Trajektorie mezi porodnicí a hřbitovem

     Starej Kejhal si honem oblíkl bundu a vyšel před dům, kam mu přepravce přivezl balíček. Z chodby se vrátil pro respirátor. Asi by se nestalo nic, kdyby šel bez něj, ale někdo by mohl mít řeči, a on nestál o hádky.
     Opět doma si vybalil čekankový sirup, kterým si zvykl poslední dobou sladit, a pak se zaposlouchal do podcastu Petra Robejška Jak se to stalo? Politolog se v něm snažil vysvětlit, co se stalo v roce 2020, i když vůbec nemluvil o koroně a pandemii.
     Kejhal souhlasil skoro se vším, co slyšel, ale pasáž o mobilech se mu obzvlášť líbila: „Hromaděním zbytečností usnadňujících život jsme se stali závislými na technických protézách. Dnes je nejbližší bytostí dětinských dospělých jejich telefon. Každou chvíli na něj vrhnou dychtivý pohled, nosí ho na srdci a jdou s ním i do postele. On je baví, ach tak veselými videi, hraje s nimi hry, vybírá za ně to, co musí vědět, a hlavně koupit, považují ho za svého služebníka, rádce a intimního přítele, a nechápou, že je dealer, fízl a bachař.“
     Pod to by se Kejhal podepsal až na to, že spousta lidí nosí mobil v džínách na prdeli. Zapamatoval si ale také pár vět ze závěru podcastu: „Je tak báječné, že přes internet je možné všechno, a je tak tísnivé, že bez něj nejde zhola nic. Zploštění mezilidských vztahů na materiální výměnu. Technika zaplavuje a ujařmuje společnost a nadřazuje se nad všechny ostatní přístupy k životu. Člověk už nestojí v centru dění a jeho potřeby nejsou už měřítkem cíle a správnosti vývoje. Jedinec nemá právo samostatně hledat svou cestu a dělat chyby.“
     Kejhala zaujalo i to, že Robejšek má koronu sice za velmi dramatickou událost, je ale podle něj spíše vedlejším projevem či důsledkem, ale určitě není příčinou daleko závažnějších a daleko tragičtějších jevů.
     Jak o tom přemýšlel, brouzdal po internetu a náhle objevil, že na dnešek, tedy na 5. března připadá výročí úmrtí čtyřiadvacetiletého beatnického básníka Václava Hraběte. Kejhal si vybavil, že zase včera to byl rok, co zemřel člověk řady talentů, a hlavně recitátor Mirek Kovářík. A už na 3. března připadlo 27. výročí, kdy odešel ani ne padesátiletý legendární písničkář Karel Kryl.
     Přišlo mu to až mystické. Tři umělci, kteří tím, co vytvořili, velmi ovlivnili životy mnohých lidí, a také ten jeho, zemřeli tři dny po sobě, i když v různých letech. Byli mu blízcí a pomohli mu orientovat se v době jeho mládí, kdy vládla komunistická totalita. Současnost, kterou Robejšek popsal jako agonii globalizace, jež rozkládá západní civilizaci a nahrazuje jí ekonomizovanou společností, kde platí, že to, co se dá udělat, se udělat musí, a co se vyrobí, se musí prodat, mu dřívější totalitu dost připomínala.
     Starej Kejhal se vlakem vzpomínek dostal do doby, kdy ho uchvacovaly Hrabětovy verše, Krylovy písničky i Kováříkova recitace básní beatníka Lawrence Ferlinghettiho, který ostatně nedávno také zemřel ve věku 101 let, do doby pseudofilosofických řečí, co s kamarády vedli, do doby, kdy se teprve poznával s tou, s kterou žil pak přes čtyři desítky let a která před pár týdny rovněž umřela.
----------

     V bytě u Hynka Kejhala to skoro denně hučelo. Posedával, polehával, popíjel a pokuřoval tam asi tucet různých existencí. Ve skupinkách spolu planě tlachali a hrála jim k tomu hudba, nejvíc písničky Karla Kryla, jejímž poslechem vzdorovali nenáviděnému režimu, jak si mysleli. Hynek ale zrovna neměl chuť na společnost ani na hloupé řeči. Zvedl se z křesla a rychle se vykulil z domu. Netušil, kam půjde, ale vydal se Dejvickou ke Špejcharu.
     „Bydlí tady Hynek?“ zeptala se Alena chlapa, co ji otevřel.
