Sakra práce

Sakra práce.
Sakra život.
Sakra zábava.
Plyne.
Tím lidským tělem.
Plynojemem.
Vodovodem.
Myšlenky v něm mizí.
I se tvoří.
Dvoří.
Skáčou.
Pláčou.
Ten je hloupý.
Jak to říká.
Tak divně při tom kvíká.
On je plný jako seník z jara.
Zpráva zní.
V tom jeho chumáči mozkového centra se děje propojují, obzory, vize, děje.
Přimáznuté kontury.
Elfové i hobiti.
Pobiti.
Vzkvétá, hřeje, trápí se.
Je tak sám.
Bez lásky i obdivu.
V průčelí se tyčí.
Chodníky zná.
Stopy v písku brzo oni zmizí.
Co jest odkryto, je i dobito.
A sluchátka v uších.
Alkohol v žilách.
Děvče na klíně.
Voní.
Laská.
Láska?
Ano, ještě, zas a znova.
Hladím Tě nejen rukou.
Doprovázím pohledem.
Myšlenkou.
Opojen i omámen.
Zmatený putuji.
Zvýšený tlak i tep.
Červenám.
Blednu v lednu.
A pily dílo vytvoří i vystihnou.
Ruka co vedena je.
Za to nemůže.
Je jen prostředníkem nervových center mozku.
Zkušenosti, cvik.
A teď klik.
Je to jen zvyk.
Viď?!