Samota*

Sedíš tam a jen koukáš kolem sebe. Tvoje myšlenky plynou a ty to tak necháš. Jsi podivně prázdná. Co teď? Chtěla bys, aby se tu objevil někdo komu na tobě záleží, leč jako vždy – nikdo nepřijde. Kolem je bezvětří a ticho, tma a ty velký strach máš. Strach, že nikdo nepřijde. Jsi sama samotinká a nevíš co dál. Jen sedíš a posloucháš tiše, to ticho kolem. To ticho tě zabíjí a ty jen doufáš, že se konečně někdo objeví. Tolik nesplněných přání. Zvedá se vítr. Postupně tě prostupuje zima, a ty stále čekáš. Se svými myšlenkami a bláhovou nadějí. Avšak ta ještě nezemřela. Každý den tu sedíš a doufáš. Proč na světě není lesklý mat, když je i hořká čokoláda? Sníš.. v mysli vidíš postavu, která se k tobě pomalu blíží. Přijde, obejme tě a tobě je po dlouhé době fajn. Ale jaké je zklamání, když se vrátíš zpátky do reality? Častěji a častěji jsi v tom svém světě. Toužíš po lásce a přátelském odejmutí, avšak… pro tebe to existuje jen v tom tvém světě. Do reality se ti už nechce vracet, když tě tu nikdo nečeká! Zbaběle se stahuješ do svého světa. Jako by ti tady nikdo nerozuměl a nechtěl přijít. Utíkáš tam pro to jemné odejmutí. Pro tu lásku co tady už nemáš. Ano, už. Bývala tu a jak bylo jí tolik, ale všechno hezké jednou skončí. Je ti smutno. Znovu, jako včera, se zvedáš a míříš k domovu. Nechce se ti domů, co tě tam čeká? Jediné o čem víš, že tam bude, je ta nedýchatelná atmosféra, která tě postupně zabíjí. Čím více se blížíš k domovu, tím více zkracuješ krok a zpomaluješ. Jak se ti tam nechce! Domov už máš na dohled a ty se posadíš na lavičku. Zase končí jeden den, co ti nic nepřinesl .. začalo pršet a tobě kapka deště vklouzla do očí. Kapky vody, které stékají po tvé obličeji se mísí s tvými slzami. Den ode dne máš unavenější pohled. Lidé říkají „Změnila jsi se“ a ty jim na to nemůžeš nic říct. Už nejsi to malé děcko, co dostávalo záchvaty smíchu kvůli každé blbosti. Zapomněla jsi se otevřeně smát. Je v tobě jen smutek a prázdnota, avšak v tom malém koutě svítí kousek naděje. Naděje, ze které po dnech mizí kousky. Ta nekonečná prázdnota je všude. Denně vykonáváš tentýž stereotyp a pak jen tiše pláčeš, nad tím jak byl, je a bude svět nespravedlivý. Jednou, časem, bude třeba všechno jinak. Možná tam s tebou na té lavičce bude sedět ještě někdo a ty se budeš smát… One Day You Fly Away… ano, jednou poletíš, pryč ode všeho, pryč od této reality. Nebude tě nic držet, bude konec toho smutku. Jednou možná. To je čas .. ale co teď? V přítomnosti? Neděláš nic, jen čekáš… Jako každý večer se zvedneš a dojdeš těch pár metrů k domovu. Jdeš shrbeně, jako s velkou tíhou na ramenech. Jako by se tvým čtrnáct let změnilo na třicet… Odemykáš a bláhově doufáš, že vaši už šli spát. Leč, jako každý večer, čeká tvoje matka v obývacím pokoji a při příchodu ti za něco vynadá.
Je pozdě večer, ležíš už v posteli, ramena máš ztuhlá. A znovu a znovu docházíš k názoru, že už máš jen sama sebe. Jsi jen ty a tvoje myšlenky. Nemůžeš spát. Jak dlouho už? Týden? Měsíc? Rok? Ten čas letí. Denně do tvojí duše přibude černý šrám. Po líci ti steče slza. Je tohle ten život, co ti kdysi slibovali? Už chápeš sebevrahy. Myšlenky se začnou rozplývat a ty neklidně usneš, občas se zděšeně probereš ze spaní. Už nevíš proč, jen víš, že tě něco vyděsilo.

Belháš se životem s pramalou nadějí na zlepšení a přesto jdeš dál, jak dlouho to však vydržíš?

..Už chápu sebevrahy..