S Mončí v Tatrách

Bylo hezký počasí a tak jsme si řekli, tím myslím jako že já a kluci z kapely, že si na pár dnů dáme voraz a vyberem se na tůru do Tater. Jo, Tatry jsou sice hezky daleko, ale mikrobusem jsme to za den zvládli. Máme takovej ten, co v něm vozíme svý hudební nádobí, to jsme ale nechali doma. I když říkám, že jsme cestu zvládli, byla mírně obtížná. Osm lidí v mikrobusu, jelikož jsme s sebou vzali každej tu svou, je osm lidí a když k tomu přidám baťohy a různou tu holčičí výbavu, byli jsme v tom mikrobusu natlačeni jako baltický sardinky. I s tím odorem. Když je ale dobrá nálada, mnohé se dá prominout. Stejně jsme si všichni šťastně vydechli, když mikrobus zůstal stát na parkingu ve Smokovci v Tatrách a my si mohli protáhnou údy a vyvětrat se.
" Júú, bobku, koukni... není to na těch kopečcích sníh..? " dloubla do mne Mončí.
Kdo Mončí nezná nebo ji prvně slyšel pronášet ty její historický výroky, nabyl by mylnýho dojmu, že ta holka je mírnej dement. Takový kulový. Mončí je chytrá holka, vysokoškolsky vzdělaná v oboru psychologie a ráda provokuje nebo si dělá, ale inteligentně, prdel a je jí jedno z koho. Testuje. Já ji prokouk již dávno a jsem vůči jejím provokacím, obrazně řečeno, obrněnej, ale někdy se pozapomenu a jí se podaří mě doběhnout. A pak ten její nevinnej ksichtíček... ten miluju.
" Mončí, ty si myslíš, že to na těch kopečcích je sníh? Myslíš to bílý?" riternoval jsem.
Ale Mončí se již zaměřila na jednoho mladýho muže, výběrčího parkovnýho, evidentně domorodce.
" Haló... pane... vy jste odsud? Znáte to tady? "
Mladej vypjal prsa, bylo na něm znát, že chce na Mončí zapůsobit.
" Áno... a môžem vám s niečim pomôcť... poradiť? "
" No, víte... my tady s bobkem hádáme, jestli to bílý tam na těch kopečcích je sníh nebo to jsou kvůli turistům jenom pomalovaný skály..? "
Mladej v prvním okamihu na Mončí vrhl podezřívavej pohled, pak takovej útrpně soucitnej, že no jó, bloncka, ale pak mu došlo a nečekaně zareagoval.
" Áno... je to kvôli turistom, ale je to šľahačka. Turisti sa vyškriabu tam hore, dajú si zadarmo porciu... a potom sa zjebú dolu... zvlášť tí českí to obľubujú..."
On to Mončí řek s takovou vážnou tváří, že byste mu to uvěřili, ale Mončí v něm vytušila seberovnýho protihráče.
" Jjjó... Mládek o tom dokonce napsal písničku... znáte ji? "
Ani nepočkala na odpověď a spustila.
"... je to takmer tutovka zomrieš smrťou v svahu vieš čo něchoď do tatier něopúšťaj prahu..." ječela falešně, mladej se přidal a my řvali smíchy.
" A kde by se dalo dobře nadlábnout, pane? " zeptala se Mončí, když veselí po chvilce utichlo.
" Tuto kúsok ďalej je taká malá reštika... šéfuje tam moja polovička. Povedzte jej, že vás ja posielam... "
Šli jsme... Panebože, něco tak dobrýho jsem dávno, opravdu dávno neochutnal...
Bylo nám fajn.
Vzpomněl jsem si na Michala, konškoláka ze studií, bydlel kousek od Smokovce, tak jsem mu zavolal. Mluvili jsme spolu dlouho, když on mě najednou přerušil.
" Počúvaj, starký... kde ste ubytovaní?"
" Tady... ve Smokovci..."
" Jóój... tam je to drahé... Vieš ty čo? Vykašlite sa na hotel, zbaľte fidlátka a prifrčte sem, pozývam vás a ubytujem všetkých..."
" Hele, Michale..." skočil jsem mu do řeči, "... je to od tebe hezký, ale jak ty k tomu přijdeš, že ..."
" ... ty sa o to netráp... a nebuď somár. Čakám vás, jasné?! "
Kolem jedný po půlnoci jsme už notně ochraptělí v důsledku svý pěvecký produkci přestali rušit v širým okolí panující noční klid, ale snad stovka nažhavenejch čoklů různě vyla a jodlovala dál. Uklidili jsme prázdný lahve a jelikož se našim holkám klížily zraky, a vlastně nám taky, popřáli jsme si dobrou noc a šli na kutě...
Ráno mě probudil psí štěkot, navíc jsem byl celej zkřehlej, jo, pod těma zasněženejma kopečkama bylo do rána pod nulou. Kouknu vedle, jak Mončí, doma jí obyčejně zpod přikrývky nečouhá ani nos, tuhle noc zvládla. Ale Mončí nikde. No ne tak celkem, nalezl jsem ji v kuchyni, kde už s domácí paní Zuzkou u okna o něčem zaníceně debatovaly, já si myslel, že dělají snídani, ale ony ne, jenom koukaly ven oknem, Mončí s vykulenejma kukadlama, a venku řval Michalův čokl.
" Poslyš bíbí..."
