Až na dno

     Rozpadalo se mu manželství a on už ani nevěděl, jestli někdy za něco stálo. Za sebou viděl promarněný život a před sebou cestu podobnou srázu do propasti. Čekal před kanceláří příjmu do psychiatrické léčebny a cítil kabelu u své nohy. Měl v ní vše, co tu bude potřebovat. Nebylo toho moc, víc však nevlastnil. Z toho, co nechal doma, mu nepatřilo nic. Záleželo jen na jeho manželce, co mu z toho poskytne, až se vrátí.
     Z procedury přijímání mezi pacienty mu utkvěla v hlavě jen slova patologický hráč. Léta, kdy žil sice obyčejný ale šťastný život, smetlo posledních pár roků a teď je jen chorobným hráčem.
     „Chcete přestat hrát?” ptala se ho doktorka na oddělení, kam ho přidělili.
     „A proč bych se jinak nechal zavřít do blázince?”
     „Dobrá. Pokusíme se s tím něco udělat. Ale mějte na paměti, že to záleží hlavně na vás, jestli se z toho dostanete.” Doktorka se povzbudivě usmála.

     Když se poprvé zúčastnil skupinové psychoterapie, sešlo se tam sedm hráčů. Seděli společně s doktorkou v křesílkách srovnaných do kruhu a líčili si své příběhy, pocity, obavy, kladli si navzájem otázky a hodnotili, co slyšeli.
     „Jako nováček nám napřed povězte, co předcházelo tomu, než jste sem přišel,” vybídla ho doktorka.
     „No mé rozhodnutí jít se léčit,” nechápal, co se po něm chce.
     „Nemusí to tak být vždycky. Někteří gambleři sem přijdou přímo z herny. Utečou třeba před věřiteli, nebo před hněvem rodiny. Ale mě spíš zajímá, kdy jste naposledy hrál a zda jste se pro léčení rozhodl třeba přímo u automatu poté, co jste prohrál.”
     „To ne. Je to zhruba týden, kdy jsem hrál naposledy.”
     „A kolik jste prohrál?” zeptala se.
     „Patnáct set?”
     „To je nejvíc, co jsi kdy prohrál?” zajímal se jeden gambler.
     „Prohrál jsem už mnohem víc.”
     „Tak proč jsi přišel zrovna teď?” divil se jiný.
     „Před tímto excesem...”
     „Před čím?” přerušil ho další.
     „No před těmi prohranými patnácti stovkami jsem několik měsíců na automaty nesáhl a myslel jsem, že už to mám za sebou.”
     „Kolik měsíců?” upřesňovala si doktorka.
     „Skoro tři,” řekl a čekal, co ona na to.
     „No pokračujte. Nebudu hodnotit, jestli je to dlouhá nebo krátká doba.”
     „Tak tři měsíce jsem nehrál a pak jsme byli s ženou a dcerou na dovolené...”
     „Kde že jste byl?” zabrzdila ho doktorka.
     „Na dovolené s manželkou a dcerou.”
     Netušil, co je na tom zajímavého.
     „Vy jste byl s rodinou na dovolené?”
     „Jezdíme každý rok.”
     „Tak na tom s hraním buď nejste tak zle, nebo je vaše žena svatá,” usmívala se.
     „Jak to?”
     Nechápal už nic.
     „Byli jste někdo teď někdy na dovolené s rodinou?” obrátila se na všechny.
     Šest mužů různého věku, vzhledu i založení smutně a odmítavě kroutilo hlavami.
     „Jste naprostá výjimka. Jen málokterá žena je ochotná trávit dovolenou s mužem, který prohrává všechny peníze v automatech,” vysvětlovala doktorka. „Tady kolega dokonce musel nějaký čas přespávat po čekárnách, neboť ho žena vyhodila. Ale on si přesto myslí, že má to svoje hraní pod kontrolou, že,” obrátila se na muže vedle ní.
     „Ale já to mám fakt pod kontrolou. Nemusím hrát, můžu klidně přestat, když budu chtít,” prohlásil oslovený vzdorovitě.
     „Ale vy nechcete. Vám se to líbí takhle žít, že,” komentovala ironicky.
     „Tak proč jsi tady, když můžeš klidně přestat?” namítl jeden z účastníků sezení.
     To je neskutečné, co jsou si někteří gambleři ochotni namlouvat, žasl. Byl náhle dojatý, jak je jeho žena báječná. Dojetí hned ale vystřídal stud nad tím, co jí provádí.
     „Takže vás donutil jít se léčit fakt, že jste po třech měsících hráčské abstinence znovu zasedl k automatu a prohrál,” konstatovala. „A teď nám prozraďte, jak jste se k hraní vůbec dostal.”
     „Dlouho jsem automaty vůbec neuznával a divil se, že to může někdo hrát. Měl jsem ty lidi za úplný blbce. Bylo mi jasné, že i když párkrát vyhrají, nakonec musí zákonitě prohrát,” rozvykládal se.
     „To vše jste si uvědomoval, a přesto jste začal hrát a stal se na tom závislým?”
     „Přesto. Kdysi jsem si šel koupit cigarety do baru, kde byly automaty a u jednoho z nich seděl známý. Teď už nežije. Spáchal asi sebevraždu. Nejspíš kvůli dluhům. Ze zvědavosti jsem přišel k němu a divil se, že to hraje a řekl jsem také, že já bych ani nevěděl jak. On mi vysvětlil, kde se co mačká. A já tam strčil jen tak stovku, ani jsem si nevšiml, že hraju nejvyšší hru. Prvních čtyřicet korun zmizelo, podruhé jsem vyhrál sázku, napotřetí se to ale rozblikalo a ten známý mi překvapeně a se závistí oznámil, že jsem právě vyhrál šestnáct tisíc…”
     „Takže jste hned napoprvé vyhrál šestnáct tisíc? Pane jo,” hvízdla.       „Jiným stačila mnohem menší výhra, aby se chytli.”
     „Asi na tom nezáleží, kolik člověk vyhraje,“ zauvažoval. Záludná je ta snadnost. Párkrát to zmáčknu a mám spoustu peněz. Nikdy jsem nebyl nijak bohatý, léta jsme museli se ženou škudlit. A teď jsem měl za tři minuty šestnáct tisíc.”
     „Teď už vám věřím, že jste skutečně závislý hráč. Když slyším, s jakou láskou na to vzpomínáte,” vrátila ho doktorka ze snění do tristní reality.
     „Ale poslyšte,” oslovila všechny. „Jste tady jak přes kopírák. Každý z vás přišel poprvé k automatu a hned vyhrál. Ony ty automaty snad vytuší, že přišel nováček, a tak ho nalákají výhrou.”
     „Spíš se ten, kdo napoprvé prohrál, nedostane sem,” mínil jeden pacient.
     „To je také pravda, ale ne zase každý, kdo si jednou zahraje, do toho spadne jako vy. K tomu musí mít člověk dispozice a my se je tu pokusíme společně překonat,” vrátila se doktorka zpět do role terapeutky.

