Vzpomínky na Věštkyni (I)

Příběhy. Příběhy, tolik příběhů. Všude kolem nás. Tančí tady na špičkách, lesknou se, třpytí se a padají. Dotýkají se hvězd. Líbají zemi, když se milují. Rezonují ve stopách buněk Vesmíru na každém našem kroku. Zrcadlí se v očích snílků a dohásínají v zorničkách odpadlíků. Jsou zde, na každém rohu potkávám jich denně tolik. Někdy je jen obcházím, někdy jim polichotím a pěji ódy na jejich krásu. Někdy jsou tak silné, že nenácházím slov. Jsou tady, jsou s námi, v zorném poli každého z nás. Promlouvají k nám. 

—

Bylo letní ráno, když jsem poprvé pochopil, že je čas. Čas jít dál, vstříc dalšímu příběhu. Kdysi jsem ji miloval. Kdysi ano. Byli jsme tenkrát děti, pak dospívající a teď jsme dospěli. Ovšem každý trochu do jiného světa. Je to v pořádku. Změna je život. Změna je naše jediná jistota, i když někdy bolí, v konečném důsledku vlastně osvobozuje. Je čas. Je čas se osvobodit.

...

Byl letní večer, nemohla spát. Ve vzduchu bylo napětí. Nebo snad bylo v ní? Nebyla ale nervózní, ne úplně. Bylo to spíš jako magnetizující očekávání. Možná až vzrušení přícházejících nových začátků a starých konců. Co to ale v tom všem znamená. Kdo se ještě vyzná v těch všech editacích, které se každé ráno objevují na seznamu. Verze 1. 000. 001 už byla překročena a od té doby už nikdo nepočítá další záznamy jedniček a nul. Její mozek už to dávno vzdal. Snaží se to raději nevnímat. Tu měnící se radiaci částic kolem každou milisekundu. Šťastní jsou ti, co nevidí a nevnímají. Chtěla by být jedním z nich? Nikdy... Nevidět znamená nedýchat. A nedýchat znamená nežít. 

Nemělo smysl snažit se rozklíčovat proč. Ve vzduchu je změna. Děje se jich teď ale tolik, že nemá smysl snažit se udržet přehled. I když přichází bez pochyb něco zásadního. I ona se přece může nechat překvapit. Aspoň jednou? Nebo snad nakonec zjistí, že je to je jedna z dalších splněných vizí v dávno zapomenutém zápisníků? Pravdědopobně. Osud na překvapení nehraje. Ne, když jste Věštkyně. 

—

Jak dlouho už to je, co se rozhodl odejít a vydat na cestu? Sekundy odplouvají spolu se dny jako tok silné řeky, která se rozbouří jen při velkém dešti. Plynou tak přirozeně, až najednou vtékají do moře, a aniž by věděly jak, splývají se slanou vodou. Miluje ji. Koho? To neví. Ale ví, že ji miluje. Je s ním. Už nějakou dobu. Už od toho rána, kdy opustil Korint. Princ Korintský na cestách. Hledají ho ještě? I kdyby hledali, rozhodně ho nepoznají. Ne takhle. Ne v roztrhaných nuzných šatech pasáka krav.

...

“Král s ní potřebuje mluvit. Okamžitě.” 

“Pane, ale to není možné. Probíhá obřad. A ten není možné přeřušovat.”

“Ani na přání krále?!!”

“Je snad král důležitější než Bohové, pane?”

Giorgos musel přijmout pořážku. V diskuzi s Bohy nelze vyhrát. Zabouchl za sebou dveře od chrámu.

“Denael?” 

“Já vím, čeká venku?”

“Ano.”

“Dobře.”

Když se otevřely dveře, chtěl začít křičet. Byl vzteky bez sebe. Jeho nejlepší přítel a budoucí král se pohřešuje a kněžky raději vedou diskuzi s Bohy! Měl ho raději hledat sám, ale král trval na tom, že musí jet nejdříve do Delf. Jako by nebylo už dávno jasné, že Chrám Věštkyň je na úpadku. Alespoň byl, než se narodila ona. Jak že se to vlastně jmenuje?

“Denael. Jmenuji se Denael.”

Otočil se. Byl tak ponořený ve svém vzteku, že ho skřípot dveří nedonutil podívat se před sebe. Teprve teď zvedl oči. Zůstal beze slov. Jako omráčený se díval na to svoření před sebou. To nemohla být žena. Nebyla to žena. Tedy byla, ale rozhodně nepůsobila jako obyčejná žena z masa a kostí. Vzpomínka na všechny ženy, které za celý život potkal, okamžitě vybledla.

“Ztratil jste snad slova? I svůj vztek?”

“Promiňte,” šeptl a cítil jak rudne a hoří. 

“To je v pořádku. A teď k věci. Princ je teď v horách. Putuje na sever, ještě to neví, ale nakonec půjde k moři. Ale vaše hledání je marné. Nenajdete ho, dokud sám nebude chtít být nalezen.”

Chtěl něco říct. Určitě jí na to chtěl něco říct. Ale všechna slova zmizela a jeho duši zaplavila vlna zvláštní pokory a klidu. Když znovu zvedl oči, byla pryč.