Na mostě

Stál na mostě stejně jako spousty jemu podobných, přesto úplně sám. Byla noc, na nebi se třpytily hvězdy. On však koukal dolů a od nich žádal jenom radu. Hluboko pod mostem byla silnice. Nic na ní teď v hluboké noci nejezdilo. Betonový plácek tam dole ho sobecky volal k sobě.
Vytáhl z kapsy telefon. Naposled. Na displeji svítila zpráva. Jeho srdce zaplesalo, ale stěží byste to na jeho tváři poznali. Radost byla hned pryč. Zjistil, že to je jen výpis. A co hůř, že byla jeho zpráva Petře doručena. To znamená, že ji četla, a stejně neodepíše. Definitivně ztratil svoji hrdost, když nedokázal přijmout, že už s ním nechce být. O to blíž byl teď konci. Seděl na zábradlí a stačilo se jen pustit...
Hvězdy mlčely. Nebo jim jen nedokázal porozumět. Bývaly by mu řekly, že všechny problémy se s odstupem stávají ničím. Stejně by jim asi nevěřil. A tak tu dál seděl a sbíral odvahu odpoutat se. Možná jen čekal, jestli přece jen nezavolá. Něco ho pořád hlodalo, ale v duchu byl naoko smířený s tím, že už ji nikdy neuslyší. Nalhával si, že ani nechce.
Nebylo kam spěchat. Noc nevypadala, že by se měla rozplynout. Představoval si, jak se pustí a poletí. Pár okamžiků volnosti. Na co asi bude myslet v tom letu? Dokud neskočí, nebude to vědět. Jen to, že se pustí, může změnit jeho pohled na svět.
Pak se mu v kapse rozehrál telefon. Přelezl zpátky do bezpečí za zábradlí a vytáhl ho z kapsy. Petra. Vzal to.
Chvíli bylo ticho...
„Ahoj,“ řekla pak.
„Ahoj,“ odpověděl.
„Víš ta tvá smska...“ pokračovala.
„Tak to cítím víš,“ přerušil ji.
„Já vím, že mě máš rád. A já tebe taky, ale...“
„Ale co?“
„Prostě nám to neklape. Láska už je pryč. Můžeme být kamarádi, prostě nám to nevyšlo no.“

„Vidíš ty hvězdy?“ zeptal se jí.
„Jo,“ zalhala, ale čekal trochu obsáhlejší odpověď.
„Tak se koukni na Polárku,“ hleděl na nebe.
„Proč?“
„Jen tak. Koukáme na ní oba. Já i ty a přesto jsme každý úplně někde jinde.“
„No a?“

Neodpovídal. Všechny jeho argumenty by byly stejně úplně zbytečné. Ona taky mlčela a on v tom tichu dobře slyšel, co se děje na druhé straně aparátu. Byl tam slyšet hospodský hlahol. Smích. A ona se taky pousmála. Bylo jí jedno, jak se teď cítí on. Jak si můžou být dva lidé, co se tak moc milovali, najednou tak vzdálení?

„Mám tě ráda Honzo. Nezlob se na mě.“
V odpověď se jí dostalo zase jen ticho. Nedokázal jí nic říct.
„Tak ahoj.“

„Počkej!“ křikl.
„Tu tu tůů...tu tu tůů.“ Zavěsila.

Znovu se posadil na zábradlí. Už by jí ani nechtěl zpátky, ale stejně to bolelo. Nechtěl Ji, ale chtěl, aby to bylo jako dřív. Všechno to krásné se mu míjelo před očima. Nemohl dostat z hlavy její úsměv, to jak se spolu procházeli,...

Stejně ale ještě jednou vytočil její číslo a váhal jestli to nemá položit. Pozdě, už to vyzvonilo. Tu tůů...Tu tůů....Sbohem....Tu tůů....Tu tůů.

„Co je?“
...
„Tak sakra proč mi voláš, když pak držíš hubu?“
...
„Debile!“
....
„Seš uplnej magor. Už tě nechci vidět.“
Tu tu tůů...Tu tu tůů.

Telefon to opakoval pořád dokola, dokud nedošla baterka. Ležel na jeho ruce a čekal, až se rozední, až někdo pojede kolem. Pak zavolá policajty nebo záchranku a ti to řeknou jeho rodičům. Takhle končí spousta životů. Zdánlivě stejné příběhy a přece je odlišuje tak propastný rozdíl.