Nespavec

V noci, kdy je tma a ticho, sedím na židli ve svém ztemnělém pokoji. Bojím se usnout.
Dnes se to už musí povést!
Bojím se, že když zavřu oči, už je možná nikdy neotevřu, protože moje noční můry mě najdou, pomyslní kostlivci vylezou ze skříní, pohltí mě strach a já nebudu moci uniknout.
Já na to přijdu!
Nepamatuju si, co se mi zdá, jen cítím jeden pocit. Ten pocit se těžko popisuje. Je to jako bych se topil a nemohl najít hladinu! Jako bych křičel a neslyšel vlastní hlas! Chci uniknout, ale všechny dveře jsou zavřené! Nikdo nepřichází napomoc, jsem sám...
Vyčerpaný celodenní námahou hledím do zdi a přemýšlím, kolik takových nocí ještě zažiju? Nocí plných strachu. Vždycky jen usínám vyčerpáním pozdě k ránu a probouzím se s křikem... V čem se skrývá to tajemství mojí nespavosti? Snažím se na to přijít, ale něco mi brání to konečně pochopit.
Ty to nechceš pochopit!
Vstanu a jdu do koupelny. Opatrně, abych nikoho nevbudil. Trochu si opláchnu obličej a ty krvavé oči. Když se podívám do zrcadla, vidím někoho jiného. Až mi z toho běhá mráz po zádech. Vrátím se zpátky do pokoje a otevřu okno. Přemýšlím proč...
No tak! Přestaň si pořád něco nalhávat!
Bolí mě hlava, už toho je moc. Sednu si zpátky do židle.
Vždyť ty víš, proč nemůžeš spát!
Proč?
Dusíš to v sobě! Musíš to ze sebe dostat!
Pokouším se vzpomínat. Co to je? Co mě tak děsí? Co jsem v sobě uzavřel před světem i před sebou samým? Kvůli čemu nemůžu spát...

Je ráno a já se leknutím probouzím. Usnul jsem na svém psacím stole. Za pár vteřin už nevím, co mě vyděsilo, ale cítím úlevu. Jsem celý spocený a rozlámaný. Když se podívám na své ruce, které jsou celé od krve, jak se mi nehty zabořily do dlaní, jen si s povzdechem uvědomím, že jsem to znovu nedokázal. Nedostal jsem to ze sebe, dál to ve mě dříme a až znovu přijde noc, přijde i můj strach a možná, že tentokrát už mě nenechá jít...