Sněží

Na krásnou podzimní krajinu poprvé v roce začal padat sníh. Sněhové vločky si volně létaly z oblohy, jedna spadla sem, druhá támhle. Všudypřítomné ticho prostupovalo mezi stromy a stáčelo se do těch nejzažších koutů lesní mýtinky.
Najednou bylo ticho přehlušeno šelestem křídel havranů a jejich krákorem, které vyrušilo stromy ze spánku a ty se začaly ohýbat pod nátlakem bílého zimního bohatství. Ptáci, odlétaje, jako by je vylekalo něco děsivého, rychle odlétli pryč a tentokrát zavládl až strachy nahánějící klid. Tu se na obzoru začala vykreslovat postava. Malá vyhublá postava mladé dívky. Její černé vlasy jí sahaly do poloviny tenké haleny, pod kterou neměla už nic jiného, kromě své vlastní kůže. Byl to jediný kus oblečení, který na na ni visel, nohy měla taktéž bosé. Přes obrovskou zimu se dívka nezastavovala, ani nepadla na zem vyčerpáním. Byla již tak promrzlá, že pokud by sáhla opravdu na cokoli, ihned by se to změnilo v led.
Avšak pořád kráčela po té bílé pokrývce, skrývající podzimní krajinu.