Zmrtvýchvstání

Psal se rok 1805. Od Slavkova se na tři světové strany po právě proběhlé bitvě rozcházela vojska tří císařů. Cestou v místních vesnicích zanechávala své raněné a průběžně zemřelé chvatně zahrabovala do narychlo vyhloubených jam. Tak i vojsko cara Alexandra I., které Moravskou bránou táhlo nazpět na severovýchod. Někde na pomezí Velkého Újezda byl vyhlouben další společný hrob a naházeni do něj mrtví vojáci carské armády i mnozí zajatci. Nebožákům bylo odebráno veškeré šatstvo a osobní věci - mrtví přece již nic nepotřebuje. Vojsko táhlo dál, k domovu.
Jenže mezi těmi mrtvými byl i jeden pouze domněle mrtvý. Jakýsi francouzský vojín, zřejmě vyšší šarže a s nějakým tím "de" před jménem, jinak by se jim nevyplatilo ho zajímat. Nebohý Francouz měl štěstí v neštěstí - v hromadě mrtvol ležel zcela nahoře a jáma byla opravdu zasypána jen "hala-bala". Hrůza, která vojákovi sevřela hrdlo, když si uvědomil, kde se nachází, vyburcovala v něm všechny zbytky sil jeho mladého těla. Nastala scéna, která by se mohla připodobnit k té části filmu "Kill Bill 2", kde Uma Thurman (coby "Nevěsta") čelí pohřbení zaživa. Francouz se sice z jámy vyhrabal, ale jeho šance byly i nadále nevalné - sám, nahý, pokryt hlínou a zaschlou krví svých zranění, potácel se na kraji neznámého lesa, v neznámé krajině, jejíž obyvatel řeč neznal. Zoufale se rozhlížel ..., v dálce spatřil chabě blikající světélko. Klopýtavě se vydal tím směrem..., padal, chvílemi na zemi těžce oddychoval, chvílemi se doslova plazil....., až se dostal k jednomu malému domku na konci nějaké vesničky. V okně slabě plála louč. V tom domku bděla celá rodina u smrtelného lože hospodyně. Raněný voják se namáhavě opřel o stěnu stavení a zoufale zabušil na okénko. Všichni v domku se lekli a obrátili tváře k oknu. I nemocnou hospodyni to bušení probralo. Vztyčila se na posteli a jak zahlédla v okně bledou tvář pokrytou krví, z níž sálaly horečnaté oči, domnívala se, že si pro ni přichází již samotná smrt. Vykřikla a skácela se se v mdlobách zpět do peřin. Ostatní členové rodiny ale přece jen vyhlédli ze dveří. Uviděli na zemi ležet nahého zakrváceného člověka. Vtáhli ho do dovnitř a jali se ho ošetřovat se stejnou péčí, jakou věnovali panímámě. A stal se zázrak - nejenže se Francouz uzdravil (což při jeho mládí nebyl zas takový div), ale i stará hospodyně se z nemoci vykřesala. (Dnes by se řeklo, že prožitý šok jí znovunahodil imunitní sytém.) Hospodyně pak pokládala francouzského vojína za anděla, kterého jí na pomoc seslalo samo nebe. A protože si ho celá rodina oblíbila a i on si je oblíbil, zůstal u nich jako adoptivní syn, do Francie se již nevrátil. Posléze se ve vesnici i oženil. Z vděčnosti přijal jméno svých zachránců, takže jeho pravé jméno se z kronik vytratilo. Tím ovšem, aniž to věděl, zavdal mocný podnět k zuřivému pátrání všem svým (genealogií se zabývajícím) potomkům....., bylo by přece krásné mít v rodokmenu nějakého toho "markýze", že... A poučení z celého příběhu - Nezoufej sobě, ba ani v hrobě, vždycky jsou možnosti, jak se ven vyprostit.