Parník a motýl

                Jsem zaměstnaná jako pokojská na zaoceánském parníku. Na každého platícího jsou tři členové posádky. Vedení má co dělat, aby mezi námi sjednalo pořádek. Jednou z cest, jak zlepšit situaci zaměstnanců, bylo otevření jednoho ze sálů pro týdenní taneční večírky.

                Na prvním z nich jsem nejvíce tančila s Rolfem. Při pohledu na studenou barvu jeho očí jsem se proměňovala v krasobruslařku. Jeho oči studily tichem, které na mě působilo jako balzám uprostřed všech klevet, kterým jsem byla vystavená.

                Hned při dalším tanečním večeru jsem já byla tou, která jej přišla vyzvat k tanci. Chytil se mé napřažené ruky, ale nemohl vstát. Tak byl rozrušený. Usedla jsem vedle něho a dělala jsem mu až do konce písničky gardedámu. Při prvních tónech té další už mu bylo lépe, a tak mě sám vyzval k tanci.

                Od té doby jsem pro něj už nikdy nepřišla. On ale chodil pravidelně. Protancovávali jsme jeden večírek za druhým. Okolo nás tančili jiné páry, které se dávaly do hromady, milovaly a zase rozcházely. Měla jsem i jiné nápadníky a Rolf jiné nápadnice. Všichni ale odcházely s tím, že jsme jako kousky ledu, že se nevyplatí čekat, až roztajeme, že jsme nad možnosti jejich trpělivosti.

                I já jsem si přestávala být jistá, zda Rolf není nad moje možnosti. Jednou při stlaní už na mě bylo příliš těch pachů po milování. Neudržela jsem se a bez ohlášení vyrazila do jeho kajuty. Rolf mě vlídně přijal a já se ocitla v bezdotykové zóně opřená o pelest jeho postele. Když jsem to chtěla změnit, vzal mě za ruku a odvedl na palubu. Pod prsy mě omotal motouzem, chytil jeho druhý konec a začal s ním pobíhat po palubě. Cítila sem, jak se mi do šatů opírá bríza. Obě ruce jsem si tiskla k bokům, aby se mi nevyhrnuly.

                Pomalu jsem se začala vznášet. Stala jsem se Rolfovou tanečnicí v povětří. Stala jsem se jeho vyslankyní v prostoru, odkud naše loď postupně připomínala jen hromádku šrotu. Rolf navazoval jeden motouz za druhým. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem obklopena modří nebe a moře. Možná mě sem Rolf vyslal, abych jako z hlídkového koše vyhlížela pobřeží, napadlo mě. Náš parník žádný hlídkový koš neměl. Pokud je to tak, budu jej muset zklamat, řekla jsem si, když jsem znovu obhlédla horizont.

                Potom jsem ucítila tah kolem pasu. Rolf mě začal stahovat dolů. Jak jsem se k němu blížila, cítila jsem se jako motýl. Jako ta krásná barevná zbytečnost, co dovede rozjasnit den. Proto se nechce dotýkat mých šatů! Bojí se, aby z nich nesetřel pel mojí nevinnosti a já pak nemohla vyletět vysoko do nebe a být mu spojnicí s kusem země, který v sobě nosí všichni na parníku jako největší vzácnost. Těšilo mě, že budu tou první, které snad bude dáno jí zahlédnout.

                I tak mé touhy nepřestávaly. Netrvalo dlouho a zase jsem běžela k jeho kajutě. Když jsem ťukala na jeho dveře, představovala jsem si, že jsem jednou z prodejných holek, které se s námi také plavily, a že si mě Rolf objednal. Chtěla jsem být jenom hmotou, ale když jsem zaťukala, znovu jsem ucítila motýlí křídla na svých zádech. Představila jsem si sama sebe zakuklenou pod přikrývkou ve své kajutě s křídly pověšenými ve skříni. Trnula jsem, zda by mě Rolf chtěl i takovou. Dveře kajuty ale byly zavřené.

                Uvědomila jsem si, že možná máme prohozené role. On měl být tím rozvášněným a já tou zamilovanou.

                Vypravila jsem se za dveře se škrtnutým panáčkem, za kterými Rolf pracoval. Ocitla jsem se na konci dlouhého schodiště, které vedlo do podpalubí. Obklopovala mě mazlavá špína, teplo a přítmí. Představila jsem si sama sebe, jak se v čistých barvách šatů vyjímám v tomto světě. Snažila jsem vnímat sama sebe Rolfovýma očima.

                Když mě spatřil vlídně mě přijal. Ukazoval mi zařízení, která způsobují naši plavbu. Viděla jsem vačky, hřídele a ojnice jak se po miliónté otáčejí znovu a znovu dokola. Žasla jsem, jak to mohou tak dlouho vydržet. Jak to, že se ještě nepřetrhly, nezadřely? Vzal mé ruce do svých, špinavých. Přiložil je na povrch teplého stroje. Cítila jsem dunění, které nás po kousíčcích posouvá stále dopředu.

                Když jsem ruce odtáhla, byly špinavé. Nyní jsem se ani já nemohla dotýkat svých šatů.

                Nakonec mě vzal do kotelny a ukázal mi topeniště. Já jsem se však dívala do jeho očí. Odrážely plameny ohně, tály pod těmi plameny. Uvědomila jsem si, že už není žádné místo na parníku, kde jsem nebyla, kam by se mi mohl ještě schovat. Byl můj.