Zapomenut vlastní matkou...

Mladá dívka se loudavě prochází večerní zasněženou ulicí. V jedné ruce drží nedbale zabalený uzlíček, ze kterého vykukuje dětská ručička, v druhé poloprázdnou láhev nějakého destilátu.

Prochází se ulicí a vypadá to, že nemá žádný cíl, jen prostě jít dál i se svým nákladem.

Občas nakoukne do nějakého okna a můžete tak nepozorovaně nahlédnout do soukromí ostatních.

Náhle se však zastaví. Zaujala ji scéna za čtyřmi zamlženými skleněnými tabulkami. Upravená žena středních let, pohledný muž a jejich dvě děti. Nezaujalo ji to drahé oblečení ani pěstěné nehty na rukou oné ženy, ne, zaujali ji ti lidé. Usmívali se na sebe. V jejich očích se zračila vzájemná láska, úcta. Jejich pohledy byly laskavé, doprovázené milými gesty a vlídnými slovy.

Pocítila touhu tohle všechno aspoň jednou prožít. Být chvilku s lidmi, kteří by si jí vážili a neponižovali. Kteří by jí dali lásku, jenž jí vlastní matka odepřela.

Plná nových neznámých pocitů se sklonila k malému dítěti ve svém náručí. Už to pro ni nebyl uzlíček problémů, který na svět přišel jen díky její hlouposti, ale bylo to dítě, chlapec, který ji mohl milovat. A ona mohla milovat jeho. Schovala jeho studenou ručičku do špinavých přikrývek a jemně se usmála.

S novým předsevzetím vykročila vpřed šťastně se usmívajíc. Vše najednou vypadalo růžově. Ano, nechá si ho, neodloží ho, a budou spolu šťastni. On ji bude milovat a vážit si jí a ona se o něj bude starat.

V slabém měsíčním světle se však náhle zalesklo matné sklo láhve. Ano, je třeba to zapít!

„Na to tvoje zdraví, drobečku,“ řekla a mohutně si z láhve lokla. Záhy jí však nápoj došel, takže se rozhodla zapadnou do nějaké putyky.

„Hola, zdravím ve spolek!“ Vstoupila do dveří. Posadila se k baru a několikrát si poručila panáka. Netrvalo dlouho a přisedl si k ní cizí muž.

Bez ostychu s ním flirtovala a už dávno zapomněla na malý raneček na svém klíně. Ten se však začal neposedně vrtět.

„Co to tam máte?“ zeptal se pán vesele. Dívka jako by udivena pohlédla na malého chlapce, který se pokoušel zachytit její dlouhé vlasy.

„Já ani nevím. To máte jedno,“ odpověděla a aby jí tolik netížilo, položila děťátko na vedlejší židli. Vyměnili si ještě pár slov, než pán významně navrhl, že by se třeba mohli jít projít. Dívka souhlasila a spěšně na sebe navlékla svůj plášť.

„A co ten fracek tady?“ křikl za ní ještě hospodský, ale ona jen mávla rukou a dveře se za ní hlučně zavřely.

Chlapeček se rozbrečel sám a odložen na barové stoličce vydaný napospas světu. Zapomenutý vlastní matkou...