Ubhova kronika, aneb Zrození Prostoru

To, že svět stvořil Bůh, o tom se mluvívá. Ovšem na to, že Bůh měl bratra, který se také pokoušel o stvoření čehosi, na to se už pomalu začíná zapomínat. Není divu. Však se o tom také nikde nepíše a ti, co toto stvoření pamatují, ani vlastně pořádně neví, že ho pamatují.

Stalo se to před několika lety. Někdo říká před dvěma miliony, někdo prohlašuje před třemi tisíci. Ale jelikož ani sám stvořitel toto nepočítá, není vlastně nutné se tím zabývat. Důležité je, že ve chvíli, kdy vznikla Země, začaly se dít okolo ní další zvláštní věci.

***

„Ubhu, kolikrát ti mám říkat, že to není dobrý nápad!“

„Co? Když může on, proč bych nemohl já? To jsem snad toliko horší a neschopnější?“

Matka Země si odkašlala a nervózně poposedla. Upřímně. Na té planetě se nesedělo moc dobře.

„Ten nápad není nejhorší, ale kazit jeho dílo…“ pronesla pak opatrně.

„Nic přeci kazit nebudu, Matko, já jen a pouze cosi doladím. Já opravdu chci mít vlastní prostor, víš?“

„Nad Zemí?“

„A proč ne? Vím přesně, jak na to, a co více, vím naprosto přesně, co chci.“

Ubhův klidný hlas se rozléhal vesmírem, přičemž tehdejší obyvatelé Země a jí přilehlých planet se, i přes trochu zmatenou dataci, shodli na tom, že se v tu chvíli náhle zvedl vítr a vzduchem se spolu s ním neslo vzdálené hřmění.

„Tak mne sleduj. A pochopíš.“

Ubh, ještě před chvílí pohodlně usazený na oblacích nad Marsem, se zvedl a chvíli se zadíval na planetu za ním. Byla krásná. Jen, naneštěstí, nebyla fialová. To mu ale až tak nevadilo. Musel uznat, že jeho bratr odvedl dobrou práci. Založil si ruce za záda a třemi krátkými kroky Zemi obešel. Pak se k ní sehnul a chvíli si ji prohlížel. Oči mu těkaly ze strany na stranu.

„Vždyť ani není nijak velká,“ prohlásil s úsměvem. Podíval se nad sebe a jen prstem trochu loupnul do mléčné dráhy, až mu na špičce ukazováčku ulpěla chladivá, trochu mazlavá, hmota. Otřásl se. Moc příjemné to nebylo. Ale překonal se. Začal pomalu hmotu mnout mezi prsty a ta se tak postupně začala natahovat. Pomalu mu mizela před očima, jak se ztenčovala a jak ztrácela barvu. Nakonec byla zcela průhledná. Ubh se usmál.

Vzal placku, která nyní vznikla, do rukou a natáhl ji před sebe.

„Vidíš?“ nedokázal skrýt ironii v hlase. Matka Země jen nešťastně zavrtěla hlavou. Seděla pořád na tom samém místě, pořád v té samé pozici. Narovnaná a s rukama složenýma v klíně.

Ubh se znovu zadíval na Zemi. Zamyslel se. Po mracích se bude chodit špatně. Kdybych ale trochu upravil jen část z nich a smíchal ji s…

Sáhl do blízké černé díry. Cosi podobné asfaltu teď slepilo dva jeho prsty těsně k sobě. Obě ruce měl plné a pomalu tak začínal panikařit, ale včas se ještě uklidnil. Snad. Šlápl o kus vedle. Vesmírný vzduch se spojil a vytvořil pevný podklad pro to, aby tam mohl bůžek zůstat pevně stát a nepropadnout se nikam, kam by nechtěl. Přes nohu pak Ubh přehodil průhlednou placku a uvolněnou rukou ubral trochu ze zemských mraků. Když přiložil oblaka k černé hmotě, prsty se konečně pustily. Kulička, která vznikla, už nijak nelepila a bylo jednoduché s ní pracovat. Postupně z ní tak vytvořil podobnou placku, jako byla ta první. Stejně neviditelnou, ovšem smísením mračen a temna neviditelnou jen na rubu. Tahle nová placka ale byla mnohem pevnější.

Pak se postavil a novou placku přehodil přes Zemi. Tak, aby byla ještě nad sférou plnou oblak. Mohla tedy na nich pohodlně sedět a navíc jí oblaka dodávala potřebný kulatý tvar. I přesto se ale ještě pokusil podepřít placku několika pilíři, které vytáhl ze vzduchu.

Matka Země se dosud vůbec nepohnula.

Ubh pokračoval. Vytáhl další vzduchové pilíře a na ty pak umístil placku, kterou vytvořil jako první. Usmál se znovu. Viděl, že je to dobré. Klekl si vedle Země a opatrně dlaní přejel vrchní sféru a ta se pospojovala a ještě více zaoblila tam, kde bylo třeba.

„Vidíš?“ optal se znovu Ubh a Matka Země mu na to v odpověď jen pokrčila rameny.