     Cítil se po tom výslechu kupodivu dobře jakoby vnitřně propláchnutý. Ale trvalo to jen chvíli. Pak se zase dostavily výčitky svědomí a obavy z budoucnosti. Věděl, že když se tady zbaví hraní, dluhy mu nikdo neodpáře. Nudou, kterou v léčebně prožíval po většinu času, otupěl. Šlo říct, že to bylo otupění z beznaděje, co se občas změnilo ve zhnusení sebou samým.
     Ač hrál na automatech už šest let, stále nemohl uvěřit, že to postihlo právě jeho. Vždycky měl o sobě vysoké mínění. Viděl sebe jako kultivovaného člověka, který má styl, je inteligentní, schopný.    Než hraní propadl, měl gamblery za primitivy a hraní na automatech považoval za zábavu blbců, což zmínil i na skupinové terapii.
     Jak si někdo může myslet, že přelstí počítač, zkonstruovaný k tomu, aby hráče obíral o peníze? říkal si vždycky. A teď je sám v řadách takových debilů.
     „Máte zodpovědné povolání. Jste vedoucí. Řídíte lidi. To je přece velmi náročné a každý to dělat nemůže. Jak to, že takový člověk sedne pak k automatu a je ochotný do něj strkat peníze? Musíte snad vědět, že nemáte šanci trvale vyhrávat,” říkávala psycholožka, k níž docházel, než se rozhodl pro léčebnu.
     Věděl to dobře, a přesto pokaždé znovu hrál. Hecoval se jako pitomec, že dnes to musí vyjít. Bude mít prachy, něco splatí, koupí dárek ženě, bude si moct něco dopřát. Kolikrát i vyhrál a někdy i dost, ale málokdy dovedl peníze vybrat a odejít s nimi.
     Chtění a vůle, v tom to je, říkal si. Prosté a zároveň složité, zaříct se a už nikdy do bedny nestrčit ani korunu.

