Za letního večera

Stáli jsme na ulici, kus od našeho domu.
Byla to chudinská čtvrt‘, která se zrovna barvila do teplého oranžového večera, a my jsme se po ní s bratrem potloukali – z místa na místo – jako bychom pořádně nevěděli, jak s takovým letním večerem naložit.
Nebyli jsme jediní, co z toho byli trochu zmatení. Nikdo pořádně nevěděl, co má dělat. Myslím si však – ne že bychom o tom v tu chvíli věděli – že jsme tomu improvizovanému večeru dodali vynikající atmosféru.
Lidé vyšli ven, bylo jich tu plno. Seděli ve stínu na schodech nebo se opírali o rezavá zábradlí svých balkonů, přecházeli silnici tam a někdy i zpátky; uvolněnou chůzí, třeba i bez trička, a scházeli se s jinými lidmi – se svými přáteli – a poklepávali se tam po ramenou. Celá ulice švitořila letními rozhovory; tvořili tím úžasnou leč trochu stejnorodou píseň, jen někdy proloženou hlasitým smíchem, jenž tu melodii zpestřoval, jako to dělá třeba takový africký buben… Někdo tu dokonce griloval.
„Je tu snad nějaký festival?... Nebo jakýsi průvod?“ mohl by se zeptat náhodný kolemjdoucí.
„Ne,“ odpověděli bychom mu. „To jen pár lidí nemělo nic jiného na práci.“

Pomalu jsme se vraceli blíže k našemu domu, šli jsme trochu do kopce.
Čekali jsme na matku, až pro nás přijede a kamsi nás odveze. Kam jsme měli namířeno, nebylo nikdy důležité. Bratr spatřil její starý bílý Mercedes – ona je taxikářka. Vykročil tomu autu naproti do silnice a volal a mával na matku. Ona ale z nějakého důvodu neřídila; za volantem seděl nějaký muž, matka byla vedle něj.
Vůz pomalu zpomaloval, plynule a trochu kolébavě, což bylo pro tu chvíli dost příznačné. Sedli jsme si dozadu a zjistili, že u pravého okénka je ještě jakási asijská dívka. Byla výrazně namalovaná a oblečená v černých dosti vyzývavých šatech. Bratr se posadil doprostřed vedle ní a já vedle něho.
Nikdo nic neříkal, nikdo se neptal, proč řídí ten muž… možná, že jsme to věděli, ale i kdyby ne, koho by to zajímalo, byl přeci tak ledabylý večer.
V tichosti jsme jeli dolů tou bezstarostnou ulicí.
Na konci byl kruhový objezd. Na něm se ticho prolomilo.
„Jste připoutaní?“ ozval se muž.
Bratr nebyl. Se značnou námahou se připoutal. Všiml jsem si, že po kruhovém objezdu jedou policajti. Ale odbočili jinam, směrem do naší ulice.
Tím spíš mě překvapilo, když za námi cosi zahoukalo a muž zastavil u kraje silnice.
„Vystupte z vozidla,“ ozvalo se zezadu. Muž byl zmatený.
„To mluví se mnou?“ nechápal. Otevřel dveře a už chtěl vystoupit. Policista však přiběhl k pravým zadním dveřím – tam, kde seděla ta prostitutka – vytáhl jí ven a spoutal.
A víc si toho nepamatuju.