     „Byl tady. Určitě.
     „Ptám se, jestli je to jeho byt?
     „Jasně. Jestli je tady ale teď, to fakt nevím. Koukni se po něm.“
     Alenu ta podivná konverzace zmátla, a jak prošla oba pokoje Hynkova bytu, cítila se ještě zmatenější. Pařící sešlost, která duchaplně žvanila, jak postřehla z útržků debat, ji vykolejila. Hynka nenašla. Nejvíc ji překvapilo, že její přítomnost nevzbudila žádnou pozornost, i když ji nikdo neznal.
     „Z filozofického hlediska vlastně žádná náhoda neexistuje,“ mínil vyzáblý blonďák.
     „Naopak kategorie nahodilosti je jednou z nejzávažnějších ve filozofii. Její poznání umožní pochopení ostatních kategorií,“ odporoval černovlasý vousáč.
     „Zkoumáním nahodilosti ale dojdeš k tomu, že se v životě nic neděje nahodile.“
     „Co je to život? Trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se jen více či méně různorodou a bohatou množinu zážitků,“ vysvětlil vousáč. „Tebe jsem tu ještě neviděl,“ všiml si Aleny.
     „Nikdy jsem tady nebyla.“
     „Tak si sedni a něco si nalej. Jo, skleničky jsou vedle.“
     „Nebudu si sedat. Hledám Hynka.“
     „Tak to nemůžu sloužit, dámo. Fakt si nesedneš?“
     „Hynek šel ven,“ řekla dívka, která se objevila v pokoji se sklenkou koňaku v ruce.
     „A vás tady všechny jen tak nechal?“
     „Jasně,“ nechápala dívka, na co se Alena ptá.
     „Kam odešel?“
     „Nevím. Ale je to chvilka. Ještě ho dohoníš.“
     „Ale kam šel?“
     „Asi někam ke Špejcharu. Chodí z bytu vždycky tím směrem.“
     „Tak dík.“
     Alena právě pochopila, že další otázky nemají smysl.
     „Jsi jeho holka?“ chytila dívka Alenu za paži.
     „Netuším.“
     Vykroutila se z jejího sevření a zmizela z toho příšerného bytu.

     Alena dostihla Hynka na konci Dejvické ulice. Stál u závor a čekal, až se zvednou. Zatím si ji nevšiml. Připlížila se až těsně k němu a zezadu mu zakryla oči.
     „Ahoj, Aleno.“
     „To nemá cenu. Tys mě viděl?“
     „Neviděl.“
     „Tak jak jsi věděl, že jsem to já?“
     „Nic tě nenapadá?“
     „Poznáš mě podle rukou?“
     „Chytrá holka,“ usmál se na ni. „Můžu tě políbit?“
     „Zbláznil ses. Kolikrát už jsem ti říkala, že se jen tak s někým nelíbám.“
     „Ale nikdy jsi neřekla proč?“
     „To je snad jasný. Je to moc intimní.“
     „Intimní? Vždyť spolu přece spíme. Aspoň občas.“
     „To jo. Možná je intimní blbý slovo. Spíš je to zavazující.“
     „Šukání není zavazující?“
     „Ne. Souložíme, protože potřebujeme oba sex. Ale nechodíme spolu.“
     „Protože ty nechceš. Proč vlastně?“
     „Já nevím, jestli se chci k tobě nějak víc poutat. Konečně ty sám často vykládáš, jak si nejvíc ceníš volnosti. A chtěl bys se mnou chodit?“
     „Volnosti si cením. Ale copak tady může být člověk volný? A když spolu začneme chodit, bude to dobrovolný z obou stran.“
     To už procházeli Píseckou bránou a zvolna si to šinuli k Belvederu.
     „Kam vůbec jdeme?“ zajímala se Alena.
     „Pod Belvederem vlezem do Chotkových sadů a Myší dírou na Klárov. To jsme se potkali náhodou?“
     „Hledala jsem tě.“
     „Kde?“
     „U tebe doma.“
     Řekla to s výčitkou v hlase.