Musím vám ozřejmit, že to bíbí jako oslovení pro mne vymyslela Mončí, my totiž jednou prožili dobrodružství v jistý český indiánský osadě, kde mě mluvčí kmene jménem Vojetá Růža pokřtila jménem Big Bobek, zkráceně bíbí, většinou mě ale Mončí oslovuje bobku. Jelikož teď použila bíbí, zřejmě můžu čekat překvápko v jejím stylu, anebo se něco děje. A taky že jo.
" Poslyš bíbí... jestli seš chlap, tak půjdeš a... domluvíš mu..."
Nic jsem neřek, jenom jsem přistoupil k oknu a kouknul ven. A co jsem uviděl mnou zacloumalo. Po dvoře se špacírovala statná medvědice se dvěma medvíďaty a jaksi celkem bezostyšně se snažila poctit svou návštěvou v koterci zavřenýho řvoucího Michalova čokla, i když tím čoklem byl obrovitej čuvač. A musel bejt řádně nasranej, ale ta medvědí dáma rovněž, asi si nepadli do oka. No a já to měl jít urovnat?!
" Mončí... " začal jsem opatrně, "... to jakože komu bych měl jít domluvit?! To nemyslíš vážně... Nestačí, že tady v Tatrách už nejeden Čech coby horolezec vypustil svou duši? Ty bys mě nechala těm chlupatejm potvorám sežrat?! Zuzko... prosím, domluv jí..."
" Nó... predstav si ale, že by si tak vstúpil do histórie... možno by sa o tebe učili deti v škole..."
A heleďmese, Mončí a Zuzka jsou evidentně holky z jednoho těsta. Michal to má tedy taky pestrý... jako já.
Ale to jsme se už v kuchyni sešli všichni a Michal převzal řešení situace do vlastních rukou.
" Vážení... zachovajte kľud a rozvahu, ja to vyriešim... " pronesl nevzrušeně a vyndal ze stylový barový skříňky láhev slivovice, " ... my tu nemáme ruských medveďov zvyknutých chlastať vodku, týchto našich fľaša slivovice odrovná..."
Pak otevřel dveře a vyšel ven. Podíval jsem se na Zuzku, ale na ní jsem nespatřil žádnej náznak obav, zřejmě tenhle případ nebyl první a jak to dopadne věděla. Naše vyděšený ksichtíky ji zcela určitě pobavily. My jsme ale po zdárným ukončení akce, zahnání vetřelců, musili nárůst adrenalinu v našich žilách jaksi eliminovat a hle, ukázalo se, že slivovice je zázračnej všelék. Jedno pak ale bylo jistý, plánovaná tůra toho dne z programu vypadla.
Nezaháleli jsme však, nýbrž kuli plány co a jak dál. A tak ještě týhož dne odpoledne jsme si odskočili lanovkou na Hrebienok. Pohled na tu nádheru z vejšky v citlivý povaze zanechá silnej dojem, holkám se dojetím mírně rozklepala kolínka. I když jsme nahoru dorazili v cajku, dolů jsme se, abychom toho viděli ještě víc, pustili po svejch a tak jsme nakonec přeci jen nějakou tu tůru zmákli.
Na další den nám udělal program Michal, zavedl nás na salaš. Všechno tam bylo originální, mistr zvanej bača, valaši, ovce, čoklové, koliba ba i kadibudka byly stylový. Mončí na všechno vzrušeně kulila oči, vždyť jak by ne, tohle se jen tak nevidí, v butiku určitě ne. Bača, statnej asi tak padesátník, si ji všiml a se širokým úsměvem jí nabídl možnost podojit ovečku. Já slyšel o případech, kdy si chtěli udělat z nic netušících turistek srandu a místo ovečky jim podstrčili berana s koulema jako handgranáty.
" Bacha Mončí..." varoval jsem Mončí mířící k ohradě, " ... snad rozeznáš ovci od berana... nenech se doběhnout...", ale nebyl jsem si jistej, jestli mý varování vnímala.
Když byla u bači, slyšel jsem, jak se jí zeptal.
" A skadeže ste, dušinka..."
" Z daleka, mistře bačo... z Hoštic... víte kde jsou Hoštice? "
" Jasne že viem, južné Čechy... Hoštice... slunce, seno a pár facek... Minulý rok som tam bol na Michalovej stodole... "
Bača mě příjemně, velmi příjemně překvapil, a Mončí, ta že je z Hoštic? Tak to ani omylem... Že ona, potvora jedna, chystá na baču nějakej podraz..?!
" A čo robíte, dušinka..? " vyzvídal dobrák bača dál a vedl Mončí nenápadně k... beranovi.
" Jsme něco jako kolegové... já mám farmu..." řekla jakoby jen tak mimochodem Mončí.
" Farmu? " překvapeně se zeptal bača, "... a čo chováte? "
" Nechovám... pěstuju takovej ušlechtilej druh koziček, víte? "
" Ale čo nepoviete... " opět překvapeně zareagoval bača, " ... a to o aký ušľachtilý druh ide? "
" Nó... například plavou a vydrží pod vodou i půl hodiny..."
Po tomhle jsme všichni zbystřili pozornost, i dojící valaši.
" Pol hodiny... vážne? A neutopia sa? " nechtěl věřit chudák bača.
" Jak říkám... plavou a vydrží pod vodou i půl hodiny..." zopakovala Mončí.
" Fííí bisťu... tak tie by som chcel vidieť... " vydechl ohromeně.
" Ale vždyť už na ně koukáte..." zaculila se Mončí a provokativně vypjala svá prsa, kozičky, na který bača už nejednou očima zabloudil, byly nepřehlédnutelný.
My všichni, i valaši, kteří přerušili dojení, jsme smíchy řvali a bača snad nejvíc. Nestydím se přiznat, my všichni jsme Mončí naletěli...