Hřích a touha spásy v plamenech - část 1.

Ruce se mu potily a třásly, když se snažil co nejopatrněji a nejpřesněji vyříznout do dřeva malý ornament. Ornament značící v jeho kultuře hřích, ornament jeden z nejsložitějších, které řezbáři vyřezávali do speciálních zakázek.

Už jen poslední zářez...pár detailů..pár rýh..a konec. Zvládl to. Vyčerpaně si setřel pot z čela ještě zpocenější rukou. Bylo to poprvé co se mu to podařilo. Už pár let, co byl na této škole se pokoušel o to a dosud stále neúspěšně. Spokojeně si prohlédl své dílo a vzal ho ukázat mistru. Ten z něj byl nadšený.

,,Skvěle Alaene, jen tak dál.Tvá budoucnost vypadá slibně,“chválil ho mistr.

,,Děkuji mistře,“ poděkoval Alaen mistrovi a opět od něj převzal nádhernou vázu s ornamentem hříchu uprostřed, která ještě před pár hodinami byla pouze kusem dřeva. Opatrně vázu přenesl ke kádi plné černé tekutiny. Vzal dva držáky, umístnil do nich vázu a lehce ji začal ponořovat do tekutiny. Když byla ponořená celá, zase ji vyndal a lehce otřel do kousku látky. Přešel s ní k jednomu z regálu a z něj vyňal černé, sametem vystlané, pouzdro. Pro vázu jako stvořené. Chyběla již jen bílá stuha, která by doplnila tu nádheru a dokonalost, ale i ta brzo zaujala své místo. Zlehka ovinutá utvořila mašli.

Dny ubíhaly a týdny střídaly.Váza zůstávala pořád schovaná ve svém pouzdru na poličce v Alaenově pokoji.Alaen měl v úmyslu ji odevzdat jako zakončující dílo 6. školního roku, kdy předcházeli se svým nejlepším dílem před speciální porotu.

Konečně nastal ten den.Ve smrkovém sálu se již těsnali všichni studenti 6 roku a hlučně si jeden druhém ukazovali svá díla.Alaen se opíral o jeden ze sloupů a přemýšlel, jakou šanci asi má, že vyberou právě jeho dílo za to nejlepší a mu se dostane různých poct, včetně svolení dotknout se Smrkového květu.Smrkový květ bylo nejposvátnější dílo celé školy a kromě ředitele školy se ho nikdo nesměl dotknout, pouze jeden student každý rok.A to ten jehož zakončující dílo 6.roku bylo podle spravedlivé poroty nejlepší.

Zakladatel školy květ vyřezal v pouhých 15 letech ,tedy přesně v tolikati, kolik bylo Alaenu a jeho spolužákům, a od té doby , co zemřel ho nikdo nedokázal v řezbařině předčít.Smrkový květ, detailně vyřezané poupě květiny byl tak nádherný a křehký, že každý kdo se ho dotýkal měl pocit, že se mu každou chvíli v ruce rozdrobí na malinkaté kousíčky a přesto se do teď květu nic nestalo.

Slavnost začala a každý z žáku začal předcházet před porotu se svým dílem.

Na malém pódiu už se vystřídalo několik studentů, ale ani jedno dílo zatím nebylo něčím obzvlášť výjimečným.Katerský...Kuba..Lenr..říkal si v duchu jména svých spolužáků Alaen a čekal, kdy přijde řada na něj.

,,Sailist, Alaen,“ křikl malý mužík, který dosahoval Alaenu sotva po pás.Alaenu se zatajil dech, když vystupoval po malých schůdcích na nevelké pódium.Předstoupil před porotu a z černého pouzdra začal pomalu vytahovat ještě černější vázu.Jakoby se zastavil čas.Křik ustal a všichni upírali fascinovaně oči na malý předmět v Alaenově rukou.

Někdo v zadu sálu okouzleně vzdechl a to zapůsobilo jako budík pro všechny ostatní. Celý dav začal tleskat a skandovat. Malý mužík chvíli nechal moje spolužáky a další hosty bláznit, ale poté je utišil. Alaen se otočil k porotě a strachy skoro nedýchal. Co když jim, se to líbit nebude ? myslel si a úzkostí se mu stahovalo hrdlo. Porota si vázu důkladně prohlížela a nakonec prohlásila, že se musí pokračovat a dát šance ještě dalším. A tak Alaen ještě stále nervózní z neznámého výsledku znovu sestoupil pod pódium, kde se kolem něj sevřela skupina spolužáků, kteří mu už dopředu gratulovali a prosili ať jim znovu ukáže tu nádheru.

Slavnost ubíhala, ale žádné dílo se neukázalo tak úchvatné jako Alaenova černá kráska. Porota odešla si promluvit do vedlejší místnosti a celým sálem se rozlehlo vzrušené šuškání. Všichni se dohadovali, kdo bude letošním šťastlivcem.

Nakonec však museli ukončit své úvahy, protože porota byla rychlejší a již znovu vešla do sálu. Vysoký a nesympatický předseda poroty promluvil.

,,Naše porota se usnesla, že letos hlavní cenu vyhrává ....“Chvilka napětí.,,..Sailist Alaen!“
Celý sál propukl v jásot. Alaen, stále neschopen tomu uvěřit, došel na pódium, kde mu už ředitel podával do rukou smrkový květ. Lehce se zachvěl, když se jemná práce dotkla jeho dlaní. Taková nádhera jako by se mi měl v ruce rozpadnout.. Užasle na ten malý zázrak hleděl, když tu do něj někdo zezadu strčil a Alaen spadl i se smrkovým květem dolů na zem z metrové výšky.

Všichni stačili uhnout a jásot ustal. Dva nejbližší spolužáci se vrhli Alaenu na pomoc, ale ten jen nepřítomně civěl na pár kousíčků dřeva, které ještě před chvílí tvořili smrkový květ.

Ještě toho dne musel Alaen opustit školu. Nikdo se ho nezastal ani jeho mistr ne. Nikdo neposlouchal jeho pravdivá slova o tvrdém strčení neznámým zezadu ani jeho prosby a lítost, kterou pociťoval nad tím, co způsobil a tak si začal balit věci. Když měl skoro sbaleno, smutně pohlédl na stůl, kde stála krabička s černou vázou. Jak se dokáží věci ze vteřiny na vteřinu změnit, ještě než jsem spadl z pódia byl jsem na nadějné cestě dostudovat školu a stát se mistrem a teď ? Co mám teď? Jen pitomou vázu, pár maličkostí a nemít kam jít...

Ani jeden spolužák se s ním nepřišel k bráně školy rozloučit, a tak se Alaen vydal sám a bez rozloučení vstříc deštivému dni.