     „Tys byla u mě doma? Jak to?“
     „Nemůžu za tebou zajít?“
     „Můžeš, ale ještě jsi to neudělala.“
     „Chtěla jsem s tebou oslavit tvý narozeniny. Já sice vím, že tě neberou, ale když jsem tam viděla tolik lidí, myslela jsem, že už slavíš. Co tam vůbec dělaj? A jak to, že je tam necháš samotný a jdeš si jen tak někam pryč?“
     „Jsou tam prakticky furt. No jo, dneska mám narozeniny.“
     „Nekecej, žes zapomněl na svý narozeniny. Že je neslavíš, to ještě chápu, ale že bys na ně úplně zapomněl, tomu nevěřím.“
     Podíval se na ni nešťastně, ale neřekl nic.
     „Viď, že jsi kecal. Žes na ně nezapomněl.“
     „Zapomněl, fakt. K čemu je vůbec dobrý tohle datum?“
     „Nechceš se taky zeptat, co je to život a odpovědět si, že trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se jen více či méně různorodou a bohatou množinu zážitků, jako ten černovlasej fousatej chlap u tebe?“
     „Tohle ti Karel řekl?“
     „Nevím, jak se jmenuje a neříkal to mně, ale někomu to vyprávěl.“
     „A že si to tak pamatuješ?“
     „Mám dobrou paměť. Co je to trajektorie a prostoročas?“
     „Trajektorie je čára, kterou hmotný bod opisuje při pohybu, zkrátka dráha, a časoprostor je pojem z fyziky, z teorie relativity, co sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua,“ vysvětlil.
     Byl ale přesvědčený, že Alena stejně ničemu neporozuměla.
     „Jak s tebou mám chodit, Hynku, když si myslíš o životě, že je to jen čára mezi porodnicí a krematoriem?“
     „Já jsem to netvrdil. S tím ses vytasila ty, že to říkal Karel. Když o tom ale zapřemýšlíš, co by měl být život jinýho?“
     „No vidíš, myslíš si to stejně, jako ten týpek. Co je to vůbec u tebe za lidi?“
     „Pár z nich jsou moji kamarádi, kteří se u mě začali scházet, když jsem se loni vrátil z vojny a otec se přestěhoval ke své přítelkyni. A ti moji kamarádi zase vodili své přátelé a teď mám z bytu jakejsi veřejnej klub.“
     „Ale co jsou zač?“
     „Různý úchylní básníci, malíři, filozofové, volnomyšlenkáři a sebranka dalších flákačů a žvanilů a jejich holek. Aspoň se za to považují.“
     „Tohle si o nich myslíš a necháš je, aby se u tebe slízali? Nechceš si na chvilku sednout a povídat si?“
     „Můžem. A o čem?“
     „O nás. Takhle to mezi náma přece nemůže zůstat. Buďto se rozejdeme, nebo budeme spolu se vším všudy.“
     „Co myslíš tím – se vším všudy?“ zeptal se, když už si našli volnou lavičku.
     „Že spolu budeme chodit a plánovat budoucnost, svatbu..., děti.“
     „Nevím, jestli o těchhle věcech dokážu tak metodicky přemýšlet jako ty.“
     „A proč ne? Podívej se, jak žiješ. Máš dobrou práci, v který můžeš nastartovat kariéru, máš byt sám pro sebe... Kdo v tvým věku má byt? A ty ho proměníš v doupě pro nějaké ožraly a kecaly. Co z nich vůbec máš? Jen tě využívají. Tlučeš se životem bez cíle, bez smyslu...“
     „To, co jsi říkala, ta svatba, děti, to je cíl a smysl?“
     „Všichni to tak dělají.“
     „Nechceš si taky naplánovat, kolikrát tejdně budeme šukat?“
     „Já myslím, že tak třikrát, čtyřikrát,“ navrhla zcela vážně.
     Podíval se na ni s úžasem.
     „Tak co myslíš, Hynku?“
     „Jestli třikrát nebo čtyřikrát?“
     „To ne, ty lumpe. „Jestli spolu budeme navážno?“
     „Tys to už rozhodla, Ali,“ oplatil jí úsměv. „A na mě je, abych vypráskal tu svoloč z mýho bytu. Už mi stejně lezli na nervy.“
     „I ta holka, co mi poradila, kde budeš, když jsem tě hledala?“
     „Která?“
     „Taková ta štíhlá blondýnka s velkejma prsama.“
     „Jo Klára. Co je s ní?“
     „Ta ti taky leze na nervy?“
     „Ne, ta ne. Moc ji neznám.“
     „Máš s ní něco?“
     „Blázníš?“
     „Ale řekl bys mi to po pravdě, kdyby s ní něco měl?“
     „Řekl, ale nic s ní nemám.“
     „Takže spolu chodíme?“
     Přikývl a ona ho poprvé v životě políbila. Děsně mu to chutnalo, asi proto, že šlo doteď o zakázané ovoce.

