O pravdě a dobrém slově

     „Ten film byl vlastně podobenstvím biblického příběhu o vyhnání z ráje,“ prohlásila Iva cestou z kina. „Co myslíš, Denisi? Mě tedy oslovil. Chápeš? Svět idejí je mrtev, těch čistých, oslňujících a nedostupných idejí. S metafyzikou ovšem neumřela touha. Co mnozí už pohřbili, vstalo z mrtvých…“

     „Ptala ses mě na něco?“ přerušil její výklad. „Nebo to byla jen řečnická otázka, na kterou si hned sama odpovídáš?“

     „Promiň. Tak co o tom filmu soudíš?“

     „Byl divný. Připadalo mi přitažený za vlasy, s jakou lehkostí řešil hrdina všechny situace a stačila mu k tomu jen víra v sílu pravdy a lidského dobra. Rodiče mi sice tvrdili, že nejdál dojdu s pravdou a nejvíc zmůžu dobrým slovem. To je ale hloupost. Ve skutečnosti vítězí lež a agrese. A tenhle film lidi jen utvrzuje v nesmyslu o pravdě a dobrém slově.“

     „Pleteš se. Je to pravda. Po vyhnání z ráje nastal totiž pro lidi čas vášní a provinění. Není však možné stále utíkat a schovávat se za keř. Bůh nepotřebuje kumpána, chce mít partnera. A život je především starost a každý máme svůj kříž, svůj příběh. A utváříme si ho i tím, jak mu rozumíme. Nakonec se pravda a dobro vždycky vyplatí.“

     „Říká kdo?“

     „Chtěla bych žít v době, kdy nebude záležet na tom, kdo to říká, ale co říká.“

     „To by bylo sice hezký, ale ˏkdo a ˏco´ spolu souvisí,“ namítl.

     „Avšak ono ˏco´ je důležitější. Dějiny se dějí a my jsme jejich součástí, ne pouze svědky. Ruka dějin se k nám vztahuje a my si myslíme, že nám něco podává, ale ona nám ukazuje cestu. Člověk je jako pták, chce vzlétnout, tak opouští klec, ale vzápětí se svobody zalekne a znovu hledá ochranu klece. Nejhorší je, že přes veškeré poznání, kterého se nám dostalo, zůstáváme stále stejní.“

     Denis zalitoval, že se nechal Ivou na kino přemluvit. Šli ulicí, držel ji kolem ramen a cítil, jak se Ivino tělo k němu z boku tiskne.

     „Je krásná noc,“ řekl.

     „Jako stvořená pro milence a básníky,“ doplnila ho Iva s úsměvem.

     „Snad, ale myslel jsem spíš na to, že můžeme jít domů oklikou parkem.“

     „Dobře,“ souhlasila. „Ten film byl o svobodě,“ pokračovala hned v úvahách, jako by ani netušila, co mu odkývala. „Mnozí lidi jsou však často ochotni vyměnit svobodu za bezpečnost, většinou jen domnělou, kterou jim ale někdo zajistí, ale to je cesta do pekel. Hodí se jen těm, co vládnou světu, protože nadcházející světový řád bude potřebovat dohled nad všemi lidmi. Je sice pravda, že za svobodu musíme platit neustálou bdělostí. Již Epikúros ale věděl, že nade vším bohatstvím je soběstačnost a nejcennějším plodem soběstačnosti je svoboda.“

     Denis ji poslouchal jen na půl ucha, zato si ale všiml, že se k nim z protější strany parku blíží jakýsi muž. Byli od sebe ještě daleko, když z keřů vyskočily dvě postavy a zastoupily muži cestu. Denis se zastavil a rukou přidržel na místě také Ivu. Uvažoval, co udělá, ale jen krátce.

     „Počkej tady,“ přikázal Ivě a vydal se ke trojici.

     Dorazil, když mladí útočníci do muže strkali a přihrávali si ho jako balón.

     „Nechte ho!" okřikl je Denis.

     „Chceš taky dostat po tlamě?" zeptal se výhružně jeden z nich.