     „Kdybys chlastal, chápala bych to spíš,” kroutila hlavou jeho matka. „To někomu může chutnat. Je mu pak blbě, má kocovinu, ale je slaboch, a tak pije dál. Ale co ti přináší tohle? Když jdeš hrát, máš snad jasný rozum a víš, že děláš blbost. Nedojde ti, že zase prohraješ a budeš bez peněz? Nebo ti to dojde a je ti to fuk. Spoléháš se, že ti někdo půjčí a vyřeší to za tebe. Jsi slaboch a sobec a nevadí ti, že tím ubližuješ nejen sobě, ale i ženě, dětem, mně a vůbec všem dokola,” přešla matka do výčitek.
     Ani ožralu k flašce od vystřízlivění do nového napití nic neváže, namítal v duchu. Jen touha se napít, jako jeho jít hrát, to je ta závislost. Do očí to ale matce ani nikomu jinému neřekl. Hádat se by mu neulehčilo. Závislost si stejně způsobil sám, a vypadal by navíc, že se jen omlouvá.
     Co jsem to zač. Proč hraju? A když hraju, proč nejsem radši tupec, který pořádně neví, co dělá? ptal se někdy zoufale.
     „No jen se lituj. To ti pomůže,” říkávala mu na to žena. „Měl by ses odpoutat sám od sebe, přestat myslet jenom na sebe a bahnit si v sebelítosti. Měl bys myslet víc na mě a na holky a pak bys nemohl jít a prohrát všechny peníze v automatech. Jenže ty jsi absolutní sobec a v tom to je.”
     Co je patologické hraní? Neřest? Slabost? Nemoc? přemýšlel. Většině lidem je to jedno. Výsledek je vždy stejný. Na pojmenování nezáleží.
     „Nevím, jestli ti to pomůže,” přijala žena rozpačitě zprávu, že se půjde léčit.
     „Já taky ne, ale už mi nic jiného nezbývá. Když mi nepomůže tohle, tak už nevím. Pak už mi zbývá jen pád až na úplné dno,” řekl jí.
     „Měl jsi tohle zapotřebí?” podívala se na něj upřeně a on by přísahal, že měla slzy v očích, ale možná to byl jen nějaký odlesk světel.

     Po čase se v léčebně cítil jako v pasti. Mučil se vzpomínkami, co prováděl. Věděl, že je to k ničemu, ale nemohl přestat myslet na svůj zničený život. Před ženinými výčitkami utíkal do hospody, takže i víc pil a znovu hrál. Před lidmi předstíral, že je v pohodě, vymlouval se věřitelům. V léčebně se jeho psychika zlepšila, ale úzkost z budoucnosti nemizela. Táhlo mu to hlavou i tehdy, když cestou zpátky do oddělení potkal svého známého. Sotva se otřepali z údivu, že se vidí tady, vyprávěl mu známý následující příběh.

     »Poslední dobou chodil hrát na automaty pokaždé, když měl peníze, anebo když je sehnal. A sháněl je intenzivně, půjčoval si, kde to šlo a od koho to šlo. Snažil se pokaždé vyhrát, aby mohl vrátit dluhy, někdy se mu to i podařilo, ale vzápětí zase prohrál, zase si půjčil, a tak pořád dokola. Ale většinou prohrával. To se pak svým věřitelům vymlouval, nebo se před nimi schovával. Poštěstilo se mu dokonce získat úvěr u jedné banky. Něco z takto nabytých peněz padlo na splacení některých dluhů, větší část však skončila opět v hladových automatech. Neměl tudíž ani na splátky úvěru, tak mu začaly chodit upomínky a výhrůžky, a to i od bývalé manželky, neboť neplatil ani alimenty na svou dceru.
      Každý den se děsil otevřít schránku na dopisy, aby tam nebylo oznámení o uložení zásilky na poště, a když je tam našel, tak si dopis ze strachu nevyzvedl. Domů chodil oklikami, aby se vyhnul místům, kde by mohl potkat nějakého věřitele. Při hraní dost pil, což ještě víc podlamovalo jeho vůli a ochromovalo soudnost. Tím snáze prohrával.       Když nehrál na automatech a dostal se domů bez problémů, byl tam zalezlý, nikomu neotvíral, telefon se naštěstí nemusel bát zvednout, protože mu ho pro neplacení odpojili. O elektřinu, vodu a topení přijít nemohl. Bydlel v ubytovně firmy, kde pracoval, a ta si nájem strhávala přímo z jeho výplaty. Stále víc propadal zoufalství.  Připadal si jako zajíc na honu – kličkoval, zdrhal, ale ze všech stran se na něj hnali lovečtí psi. Už to nemohl vydržet. Byl na dně. Chtěl všechno skončit a mít už konečně klid.
    Opatřil si prášky, koupil flašku, zalezl domů, vychlastal to a spolykal a doufal, že usne a už se neprobudí. Jenže se ráno probral a bylo mu strašně zle... Nakonec šel do nemocnice a teprve tam se zhroutil. Vypumpovali mu žaludek. Řekl doktorovi, co udělal a proč a teď je tady.«

