Magda

Sklonila se nad kýbl plný horké vody s bublinami a namočila v něm hadr. Pak ho prostřela na zem, shýbla se a navlékla ho na koště. Ucítila, jak jí píchlo na plicích a zamotala se jí hlava, a tak se narovnala a nadechla se. Do prčic, to dneska asi nevydrží. Byla to její šestá šichta v týdnu a už měla pocit, že to nezvládne. Bylo to jako naschvál, kdekoliv nastoupila do práce, začali ji provázet zdravotní problémy. Opřela se o zeď a chvíli tam jen tak stála. Pak jí podklesly nohy a ona si sedla na zem a dala hlavu do dlaní. Ne dneska to bude muset vzdát. Ale kde sežene peníze? Potřebovala je pro sebe a svou nemocnou matku. Nakonec se jí povedlo vstát, a začít vytírat. Dlouho to nevydržela. Je k ničemu, začala si vyčítat. Nevydrží ani vytírat. Je odsouzená k záhubě. Kousek od ní stál dřez, kde tekla voda. Přistoupila k němu, pustila vodu a namočila ve vodě kapesník a dala si ho na hlavu. Jenom si chvíli dá přestávku, jenom na chvilku. Pak bude zase pracovat. Je nána pitomá, začala si znovu nadávat. Vůbec nic nezvládne.
Kolem ní začali chodit lidé z kanceláře, ale nikdo si jí nevšímal. Tak to bylo pořád.
Ať dělala co dělala, nikdo si jí nevšímal a osud jí nepřál. Manžel se s ní rozešel poté, co mu řekla, že nemůže mít děti. Před několika lety se rozvedli a ona se přestěhovala zpátky ke své staré matce.Ta záhy onemocněla, a nezvládla se o sebe sama již postarat. Nevolnosti nepřestávaly. Upustila koště a sesula se na podlahu a ucítila, že se už nemůže bolestí hýbat. V mysli jí zacaly běhat vzpomínky staré pět let. Krásný byt, manžel s kytkou na prahu. Otevřela mu dveře a pak mu řekla, že nemůže mít děti. Začal na ní křičet a balit si věci. Chtěla ho zdržet a udobřit se, ale on byl neoblomný, a tak zůstala sama v prázdném bytě.
Po chvíli vyšel z kanceláře muž v černém saku a zamířil k ní.
"Je vám něco?"
"Jo, neni mi dobře," řekla mdle a zvedla k němu hlavu. Ještě nikdy ho v kanceláři neviděla, připadal jí nový.
"Asi to dnes neodpracuju, musím domů, "pokračovala a začala se zvedat.
"Já vám pomůžu," odpověděl muž a zvedl ji ze země.
Vstala a ucítila slabost po celém těle.
"Kde máte věci?" zeptal se jí
"V šatně, já si tam dojdu, děkuju."
"Tak si tam dojděte, já vás pak odvezu.."
"Ne, to nemusíte,"odpověděla a ucítila zase malátnost. Snad, když si vezme pár prášků, tak jí to přejde. Snad. Vešla do šatny, svlékla si zástěru a spolkla prášek na bolest, který měla v kapse u kalhot a začala se oblékat. Cítila se trochu lépe. Kdyby jí ten muž odvezl, tak by to ocenila. Ale, to přece, po něm nemůže chtít. Ani ho neznala. Pověsila si kabelku na rameno a vyšla ven.
Muž na ní čekal před dveřmi a řekl jí, že jí dovede k autu. Chvíli se bránila, ale nebylo jí to nic platné. Muž byl nekompromisní. Nasedla do auta a začala přemýšlet. Mohla se na to vybodnout. Zase další absence. Zase další den bez peněz. Jestli to takhle bude pokračovat, tak ji znovu vyhodí, jako z minulý práce. Ale ona za to nemohla. Byla vyčerpaná a potřebovala odpočinek. V autě se jí muž zeptal, kam potřebuje odvést a představil se jí jako Mirek Novák. Jinak moc nemluvil. Jenom se zmínil, že má na starostí účetnictví. Nestála o nějaký řeči navoněného úředníka, který měl určitě dvakrát větší plat než ona.
Přivezl jí před dům. Vystoupila z auta a šla pomalu domů. V předsíni už na ní čekala matka, která ji za záclonou viděla vystupovat z auta. Začala se ji ptát na neznámého muže, ale ona ji odbyla, vzala si nový prášek a šla si lehnout. Její matka se snažila o sebe postarat, ale už na to neměla sílu. Musela tak zvládat péči o ní i celou domácnost jenom sama. Vyčerpávalo ji to, a teď se zdálo, že byla nemocná i ona. Měla ještě bratra, který ale bydlel v Německu a jenom občas jí poslal nějaké peníze, které ale nestačili. Vzpomínala na dětství, kdy byly s bratrem spokojení a o všechno bylo postaráno. Tak ráda by všechno vrátila zpátky do těch bezstarostných let.
Hned usnula, ale uprostřed noci se probudila a vybavil se ji ten úředník.
Asi měl dostatek peněz, které by ji mohl půjčit nebo ji nějak pomoci. Návrh zavrhla a usnula.
Ráno se probudila a zase cítila nevolnost. Ale co bude dělat? Vzala telefon a zavolala do práce, kde telefon zvedla sekretářka a znuděným hlasem ji oznámila, že už mají novou uklizečku. Začala plakat. Co to byl za život? Celý život se snažila, ale marně.
Nakonec se uklidnila, pomohla matce se obléknout a vyšla ven. Slunce krásně svítilo, i když byl studený únorový den. Ani neveděla kam jde, ale kroky ji dovedly na nábřeží, kde na řece plavaly labutě. Jak jsou krásné, pomyslela si a sedla si na kámen na břehu. Usnula a zdál se jí sen. V tom snu uviděla svojí prababičku, která ji dovedla ke staré truhle na půdě a otevřela ji. Dívala se na ní, jak rozbalila starý bavlněný kapesník a v něm byl krásný prsten s modrým kamenem. V tu chvíli se probudila.
Kolem již byla tma. Rychle pospíchala domů a našla matku spící na křesle. Přehodila přes ní deku a pospíchala se podívat na půdu. Když otvírala truhlu, kterou viděla ve snu, třásli se jí ruce. Uvnitř opravdu nalezla starý kapesník, zamotaný do ruličky a převázaný provázkem. Roztrhla provázek a našla tam prsten, který uviděla ve snu.
To přece není možné, pomyslela si.
Ráno se vydala do starožitnictví, kde ji uvítal starý prodavač, který ji nabídl za prsten padesát tisíc. Neváhala a peníze si vzala. Měla už plány do budoucna. Vždycky chtěla jít na kurz oceňování umění a starý prodavač ji nabídl práci u něj v obchodě, kam mohla po absolvování kurzu nastoupit. Sny jsou všemocné pomyslela si, když večer usínala a dívala se na noční oblohu a na hvězdy, které na ní zářily. Jedna z těch hvězd od toho dne patřila jenom ji a střežila ji.