Růže

Zase, furt znova na ní padaly ty pocity. Pocity smutku, samoty, opuštěnosti... V záchvatech pláči se jí od modrých očí roztékala řasenka a slzy smáčely krásné temné vlasy. Jedním slovem deprese. Neuměla od toho utéct, doma jí k tomu přidávali řeči "Ty sem vůbec nepatříš, koukni na Martina, jak se chová..." Martin, její bratr, byl opravdu nadaný. Šla mu matika, čeština, cizí jazyky, zatímco jí šlo možná tak kreslení a sloh, ale v jejích slozích se furt objevovaly nadpřirozené jevy, krev, vampýři atd, což učitelka neocenila, to samé se opakovalo ve výtvarce.

Jednoho sychravého podzimního dne do někoho narazila. Jen se omluvila a chtěla jít dál, ale ten někdo ji chytl za ruku. To teprve odlepila oči od země a podívala se, kdože se s ní snaží mluvit. Jak zvedla hlavu, uviděla nejkrásnější, nejtajemnější, zelené oči a nejtmavší černé vlasy na světě v černé košili, džínových kalhotách a dlouhém, černém kabátě. Tato souhra okouzlení ji pozvala na kafe. Zašli do jedné kavárničky, dali si kafe a povídali od odpoledne až do zavíracích hodin. Poté se domluvili na následující den a šli domů. V noci si přemílala rozhovor s Danielem a jeho tvář. Nemohla se dočkat až ho uvidí znovu.

Druhý den se sešli a zase povídali až do večera. Takhle se scházeli každý den po dva roky. On dosáhl 20 a ona 18 roku. V den jejích narozenin ji probudil zvonek u dveří. Ležela tam kytice 18ti rudých růží a v listech byl vložený papír. Na něm stálo jen "Gabrielce" a u toho namalovaná svíčka, když rozložila ten lístek, uvnitř četla, ať se v 18:00 dostaví do parku. Od 16:00 se už připravovala, nalíčila se, udělala si krásný účes a oblékla se. 10min před šestou se vydala do parku. Nikdo tam nebyl, tak si sedla na lavičku a čekala. Ale čekala ještě dlouho až pak odešla domů a už vytáčela Danovo číslo. Nikdo to nebral. Začla mít strach. V osm večer šla k němu domů. Zazvonila a otevřela jí jeho matka, celá ubrečená. Gabi se hned ptala co se stalo, ta žena ve dveřích se najednou změnila. Zase se jí zalily oči slzami a jen zajíkavě řekla, že Dan je mrtvý. Prý když přebíhal ulici s náručí dalších, tentorkát bílých růží aby to stihl za Gabi do parku, tak ho srazilo auto. Za hry těchto slov se Gabriela sesunula k zemi, ale hned vstala a odešla. Až do rána bloudila ulicemi, kterými chodili spolu a přemýšlela o všem okolo. Také začla nenávidět růže, které jí ho vzaly.
Ráno ale šla domů, tam si lehla a střídavě spala a plakala. Takhle se to táhlo asi měsíc až to její matka nemohla vydržet. Měla Dana ráda a její dcera se s ním změnila, ale nemohla s ní nic udělat, tak to zase nechala. Jednou ráno šla vzbudit Gabi k snídani, ale nemohla jí probudit. Až jak uviděla tři prázdné lahvičky od sedativ, tak jí to došlo. Už v životě s ní nebude mluvit, neobejme ji ani jí nedá pusu, ale neměla jí to za zlé. Věděla, že Dana milovala a on byl jediná záchrana, protože kdyby ho nepotkala, tak by to Gabi udělala stejně...