     „Kluci, nechte toho. Co z toho máte? Víte, co? Pojďme radši někam na pivo."

     Snažil se je přemluvit po dobrém, ale odpověděla mu rána pěstí. Stačil uhnout, a ještě odvrátit i druhý úder. Třetí ho ale zasáhl přímo do obličeje. Ucítil bolest a na rozraženém rtu chuť vlastní krve. Vtom se ale útočníci dali na útěk. Byl otřesený a na rtech cítil krev. Ohlédl se po Ivě, ale ta stála v bezpečné vzdálenosti. Přepadený muž Denise nedůvěřivě pozoroval. Pouliční lampa svítila na přicházející policejní hlídku.

     „Copak se tady děje?" ptal se jeden z policajtů.

     Než stačil rozbitou pusou promluvit, odvětil muž: „Přepadli mě. Byli tři, hned se ale porvali o lup, ale dva utekli a zůstal tu jen tenhle... Ukradli mi peněženku."

     Vytřeštil na toho chlapa oči. Policisté si Denise přísně měřili.

     „Kdo jsou ti další?“ obrátil se na něj vyšší policista.

     Kdyby neměl rozbitá ústa, určitě by se pokusil tu nespravedlnost objasnit nějakým dobrým, upřímným slovem. Takhle jen mlčel a čekal, co bude a nejradši by taky utekl.

     „Když nehodláte mluvit, půjdeme k nám a tam se už dozvíme, jak to bylo,“ uchopil ho policajt za paži.

     „Počkejte, on k nim možná nepatřil," ozval se přepadený.

     Udiveně na muže koukl a byl mu nepochopitelně vděčný, že se ho snaží vytáhnout z maléru, do něhož ho předtím sám uvrtal. Ret ho ještě bolel, ale napadlo ho, že je právě svědkem, jak pravda a dobré slovo nakonec vítězí.

     „Tak to uděláme jinak,“ řekl menší policista. „Půjdeme všichni na služebnu, a tam nám vysvětlíte po pravdě, proč jste se tady vy dva prali.“

     „My jsme se neprali. Přepadli mě ti dva, co utekli?“ ohradil se muž.

     „Ano, říkal jste nám o nich, ale my jsme nikoho neviděli,“ řekl vyšší policista.

     Hlídka pak vedla Denise a toho chlapa směrem k Ivě, která stále trčela zkoprnělá na cestě.

     „Co vy tady děláte, paní?“ zeptal se jí menší policista.

     „To je moje přítelkyně,“ odpověděl Denis, než ze sebe stačila něco vysoukat.

     Do formy se dostala až na policejní stanici, když čekali pod dohledem policisty, až je vyslechnou. Zatímco Denis přemýšlel o příhodě v parku, Iva do něj hučela, jako by vůbec neakceptovala situaci, v níž se právě nacházeli.

     „Plahočíme se a pracujeme, abychom si odpočinuli,“ uslyšel Denis konečně slova, když zatím vnímal pouze její hlas. „Snad je to odlesk rajského nicnedělání?“ ptala se Iva. „Aby nám úspěch daroval čas? Ztracený ráj je s námi. Je zprostředkovaný. Je východiskem i cílem. Nezbývá než se spolehnout na volání naší duše, že nakonec přehluší jarmareční hlas života. Je to jako když se mé kamarádce vrátila po letech dcera. Připomnělo mi to příběh marnotratného syna. Nevrací se, aby vysvětloval, ani kvůli vyprávění o zážitcích z cest. Vrací se, neboť pochopil. Proti tomu jsou všechna slova jen lacinou bižuterií…“

     Denis se na Ivu podíval a usmiřovalo ho s ní, jako pokaždé, když tak nesnesitelně mlela, že je krásná. Pak mrkl na policajta. Ten se snažil tvářit kamenně, ale cukalo mu v koutcích úst.

     Tou dobou dva mladí útočníci, kteří zdrhli z parku s ukradenou peněženkou, seděli už ve své domovské putyce a dávali si do trombónu za cizí prachy, a stihli i otočit pár rund pro kamarády.