První láska?

Bydleli jsme na Pankráci. Rodiče měli dost prostoru, a tak se zajímali o paní učitelky v Jeslích. Byli spokojeni. Jedna se jmenovala Albína a byla to zažraná odbornice, pravá profesionálka. Druhá se jmenovala Vlaďka a byla plná entuziasmu, něhy a nadšení začátečníka. Když jsem přešel do školky, byla to podobná paráda.

Pak ale nastaly problémy s babičkou. Rodinná rada nakonec těsně a těžce rozhodla o sestěhování se do společného bytu. Mamka pracovala ve zdravotnictví, a tak nás částečně stěhovala i sanitka. Taťkovi zase přišli kamarádi z práce Vláďa Lívanec a Honza Posádka.

Vzpomínám si na první den ve školce. První dojem byla zvláštní shoda jména holčičky s tím, jak se projevovala. Jmenovala se Radka a stále radila. Přišlo mi to logické, ale nepříjemné. Tehdy jsem si neuvědomoval, že se poprvé setkávám s nerozvinutým ženským animem. Pankrácké holčičky takové nebyly.

Neúnavný čas pokračoval v tom jediném, co umí. Navlékal barevné korálky dní na vlasec života. V té době propadal zálibě v šedých. Každý den začínal mou vyčítavou, žalostnou grimasou přitisknutou na sklo a sledující zděšenou odcházející matku. Následoval příchod do hlavní místnosti, která se podobala lokálům mého dospívání. Ve středu každého stolečku byl umístěn popelník s vajgly voskovek. Kreslilo se podle mustru: holčičky princezny a kluci závoďáky. Nedávno jsem takovou princeznu viděl na nástěnce u zubaře. Nic se nezměnilo.

Dostal jsem se do zajetí obrovitosti. Kreslil jsem dvacetipatrové autobusy. Když se ukázalo, že mi papír už opravdu nestačí, zabrousil můj zrak k princeznám holčiček. Připomínaly mi dorty. Chtěl jsem to také vyzkoušet a nezůstal jsem jen u chtění. Nastal poprask. Jak jsem si mohl dovolit vybočit z řady? Copak nevím, kdo jsem, kam patřím?

I zde jsme měli začínající paní učitelku. Měla vlasy až k pasu, které vyvolávaly dojem vůně. Jmenovala se jako hlavní hrdinka mé dětské knížky, ve které měl hlavní hrdina mé jméno. Když měla narozeniny, tak jsme se bavili o tom, co by ráda dostala k narozeninám. Pamatuji si, že by jí bývalo potěšilo nějaké lepší, voňavé mýdlo.

Pomalu se schylovalo k neštěstí. Spočívalo v tom, že paní učitelka trvala na drilu při cvičení. Nebyl jsem schopen mu dostát. Na kulaté modré značce jsem se snažil dělat něco takového, co ostatní mělo dokonale přesvědčit o tom, že je to něco jiného, než předváděla moje zamilovaná předcvičitelka. Postupně se pro to ujal termín záchvat. Zřejmě proto, že mé city nebyly opětované, jsem byl potom zavírán do zázemí pro uklízečku. Velmi připomínalo záchod. Vlastně se tam i záchod nacházel, ale byl větší a místo prkénka měl mříž, aby se na ní dal umístit kbelík.

Můj cit to ale nedokázalo odradit. Můj mozek také nebyl tak rozvinutý, aby si dovedl takové protiklady propojit.

Zbylý program ale postupoval bez problémů. Při spaní jsem nespal a bral jsem si pod peřinu bačkory svých spolužáků, abych tam mohl studovat ornamenty na jejich podrážkách. Nejlepší byly takové, které tam měly parní mašinku s vagonky. Zbytek podrážky vyplňoval kouř z mašinky, který připomínal kudrnatý labyrint.

Lamentu, který vytvářela stará, vyhořelá učitelka, jsem si nevšímal. Jednou přešla její recitace: „Na jaře na jaře, slunce v zlatém kočáře,“ v realizaci toho, čím největším výtržníkům do té doby jen vyhrožovala: zalepila jim ústa jedovatě zelenou izolepou.

Učitelky pro nás připravily první závody. Byl jsem přesvědčený o tom, že musím vyhrát, a tak jsem na startu nepospíchal. Až mě musela učitelka pobídnout. Konečně jsem vyběhl. Medaile pro posledního s velkou trojkou se mi ani trochu nelíbila.

Lepší už jsem na tom byl se svými polobotkami. Neuměl jsem je sice zavázat, ale dokázal jsem si najít holčičku, která to uměla a přemluvit jí, aby mi je zavazovala.

Zvěst o mých "záchvatech", se rychle začala šířit. Když mě matka vyzvedávala, často se k ní přitočil některý z mých spolužáků a tajuplně jí sděloval, že jsem ten den měl opět záchvat. Matka je rázná, a tak se rozhodla mě přeřadit do jiné školky. Tehdy to bylo tak, že se vedení školek scházela a řešila, jak to na které školce probíhá. Dostala se tam i matčina žádost, která znamenala velkou negativní reklamu pro moji školku. Výsledkem bylo vyjádření, že problém musí být ve mně. Další tah byl opět na matce. Nezalekla se ho. Našla mi starého dětského psychologa a objednala mě k němu. Pochopil jsem, že jde do tuhého. Začal jsem se soustředit.

Povídali jsme si s panem psychologem celé dopoledne. Výsledek byl, že jsem úplně normální, že si jen trvám na svém názoru. Závěr vyšetření se dostal na stůl setkání školek. Padl ortel: má zamilovaná učitelka musí pryč. Na setkání školek jsem nebyl. Opět jsem si to nepropojil. Nelíbilo se mi to.