Dvě dívky

Dívka v šedém kabátu toho viděla už hodně. Hlavou jí bleskla myšlenka na svoje alter ego, na svoje já z doby dávno minulé. Jak by asi ono reagovalo na tenhle objev? Představila si samu sebe, v těžkých botách z umělé kůže a zbraní v ruce. Ta představa byla směšná.  

Její reakce na smrt byla bouřlivá. Vlastně bývala. Jako malá nemohla slovo smrt ani vyslovit. Denně bývala dlouho do noci vzhůru, dokud její táta nepřišel z práce. V polospánku mu ještě stihla říct Dobrou noc a potom se pokojně a konečně odebrala do říše spánku. Hlas v hlavě jí říkal, že pokud to neudělá, stane se jejím rodičům něco hrozného. A stalo se. Ale ne kvůli tomu, že by jim před spaním nepopřála dobou noc. Později její hlava reagovala únikem. Disociací. Pocitem, že to není reálný, že ona není reálná.  

S přibývajícím počtem mrtvol si na to nakonec zvykla. Ostatně, člověk si zvykne na všechno. Kyselej déšť, mrtvoly, ozbrojení děsiví chlápci...Možná právě v tom je ten problém. Nehledě na to, kolik toho člověk posere, stejně si na to nakonec zvykne.  

Dívka toho viděla už hodně, ale tohle ještě nikdy. Připomnělo jí to starý a dávno zašlý svět. Podobně, jako tenhle. Mrak popela, vznášející se nad pevninou, explodující sopka a lidi, kteří s tím nějak mohli počítat, mohli tušit, že se to stane a přece, tváří v tvář té katastrofě odmítali přiznat, že se to opravdu děje. Odněkud z hlubin mysli se jí vynořil obrázek, fotka Pompejí z učebnice latiny. Dvě dívky ve věčném objetí. O několik let později její alter ego četlo článek, podle nějž to byli ve skutečnosti dva muži. Milenci.  

Do reality ji probudilo další zahřmění. Otočila se k vraku auta. Byl to nějaký Oldtimer světlemodré barvy. Zkusila otevřít dveře spolujezdce a byla překvapená, když se jí to povedlo. Déšť začal nabírat na intenzitě. Ze zad shodila batoh, hodila jej na zadní sedačku a sama se uvelebila vepředu. Svlékla si kabát a pouzdro se zbraní si nechala u sebe.  

Rychle se stmívalo.  

Chvíli bez hnutí seděla a přemýšlela. Z batohu vytáhla několik náplastí a zula si boty. Chodila už tak dlouho, že bolest a otlaky ani nevnímala, proto ji překvapilo, jak zakrvácené má nohy. Když si zalepila a aspoň trochu ošetřila ta nejhorší místa, vytáhla z batohu několik ušmudlaných map. Snažila se určit nejrychlejší trasu, která by zároveň byla nejbezpečnější, ale bubnování deště na kapotu ji brzo uspalo.  

Zdálo se jí, že řídí totéž auto, ve kterém právě spala. Rez, kapradí a břečťan, který se ovíjel kolem kapoty, byl pryč. Při pohledu do zpětného zrcátka uviděla dva páry očí, dva muže. Jednomu mohlo být kolem pětadvaceti a měl špinavě blond vlasy, druhý byl tmavovlasý a vypadal o něco starší. Usmívali se. Taky se na ně usmála, ale po chvíli zjistila, že se jejich ruce mění v ruce těch nebožáků z Pompejí. Odvrátila oči a pokusila se zastavit auto, ale neměla nad ním žádnou kontrolu, zapomněla, jak se auto řídí. Když pohlédla předním oknem ven, uvědomila si, že je veze na to nejhorší místo... 

Probudila se zbrocená potem.