„Zde budu žít. Ve velkém vesmíru už pro mne není dostatek místa. A dostatek povyražení,“ dořekl a luskl prsty. V tu chvíli se zmenšil a jakýmsi podivným způsobem prošel skrz vytvořené sféry a dostal se tak do svého nového osobního Prostoru.

***

V podobný čas se na Zemi děly všelijaké věci. Přicházela bouře, kterou ještě zdejší obyvatelé nezažili. Každou chvíli se zatemnilo a pak znovu rozjasnilo. V jednu chvíli dokonce svítilo slunce tak ostře, že mozky, které měli v hlavách, většinou takový nápor světla nevydržely a oni tak nějak pozapomněli, kdo jsou a co jsou a kde jsou.

Ti co spali, jedině měli štěstí. Přežili bez úhony. Ale to světlo, to nebylo vše. Celé to ještě pokračovalo. Náhle se zatmělo ještě víc. A po chvíli ještě víc. A v ten moment se to stalo. Jakýsi nepopsatelně silný podtlak je z ničeho nic zvedl ze země a vynášel vzhůru. Opět jen ti, co spali na nějakém krytém místě, v jeskyni, či obydlí, měli štěstí a zůstali tam, kde původně byli.

Zbytek se vznášel vzduchem výš a výš. Tlak všude kolem byl stále silnější. Cítili, jak vysychají, jak z nich cosi saje vodu a další šťávy. A cítili, jak se působením toho a ještě jakési jiné neznámé síly scvrkávají. Nakonec prolétli skrze mraky. A tu se konečně zastavili. Stáli na jakési ploše, zmatení a zcela mimo. Nechápali, co tu dělají a jak se tam dostali. Když se pak rozhlédli, zjistili, že všude kolem je téměř prázdno. Jen přímo proti nim se tyčil jakýsi ne příliš vysoký, ostře tvarovaný, kopeček.

***

Ubh nadšený tím, že se konečně rozhoupal k nějaké aktivitě a nadšený z toho, že konečně bude sám a bude si moct, teoreticky a pravděpodobně i prakticky, dělat co sám chce, se lusknutím prstu do svého nového prostoru dostal. Zprvu shledal, že tu vlastně vůbec nic není. Jen ten jeden vrcholek před ním. Ale to nevadí. Má přeci mnoho času na to, aby si to tu zvelebil.

Už to úplně vidí. Dřevěná chaloupka, nejlépe u nějaké říčky. Schody, lavička a zelená travička všude kolem. Dopolední koupele a odpolední vysedávání na jeho soukromé zahrádce při… zarazil se. Když prošel kolem vrcholku, cosi ho praštilo do očí. Přímo před ním stál hlouček jakýchsi podivných postaviček. Svraštělých, pomenších a zjevně dosti zmatených.

Chvíli přemýšlel a netušil, o co tu jde. Ale když si to celé přebral, tak…

„Ale no tak, na to já jsem zcela a dočista zapomněl. To jsou přeci…“ odkašlal si. Hlouček ho zaregistroval. Každá jednotlivá hlava teď hleděla jeho směrem. Každé jedno oko. Bylo až děsivé, když si Ubh uvědomil, že se hýbou jako ne několik lidí, ale jako jeden jediný člověk. Jako masa. A teď byl postaven před nový problém. Chtěl tu být sám!

„Vítejte!“ A teď musí hrát, jako že mu to vlastně vůbec nevadí.

„Vítejte v Prostoru.“ Jako že to tak vlastně mělo být. On přeci tohle způsobil, a proto je musí … „Ve vašem novém domově,“ … vzít na milost.

„Já jsem Ubh a jsem celého tohoto krásného nového světa strůjcem a tvůrcem. Račte vstoupit. Račte se tu usadit! Brány jsou otevřené dokořán!“

A tak se stalo. Ubh brzy zjistil, že mu dělá dobře být obdivován. A že byl, protože lidé, kteří zcela zapomněli kvůli oné oslepující záři na to, kdo byli před tím, považovali Ubha za svého stvořitele. Ubh si jel po své vlastní ose, ale s pomocí piddilorů, jak si bývalé lidi pojmenoval, brzy Prostor dostal velice specifickou a zabydlenou tvář. Ubh měl nakonec svou chatku u řeky a své každodenní koupele a díky dalším obyvatelům toho podivného místa dokonce i někoho, s kým si mohl povídat.

Piddilorové se velice brzy vzpamatovali z šoku, stavěli si svá obydlí, komunikovali, starali se o Prostor a o Ubha a Ubhovi to všechno dělalo velice dobře. Od té doby mu nic nechybělo. A ač se ukázali být jeho „pobočníci“ trochu hektičtějšími a vznětlivějšími, nikdy s nimi neměl problém. Naopak. On sám jejich problémy řešil. A tak Prostor vzkvétá a světe div se, jelikož ho nikdo nezničil a jelikož o něm nikdo téměř neví, tak vzkvétá dodnes.