     Potom se zvedli. Myší dírou se dostali na Klárov, odtud ulicí U lužického semináře na Kampu a Maltézským náměstím a Karmelitskou ulicí se vraceli zpátky. V podloubí na Malostranském náměstí, kudy se jde na prostranství před chrám svatého Mikuláše, zapadli do klubu Rubín a dali si po dvojce bílého.
     „Proč jsme šli sem?“ divila se Alena.
     „Občas sem chodím.“
     „Jó?“
     „Vedle je malej sál a tam bývají zajímavý pořady.“
     „Jaký třeba?“
     „No třeba Zelený peří, kde Mirek Kovářík recituje Václava Hraběte, Jiřího Ortena, Lawrence Ferlinghettiho, Alana Ginsberga, ale hlavně věci, co přinesou různý lidi, proto je to Zelený peří, že jsou to začínající básníci a spisovatelé. No a zpívají tam písničky takový lidi, jako Hutka, Lutka, Nos, bratři Ryvolové...,“ rozvyprávěl se.
     „A tobě se ty jejich písničky líbí?“
     „To bych řek.“
     „Já jsem jednou slyšela zpívat Vladimíra Mertu a jednou Jaroslava Hutku, ale mně ty jejich písničky nic moc neříkaly.“
     „To je vždycky věc názoru.“
     „Ale v tomhle ti nebudu bránit,“ dodala rychle.
     „A v čem jo?“
     „Nech toho,“ plácla ho rozverně po paži.
     „Alenko, Karel se mě ptal, jestli nechci podepsat Chartu 77, co vznikla letos v lednu,“ změnil nečekaně téma.
     „Karel?“
     „No ten s tou trajektorií.“
     „Aha, a podepíšeš to? Co to vlastně je?“
     „Ještě nevím, jestli to podepíšu. Charta je taková iniciativa, která kritizuje komunisty za nedodržování lidských a občanských práv.“
     „To je něco protistátního, že?“ zděsila se. „Jak o tom mluvili v televizi, že je to proti socialismu, a pak proti tomu umělci podepisovali protesty, že?“
     „Jo, tak něco. Já ti to podrobně vysvětlím. Ale ne tady.“
     „Tedy já nevím pořádně, o co jde, ale když to podepíšeš, zničíš si život. Půjdou po tobě, budou tě pronásledovat, přijdeš o práci... a kdoví co ještě! Hynku!“
     „To já všechno vím.“
     „A?“
     „Víš, co si představuji?“ zeptal se Hynek.
     „Ne.“
     „Jaký to bude někdy v budoucnu, až budeme třeba v důchodu. To bude zhruba za čtyřicet let. Jaký to tady bude? U nás a vůbec ve světě? Možná nám všechno, čím se teď trápíme, bude připadat směšný.“
     „Hynku, vždyť přece víš, že je život trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se pouze více či méně různorodou a bohatou množinu zážitků,“ řekla Alena nečekaně a mile se na něj usmála. „Myslím, že na těch zážitcích záleží úplně nejvíc.“
----------

     Starej Kejhal si uvařil čaj, osladil ho čekankovým sirupem a snažil se zpracovat tvrzení, že agonie globalizace rozkládá západní civilizaci, ale nemohl se soustředit, protože myslel na Hraběte, na Kryla, na Kováříka, na Ferlinghettiho, kteří už nic nenapíšou a už nikdy nepromluví, ale pak mu do očí vyhrkly slzy a všechno zakryla trýznivá vzpomínka na tu, která byla tak dlouho jeho jistotou a najednou tu není.
     Aby zahnal osamění, pustil si z YouTube písničku Básníci Ticha ­– poets of the silence, kterou zpívá Mejla Hlavsa s Jitkou Charvátovou. Když dozněla, pustil si ještě tu nejslavnější, kterou Mejla zpíval. Je to vlastně zhudebněná báseň Egona Bondyho Muchomůrky bílé: „Člověk ze zoufalství snadno pomate se / muchomůrky bílé budu sbírat v lese / Muchomůrky bílé bělejší než sněhy / sním je k ukojení své potřeby něhy / Neprocitnu tady leč na jiném světě / muchomůrky bílé budu sbírat v létě.