Déšť

Černá mračna visela nad krajinou jako Damoklův meč. Kdykoli se mohla zřítit, roztříštit zem na tisíc kousků. Člověk měl proto při chůzi po rozbité asfaltce pocit, že se musí co nejrychleji někam schovat, někam pod střechu nebo aspoň pod to, co ze střechy zbylo. Nějaký pradávný strach, že může nebe každou chvíli spadnout, popoháněl i osamocenou postavu v šedivém kabátu s kapucí a batohem. Rychlým krokem kráčela po silnici, trochu jako někdo, kdo už touž cestou kráčel několiksetkrát v životě.

Zčistajasna se zastavila, narovnala trochu shrbená záda, zdálo se, že poslouchá. Z dálky se ozvalo zahřmění, a ještě nějaký zvuk z blízkého lesa. Postava se přikrčila, když z houští vyběhla srna. Chvíli stály na místě a vzájemně se měřily pohledem. Potom zavál mírný větřík, srna nasála pach cizince a svižným skokem se schovala zpátky do lesa. Postava se trochu uvolnila v postoji a odhrnula si kapuci z čela.

Byla to dívka nebo žena se špinavým obličejem plným podlitin a oděrek. Podle kruhů pod očima se už několik týdnů pořádně nevyspala a podle trochu vpadlých tváří ani nenajedla. Zamyšleně se koukala na houští, do něhož se právě schovala srna. Zdálo se, že nebezpečí nebo jeho předtucha stále viselo ve vzduchu. Blesk pročísl oblohu, ozvalo se další zahřmění. A na něj navázalo další, táhlejší. Blížilo se. Poutnice bleskově stočila hlavu směrem, ze kterého se blížilo hřmění a v další vteřině se rozběhla za srnou.

Les byl vzdálený přibližně padesát metrů a auto se podle zvuku mělo každou chvíli vynořit na horizontu. Postava zdolala posledních pár metrů, svalila se na zem do nízké trávy a z pouzdra pod kabátem vytáhla zbraň. Sledovala černý vůz na vysokých kolech, který se teď pomalu valil po asfaltové cestě. Silná halogenová světla pročesávala setmělý prostor. Auto minulo úkryt poutnice, ale o pár chvilek později zastavilo a ven vystoupil muž. Na první pohled na něm nebylo nic zajímavého, snad kromě pušky, kterou třímal v rukou. Sehnul se ke kraji silnice a zvednul ze stébel trávy něco tak malého, že to nebylo ani vidět. Chvíli to prohlížel v dlani a pak udělal několik kroků směrem k lesu. Postava v houští se zhluboka nadechla. Ozvalo se další zahřmění, hlasitější než kdy předtím. Muž s puškou postoupil o dalších pár kroků a nabil zbraň.

Z místa řidiče se ozval další mužský hlas. Muž se zbraní se otočil.

„Co?“

„Za chvíli začne pršet. Nechci bejt tou dobou venku, ani s touhle rachotinou ne.“ Nezdálo se, že by to muže příliš přesvědčilo. Ještě chvíli pročesával pohledem les, pak se otočil a nastoupil do auta. Postava úplně nehnutě ještě několik minut ležela v trávě, dokud si nebyla jistá, že nebezpečí opravdu pominulo. Potom se zvedla ze země a vydala se do útrob lesa.

Stromy byly seschlé a odlupovala se jim kůra, ale jako úkryt to stačilo. Přemýšlela, co přesně mohlo ten stav způsobit a potom jí došla slova řidiče.

Kyselý déšť.

Pokračovala v chůzi, ačkoli věděla, že jde opačným směrem, než by chtěla. Dát se teď po silnici bylo příliš riskantní. Zamyšleně kráčela po měkké zemi plné jehličí, skoro si ani nevšimla vraku auta před sebou. Obezřetně se přikrčila a pro jistotu vytáhla zbraň. Když se přiblížila na dohled, zjistila, že není sama.

Přímo před sebou uviděla dvě kostry, pravděpodobně patřící dvěma mužům. V obou lebkách otvory po kulce. Nejzvláštnější bylo, že se kosti jejich dlaní dotýkaly. Jako by se před smrtí...drželi za ruce.