly, a tak se tam jistého dne objevila cedulka s posměšnými veršíky, které zněly takto: „Ty, svatý Komenský, odháněj ty ženský, a ty, svatý Rochu, pomáhej mu trochu.“ Jak jsem zmínil velkého českého filozofa a spisovatele, hned jsem chtěl kráčet cestou světla, což je třeba vysvětlit.
     Scénka, které jsem byl před chvílí svědkem, mi nevlídně připomněla, že svět je labyrint a pokud bych chtěl dojít do ráje srdce, musel bych se vydat Via lucis, jak se jmenuje spis slavného českého vědce a exulanta. Zabývá se pansofií čili vševědou, protože autor byl toho názoru, že když z lidu zmizí nevědomost, ustanou války. Aby došlo k nápravě lidstva, vládnout by měl sbor mudrců. Pro lepší dorozumění mezi národy bylo podle něj třeba zavést novou řeč, které by všichni rozuměli.
     Nemohla být náhoda, že rukopis známého díla se nachází právě v zdejším zámku a mně se vybavila další historka. Když jsem byl ještě jakousi místní celebritou, přišli za mnou dva mladí mormoni z města u slaného jezera na druhé polokouli, kteří zrovna absolvovali misijní cestu, při níž musí každý mladý stoupenec této církve po dobu dvou let pomáhat lidem ve vybrané zemi. Tito dva si zvolili naši zem a naučili se proto dobře česky. Mně s ničím pomoci nemohli, naopak já jsem je provedl po městě.
     Zamířili jsme i na zámek a ředitel muzea, které tam sídlí, z nich byl unešený. Prosmejčili jsme všechny expozice a vzal nás i do depozitáře, kde jsme si prohlédli i vzácný rukopis Via lucis. Kluci mormonští nějak nedovedli pobrat, že mají před sebou svazek, který vlastnoručně sepsal v 17. století svým brkem takhle slavný muž. Ptali se: „A to napsal skutečně Komenský?“
     Měli ještě řadu podobných otázek, a nakonec mi věnovali Knihu Mormon, podle které se členové oné církve nazývají nesprávně mormoni. Tvrdí, že je to jediná církev, která má kněžskou pravomoc přímo od Boha. Tak trochu mi to připomíná víru v jedinou pravou pravdu. Ke cti těch dvou však sloužilo, že mě o své pravdě nijak nepřesvědčovali. Smůla, že se mi Kniha Mormon ztratila, než jsem ji stačil přečíst.
     Ve skutečnosti mě ale ztráta tolik nemrzela. Víc je mi líto, že jsem přišel o útlý svazeček Indicie, v němž spisovatel Jaroslav Putík napsal: Smějeme se Indům za to, že uctívají krávy. Oni však věří, že držíce se kravské oháňky přejdou bez úhony strašlivou řeku smrti. Je to již dlouho, co jsem knížečku četl, a nevím tedy, jestli jsem autora citoval přesně.
     Vlastně to není ani tak důležité. Většinou je totiž lidem jasné, aspoň v našich krajích, že smrt nejde obelstít, a tak i proto považujeme za pošetilé chápat skot jako posvátný. Zvlášť když biftek, roštěnka, svíčková nebo guláš chutnají lahodně. My se tedy obvykle nesnažíme oklamat smrt, i když se i takové případy množí, ale život, ten ano. A máme k tomu spousty model, množství posvátných indicií. Peníze, popularitu, slávu, kariéru, zábavu a požitky všeho druhu. Každý může přidat další, třeba pravdu.
     Kdysi někdo, už nevím kdo, napsal, že nikdo není nositelem pravdy, každý má jen subjektivní názor, který může být pravda, ale nemusí. Přesto ale prý pravda existuje, a to zcela nezávisle na nás a našich názorech. Jo, to si mnozí myslí, ale to jen kvůli tomu, že dávají termínu pravda obsah, často vznešený, který nemá. Tím, co existuje nezávisle na nás a našich názorech, je skutečnost. Pravda je potom shoda tvrzení se skutečností.
     Z toho plyne, že pravda je tvrzení. A jediným lidstvu známým zdrojem tvrzení je člověk. Zvířata a rostliny nic netvrdí, a pokud ano, tak tomu nerozumíme. Co tvrdí bůh či božstva, nemohu rozebírat. Pravda je tedy vždy nějaký výrok a ten z podstaty nemůže být nezávislý na svém autorovi. Jenže i to je sporné. Například dílo, když jej autor vypustí do světa, žije pak už nezávisle na něm. Třeba spis Via lucis. Předvedl jsem, jak se s ním dá pracovat, jak jej lze zdeformovat.
     A pak je tu blues, co hrál na klarinet mladík v cylindru. Zní mi i po letech v uších a já nevím proč. Občas je to tak silné, že jsem musel na náměstí a uviděl tam mladíka v cylindru, jak hrál u pomníku. Jeho obličej se podobal tváři svatého Rocha, místo klarinetu měl krysařskou flétnu a okolo se k němu modlila spousta lidí. Jen Učitel národů s pansofií a univerzálním jazykem tam nebyl.
     V příběhu jsem se snažil vyhýbat přímým pojmenováním, co to šlo, protože když se něco pojmenuje třeba zlem a jiné dobrem, lidé se ze strachu před prvním a z touhy po druhém nechají vodit jako loutky, a ještě loutkovodičům provolávají slávu. V informační době to sledujeme v přímém přenosu. A jelikož světu stále nevládne sbor mudrců, ale pořád stejní psychopati, radši jsem se vydal úzkou uličkou z náměstí, neboť jsem prahl uniknout k řece. Chtěl jsem jít cestou světla, ale možná jdu do pekel, protože ten mladík byl nejspíš přece jen ďábel, a na cestu mi k tomu zní jeho blues.