     Z toho příběhu jej obestřela hrůza. Jejich osudy byly sice odlišné, zároveň ale podobné, až to děsilo. A pak se mu vybavil vlastní příběh, jenž byl co do rozsahu v jeho gamblerské kariéře asi nejobludnější. Stal se v době, kdy by se jeho dluhy daly vyřešit pětadvaceti tisíci, ale on je neměl.
     Když vstupoval do herny, vězely mu v peněžence tisíce tři. Sedl si k hrací skříni, vsunul do štěrbiny tisícovku a začal. Hned si připsal stovku výhru. To ho navnadilo, a tak roztáčel automat ostošest. Už vyhrával čtyři stovky, zvedl sázku, ale přestalo to padat, kredit se scvrkával, až se vypařil a automat poněkud pohasl.
     Vztekle vylovil z peněženky další litr a štěrbina jej nezúčastněně vsála. Tisícovka zmizela, jen se zaprášilo. Musel do bedny strčit další portrét Palackého, jestliže chtěl hrát dál, a to on chtěl. A už se zas točily fiktivní válečky, kombinace padaly, vyhrával i prohrával a když už mu zbývaly jen dvě stovky, přišla větší výhra, brzy ještě větší a pak znovu. Zvedl sázky a přicházely větší výhry. Automat mu dělal blbce. Brzy měl zpět své peníze a tisícovku navíc, zvedl sázku na maximum a vzápětí přišla nejvyšší možná výhra. Nakonec vytáhl z bedny třináct tisíc korun.
     Deset uložil do peněženky, dva litry strčil do vedlejšího automatu, objednal si pití a jídlo, zaplatil to a zbytek peněz z tisícovky nacpal do kapsy u džínsů. Jedl, pil, kouřil a vyhrával, dokud nevytáhl také ze tohoto automatu dvanáct tisíc. Byl v euforii a zasedl ke třetímu automatu, dal do něj dva tisíce a brzy je prohrál.
     Vytáhl z peněženky jiné dva papíry a opět jimi nakrmil automat. Ten mu tentokrát nevzdoroval dlouho a otevřel se mu jako žena při rozkoši. Tak se mu jevilo, ale ten, kdo se tu oddával rozkoši, ne nepodobné sexuální, byl on. Vybral z bedny deset tisíc korun.     Vyplatila je servírka a tvářila se přitom neutrálně, ale on měl přesto dojem, že ji štve, jak mu musí pořád sázet na dřevo peníze. Ucítil škodolibou radost a ztratil veškerou soudnost.
     Do čtvrtého automatu vložil dva tisíce korun, po tisíci do dalších dvou beden a pustil na nich automatickou hru. Zatímco on se věnoval stroji se dvěma tisíci, nechal zbývající dva činit s jeho penězi, co samy chtějí. Hrál pak dvě hodiny jako pominutý, v jedné fázi dokonce na čtyřech automatech naráz.
     Vyhrával, prohrával, ale víc vyhrával, potom zase něco prohrál, ale teď už mu o to ani nešlo, neboť byl ve svém živlu. Hladina adrenalinu stoupala, cítil se jako v jakési bitevní vřavě, ale máchal bankovkami místo mečem, místo zášlehů z výstřelů blikaly automaty, zářily, hrály vítězné fanfáry místo polnic a byly potichu nebo jen neosobně vrčely, když nepřicházely vyhrávající kombinace.
     Svět za zdmi herny neexistoval a byl tady jen tento iluzorní, v němž se střídala barevná a mihotavá světla s potemnělostmi, vzestupy s pády, svět, co se mimo zářící displeje topil ve stínech, v němž peníze ztrácely hodnotu – hned několik tisíc, hned zase nula – a mezi tím jen pár minut. A ty sumy měly většinou podobu pouhých červeně svítících číslic. A když se objevila nula, to byl konec a smutek, a když čísla směnil v bankovky, to byl také konec a smutek, totiž byl to konec hry.
