Temné je nebe a provazce chladného deště

Temné je nebe a provazce chladného deště stékají po okenních tabulkách, jednotlivé kapky se zachytávají na skle a hledí na ni tak, že jí přejíždí mráz po zádech. Hledí na ně strnule než se jí podaří odtrhnout zrak. Myšlenky, které do teď proudily hlavou se snaží vystrnadit z mysli. Přejíždí pohledem krajinu za oknem bičovanou deštěm. Stromy se klátí v poryvu nemilosrdného větru. Tráva se už dávno ocitla pod vrstvou rozbahněné půdy. Obrovské mračna se po nebi prohání bez zastavení. Opět se navrací k tomu, co se snažila zapomenout.
Není to dlouho, co sama stála venku a pociťovala na své kůži chlad přírody. Stala tam a s kapkami vody se mísily slané slzy. Ani už neví proč pláče, je pozdě. Už není nikdo kdo by přišel a objal ji. Konejšil ve své náruči a šeptal slova, která by ji zase rozesmála. Ne, už ne. Zbyl jen žal.
Vzpomínky tíží. Neví co si počít. Chce se jí křičet, nemůže. Nemá dost sil. Usedá ztěžka do křesla. Otírá si oči, černé šmouhy teď zdobí kapesník. Černé šaty tíží, táhnou k zemi. Kolena přitáhne k sobě.
Je to tak dávno co spolu zde seděli. Je příliš daleko. Cesta spojující je, je pro ni uzavřena. Chybí jí. Živě ho vidí jak tu seděl, smál se, mluvil. Dnes však tu prázdné místo je.
Chabý mlhotavý stín se vlní v místě, kde rád sedával. Zamrká. Nic tam není. Hluboký povzdech naplní místnost. Kolik bezesných nocí zde strávila, kolik slov k němu zde řekla a ony zůstaly bez odezvy. Přestávala cokoliv cítit. Chladla den ode dne víc. Toužila jen po něm. Čím dál víc ji to táhlo tam kam zatím nemohla, chtěla jít. Už teď, hned! Musela, nedokáže takto dál žít.
Dotkla se lehce svého těla, pohladila si břicho. Pomyslela na dítě, jež čeká, jak mu bude, když nebude mít otce, jak bude jí samotné. Šťastná vzpomínka, zalila ji teplem. Tak moc se těšil, ale smrt překazila to. Znovu začali stékat slzy po její tváři. V mysli slyšela píseň, kterou děťátku zpíval. Nedokázala zastavit příval slz.
Z hořkých vzpomínek ji vymaní slabý paprsek slunce, jež se dotýká její bledé tváře. Pomalu spustí své nohy k zemi, zvedá se a kráčí k oknu. Odhrne prachem tíženou záclonu. Slunce se dere skrz mraky ven. Snaží se ozářit krajinu, zahřát její chladné srdce. Hladí jí po tváři a ona zase cítí, že není sama. Vidí naději, která pro ni byla do teď skryta. Začíná se smát… čeká až přijde zpět.