Smrt díky lásce

Stojím kousek od okna a pláču.Přes záclonu mě neni vidět.Brečím a přitom mi hlavou běhají zvláštní myšlenky.Nikdy jsem takové neměla.
Kuba stál pod oknem a házel mi kamínky do oken.Chtěl se mnou mluvit.Vím to.Volal na mě.
Když jsem po chvilce váháni vykoukla z okna tak už tam nebyl.Asi mu za chvilku čekání nestojim.Nevadí.
V ten moment mého přemýšlení mi pijde sms:"Ahoj Violet.Vim žes byla doma.Když ti nestojim za to abys mi otevřela a nebo alespoň vykoukla z okna,tak to nemá cenu.Už delší dobu si myslim,že náš vztah nemá cenu.Promiň.Kuba."
V tu chvíli jsem se zhroutila.Takže on celou dobu čekal jenom na to až udělám něco co se mu nebude líbit aby se semnou mohl rozejít.Jak krutá skutečnost.
Nesnesla jsem to pomyšlení.Kluk do kterého jsem byla zamilovaná se semnou rozchází.
První věc co jsem udělala byla,že jsem si utřela slzy.
Druhá byla,že jsem zašla do koupelny kde jsem měla dané prášky a mojí přítelkyni.Ano,už párkrát jsem se pokusila o sebevraždu,ale jen jednou to málem vyšlo.V ten okamžik jsem byla na pokraji života smrti a v nemocnici jsem se seznámila s Kubou.On byl ten kdo mě uzdravil.Ne doktoři.A teď mě sám zabíjí.
Spolykala jsem všechny prášky.Byla jich plná krabička a tak jsem za chvíli o sobě moc nevěděla.
Poté jsem se dá se říct odplazila ke vchodovým dveřím.Opřela jsem se ně a zajela mojí kamarádkou do kůže.Cítila jsem jak mi proniká skrz ní a skrz žílu.Byl to příjemný pocit.
V tom jsem slyšela klepání a zvonění.Ale byl to nepoctatný zvuk.Ozýval se někde zdálky.V tu chvíli mě nezajímal.
A při tom za dveřmi byl Kuba.Chtěl se mi omluvit,uvědomil si,že mě miluje a nechce beze mě být.
Sedl si a záda si opřel o dveře.
Nevěděl,že zrovna za nimi sedím stejně já a tentokrát opravdu umírám.