     Vtom pochopil, že hra už ztratila smysl. Nebylo už proč hrát a on se cítil prázdný. Měl ovšem vyhráno, a tak byl spokojený, že uhradí dluhy a všechno, co do včerejška hrozilo, zmizí. Vybral, co bylo v bednách a než strčil peníze do peněženky, spočítal je a měl třicet tři tisíce korun, a to ještě zaplatil skoro dva tisíce za pití, jídlo a cigarety. Zamířil k východu z herny, ale přišlo mu líto, že všechny peníze schlamstnou dluhy a jemu moc nezbude.
     Za to, co jsem měl na začátku, to ještě zkusím, rozhodl se. Teď už se mu přestalo ale dařit. Uplynula sotva čtvrthodinka a byl lehčí o tři litry. Okamžik váhal, pak ukrojil další dva tisíce a dal je do bedny s tím, že bude ještě na svém, i když je prohraje a ze zbytku zaplatí dluhy.
     A tak se také stalo. Nemusím splatit všechno naráz, pomyslel si. Za hodinu se pevně rozhodl, že splatí deset tisíc a tři tisíce, co si přinesl, mu zůstanou. Splatí pět a dva mu na útratu stačí a z další výplaty splatí zase tři a ženě to nějak vysvětlí, umínil si za další hodinu. Ještě později se zařekl, že si dva tisíce nechá a splácet začne za měsíc. Pak to znovu přehodnotil. Dva tisíce nic neřeší, ale tady se mohou rozmnožit. Nebude snad pořád prohrávat. Stroj poslední bankovky pozřel a bez účasti na jeho osudu mu brzy vystavil účet v podobě krutě červeně svítící nuly v kreditu. V panice zastrčil ruce do kapes a nahmatal nějaké bankovky a mince. Dělalo to 323 korun. Tři sta strčil do automatu s nepatrnou jiskřičkou naděje, že přece jen něco vyhraje.
     „Prosím,“ zašeptal. „Alespoň pět stovek.“
     Automat peníze bezcitně sjel. Cloumal jím příšerný vztek a nejradši by tu hnusnou bednu roztřískal, ale opanoval se, tolik síly ještě měl a pak se jeho duše zhroutila sama do sebe a on jako v horečce, naprosto sklesle odešel z herny. Zastavil se za dveřmi, rozhlédl se, cítil se jako mátoha, hadr, nechtělo se mu žít, po tomhle nočním šílenství měl v kapse 23 korun a stál tam jak hromádka neštěstí.

    Od té doby uplynula už spousta let a on po návratu z léčebny už nikdy na automatech nehrál. Přemýšlel, jestli mu pomohla opravdu léčebna, nebo spíš žena, která mu navzdory všemu věřila, a když se vrátil domů, byla to ona, kdo se postaral v rozhodující míře o to, aby se veškeré jeho dluhy opravdu splatily. A měl kliku, že jeho věřitelé byli v podstatě slušní, rozumní lidé, co se spokojili s tím, že jim peníze vrátí postupně a nechtěli ho zničit. Každopádně měl obrovské štěstí, že se mu podařilo vrátit do normálního života.

     Den byl pošmourný, ale jemu připadal nádherný, jako všechny od gamblerské doby. Vyšel z lesa a pěšinou mezi poli se blížil do vesnice. Když tam dorazil, zašel si do tamní hospody na kávu. V místnosti stály také tři automaty, co se jim říká výherní. U jednoho z nich hrál jakýsi mladík a dva ho pozorovali od piva u stolu. Najednou mladík u automatu začal jásat, zvedat ruce a poskakovat nad výhrou.
     Teď se raduje, řekl si od nedopité kávy. Jenže vyhrávat na automatech? To nejde. Jen nad nimi, když nebude vůbec hrát.