Z deníku "psychopatky"

Únor 1992
Možná jsem předurčená k tomu, abych zapadla do davu, abych byla neznámá a bezvýznamná nicka. Možná tím, že se snažím něco dokázat mařím Osudu jeho plány… A možná proto se mi nic nedaří tak, jak bych chtěla…
Už odmalička jsem toužila být jiná než ostatní; výraznější, bláznivější, lepší,… Ale nikdy se mi to nepodařilo. Časem jsem si začala říkat, že se spokojím i s tím, když bude „průměrně výjimečná“. A právě odtud pochází můj největší sen. Sen „kariéře“ novinářky, zuřivě obhajující ve svých článcích pravdu a lidská práva. Ale ani to se mi nepodaří, vím to. Protože si myslím, že neumím psát. Ne, že bych psala nějak hrozně, to ne, píšu dobře, ale ne tak dobře, aby to stačilo na moji vysněnou „kariéru“. Možná je to jen mým nízkým sebevědomím, ale třeba je to taky pravda… Ne, nejspíš jsem dobrá jen k tomu, abych byla jednou z těch odporně stejných ovcí ve stádu. Ale to já nechci! Nechci zapadnout do davu, nechci být stejná jako ostatní kolem! Chci vyčnívat, chci být barevnou skvrnou v záplavě šedi, chci být tečkou na bělostném papíře,… Toužím být jiná…
A když se nedokážu „zvýraznit“ jako novinářka, tak to udělám jinak… ještě o mně uslyšíte, to slibuju. Nikdy totiž nepůjdu s davem, nikdy!

Listopad 2000
Vážení a milí!
Vidíte? To, co jsem říkala se splnilo. Vyčnívám. Sice trochu „jinak“, než jsem chtěla, ale vem to čert. Důležitější je, že nejdu s davem. Jsem černá ovce. A mimochodem, ulehčím vám, milí páni policisté, pátrání po vrahovi mé „kamarádky“ Radky a raději se dobrovolně přiznám. Zabila jsem ji. Nebylo to těžké. Stačilo jen vzít tu tátovu pistoli, pozvat ji jménem jejího kluka na schůzku do parku a potom stisknout spoušť… Dokázal by to každý z vás. Ale jen já jsem to dotáhla do konce, jen já jsem ji skutečně sprovodila z tohoto světa. Vidíte? Jsem výjimečná. Konečně jsem dosáhla toho, po čem jsem toužila. Vystupuji z řady.