Čas jít

Čas jít

Bylo 19:34 – vlak přijel. Tomáš vystoupil z vagónu do bílé nepropustné páry, jež vlaky tehdejší doby tak ikonicky chrlily. Uběhli minuty. Pára už byla dávno pryč, ale on stále, bez známek sebemenšího pohybu, stál na nástupišti. Co se v jeho mozku odehrávalo nikdo nemohl tušit. Možná ani on sám. Možná to pro něj byl příliš velký šok (konečně doma!), na který ho ani největší zocelení z posledních let nemohlo připravit. Stál tam nehnutě. Uběhli desítky minut. Přijížděli další. Vystupující davy se přes něj hrnuly. Strkaly do něj, avšak on stále, jako kamenná socha, civěl na starou nádražní budovu. Chodil si tam hrát ještě jako dítě. Brával ho tam děda, taky jeho ségru i bráchu. Hráli si na vojáky. Jednou, to bylo poslední její léto, jim tam přišla vynadat babička. Jim…, spíše dědovi. Bylo již příliš pozdě, avšak jeho samotného tehdejší radovánky bavili možná ještě více než děti, a tak v „boji“ pokračovali i po setmění. Děda byl moc milý, babička taky. Možná právě tihle dva lidé udělali jeho dětství krásným. Tomášovi se v posledních letech často stýskalo po domově. Domov – to pro něj byli právě tyhle vzpomínky na dětství u nich, ke kterým se upínal, jako se věřící člověk v nejtěžších chvílích upíná na Boha.
Konečně se dal do pohybu a směřoval k podchody vedoucímu k autobusovému nádraží. Bylo to však pro něj těžké, příliš těžké. Každý pohled po perónu pro něj znamenal kus zážitků. Támhle s tátou chodili po kolejích. O pár metrů dál mu zase dlažební kostky připomínali rvačky, do kterých ho zapletl bratr. Samotný by se do nich nikdy nepustil. Naproti se před pěti lety loučil s milovanou maminkou. To byl poslední pohled, který jí věnoval. Teď už ho nezopakuje. Je pryč. Přál si ten obraz, pocit, vůni, zapamatovat a uložit do mysli jako vyvolanou fotografii, avšak s přibývajícími lety to jde stále hůř a z jasného obrázku se stala zrnitá mozaika. Proč musela zemřít? Byla pro něj oporou, stejně jako pro sourozence. On však, nejmladší, k ní měl vždycky nejblíže. Byl tak slabý. Rozplakal se při každé příležitosti. Jeho obal byl příliš křehký na krutý svět, do něhož se narodil. Ona však vždycky stála při něm – chránila ho. Postavila mu tlustou zeď, za kterou mohl nerušeně rozvíjet svůj talent – hudbu. Teď už je to jen na něm.
Po několika desítkách minut konečně vyšel z nádraží a zamířil na autobus. Měl ho zavést domů. Stál tam a nevěděl, na jaké zastávce chce vlastně vystoupit. Babička ani děda už nežijí. Jejich dům se prodal ihned po jejich skonu. Už si ho užívá někdo jiný. Ze srdce si přál, aby tam ti současní majitelé byli šťastni stejně jako býval on. Přál, do jeho myšlenek se postupně dostávala závist. Uvědomil si, že možná nikdy stejně spokojený již nebude. Je to známka dospělosti, vyzrání nebo pouhé pomíjivosti štěstěny? Nevěděl to a možná, že to ani nikdy nezjistil.
Mohl jet k otci – bydlel se svojí novou manželkou a nevlastním synem blízko nádraží. On tam však nechtěl. To už nebyl jeho táta. Stal se z něj otec někoho jiného. Jeho ne. Rozdělili je nové zážitky i názory na svět. Byl to starý, malý a tlustý muž s dlouhým šedým knírkem. Pokrytec se sklony k násilí. Představoval to, co se Tomášovi, asi i díky vlastním zkušenostem s ním, tak strašně hnusilo. V dětství ho před tím chránila matka, teď byl proti němu stál samotný. Nechtěl si to přiznat nahlas, byl to přeci jen jeho vlastní otec – krev jeho krve, ale nechtěl s ním mít už nic společného.
Otočil se. Chytl první vlak a odjel neznámo kam. Už to nebylo jeho město, jen torzo. Nechtěl dovolit, aby mu tak krásné vzpomínky zakalila krutá realita současnosti. Zanedlouho si našel matku svých dětí a začal od znova. Snažil se jim udělat tak krásné mládí, jaké si pamatoval on sám. Domů už se nikdy nevrátil. Všechno štěstí, které zažil, se neskrývalo tam, ale v jeho mysli.