Andělé se ztracenými křídly

Jednou večer se probudila, ještě teď vidí ten pruh bílého světla na stěne. Celou noc nespala. Nešlo to. Padla na ní ukrutná deprese aniž by věděla proč. Možná kvůli častým hádkám rodičů, možná proto, že nemůže být s ním. Cítit jeho doteky, objetí, polibky... Několikrát za den ji přepadl párminutový záchvat pláče, ale ten okamžik nemohl uvolnit všechno co držela v sobě... Ani by nemohl, protože ona nedokázala brečet déle... Řekla to kamarádce, ale jemu ne. Myslela si, že ho bude zbytečně zatěžovat. Ale ta přítelkyně se před ním podřekla, když u toho ona nebyla. On se jí hned ptal, co se jí stalo a ona jen v slzách odpovídala, že neví. Chtěl jí pomoci, ale nevěděl jak. Ale ona cítila jeho pomoc jen v tom, že o ní má starost. To, co ze sebe nemohla dostat ven a jen krátkým pláčem vyplouvaly částečka toho "něčeho" na povrch, začlo najednou mizet a uvolňovat místo pro radost. Pokaždé když se on ozval, tak se jí srdce rozbušilo jakoby chtělo vyskočit ven a chtělo se jí plakat, jak moc byla ráda, že se o ní zajímá. Jakmile odešel, zase na ni padla tíživá bolest. Sice na kratší chvíli než dřív, ale ta doba byla nesnesitelná pro její srdce.
I když mu to neříkala, byla ráda, že ho má. On, to byl její strážný anděl, ten, co ji vždy zachrání. I kdyby bylo už za pět minut dvanáct, tak on ji z toho dostane. I když třeba jen slovy, jí to stačí. Stačilo jí Moc Tě miluju v jeho tak typické zkratce MTM. Jakmile jí přišla zpráva od něj začla skákat radostí a když se dočetla, jak moc ji miluje, začly jí téct slzy po jejích bledých tvářích. Milovala ho celým srdcem. Kdyby neměla jeho, už by byla bývala použila tu její poslední záchranu. Záchranu schovanou v malém ostrém plíšku. Ale teď neměla potřebu ho použít. Měla jeho a tu kamarádku, sloupy, které ji vždy podepřely.
Dříve byla tvrdá, ale věčně usměvavá dívka bez problému uvnitř i zevně, Ted byla v nitru uzavřená někdy až melancholická a pesimistická, zamyšelná i když navenek byla furt stejná. Teda aspoň si to myslela. Bála se, že když dá svojí změnu najevo, tak ji přestane milovat, ale on by to nikdy neudělal. On věděl, že ji bude milovat i když bude uzavřená, smutná a zamyšlená, věděl, že někdy jsou její usměvavé nálady upřímné a věděl, jaká je uvnitř. Věděl o její změně, on byl jeden z mála, kdo to poznal. Ale přesto nemohli být spolu... Byli moc daleko a moc mladí, aby mohli žít spolu. Byli andělé, co si museli vytrpět své a potom spolu mohli žít. Ale museli vydržet... Zatím...
Jednoho dne za ní přijel, ona se krásně nalíčila a těšila se, že si půjdou nechat udělat piercing a ještě zařídit pár dalších věcí. Zastávku měla přímo pod oknem na protější ulici. Celý den vyhlížela z okna, i když věděla, že přijede až odpoledne. Ale dočkala se. Už ho viděla na zastávce vystupovat s bílou růží v ruce, tak vyběhla z domu, aniž by se rozhlédla. On jen stačil zakřičet její jméno, ale zaniklo v tříštivém zvuku skla a tupého nárazu. Byla na místě mrtvá. Na jejím pohřbu byl jen on, její rodiče a ta přítelkyně. On do rakve - jejího tvrdého, stroze zdobeného lůžka - dal tu růži. Byla pořád krásně bílá, jen na ní kontrastovaly kapky rudé krve, jako kdyby tam zrovna padly a mezi nimi jiskřily jeho kříšťálové slzy. Poté šel k ní domů a na stůl položil dvě krabičky od naušnic a noviny. Rodiče bydleli jinde a tohle byl dům jejich příbuzných, kde mohla bydlet, ale jen sama. Sáhl do zlaté krabičky od naušnic, vytáhl tenký lesknoucí se plíšek a sedl si na její postel. Opřel hlavu o její polštář, položil vedle sebe růži, potřísněnou kapkami její krve, uchopil pevněji žiletku a dvoumi krátkými, ale hlubokými řezy se vydal za ní.
V té krabičce byli dva kroužky do rtu. V novinách byly zakroužkované byty. Dnes ji chtěl ukázat místa, kde by spolu konečně žili. Ale osud mu to neumožnil. Příčina byla uveřejněna až druhý den v novinách, v oznámení o sebevraždě 17ti letého chlapce a smrti 16ti leté dívky, kterou srazil podnapilý řidič. Ale aspoň žijí v místech, kde nebudou problémy u rodičů, kvůli jejich společném soužití. Soužití dvou andělů, kteří ztratili svá křídla kvůli lásce...