Tenká hranice I.

„Ráj. Ano, to je docela výstižné. Hotový ráj na zemi,“ uvažovala Jana. Teď jí nic nechybělo. Ležela na rozkvetlé mýtině uprostřed lesa, slyšela zpěv ptáků i tajuplný hovor stromů a vedle ní ležel Filip. Ano, teď konečně byla šťastná. Jenže nic netrvá věčně.
„Jano?! Janino! Kde zase vězíš?“ volal ženský hlas. Jana si povzdechla a Filip se na ni usmál
„Jen běž,“ řekl a políbil ji.
„Už jdu, matko,“ křikla dívka odpověď stále neodbytnějšímu hlasu. Vstala, upravila si sukni a rozběhla se přes mýtinu. Bosýma nohama našlapovala v trávě lehce jako víla. Mezi prvními stromy se ještě otočila a naposled Filipovi zamávala. Pak zmizela v šeru lesa. Filip si s povzdechem natáhnul kožené boty a uhladil vestu, aby na něm matka nic nepoznala. Vždy se totiž velmi rozčílila, když se její synové vraceli domů uválení a špinaví, nebo nedejbože s roztrženým kusem oblečení. Místo toho, aby oblečení zpravila, ho totiž rovnou vyhodila nebo dala čeledínům a koupila svým synům nové. Pocházela z bohaté rodiny, peníze jí nikdy nechyběly, ale byla taky pěkný škrt a lenoch. Jana to neměla o nic lehčí. Pocházela ale z chudé rodiny a všechno si musela dělat sama. Prát, šít, zašívat, pro Filipovu matku naprosto nepředstavitelné, pro Janu každodenní chleba.Obdivoval ji a myslel na ni celou cestu domů. Jen co vešel do dveří, matka ho pohledem zkontrolovala a pak řekla: „Vím, synu, že jsi měl na dnešní večer domluveno s ostatními chlapci že půjdete na tancovačku, ale budeš to muset odvolat. Na dnešní večer totiž budeme mít hosty a já si přeji, abys byl u toho.“
„A proč matko? Co je na té návštěvě tak důležitého?“
„Počkej a uvidíš,“ napínala ho matka, ale nic dalšího mu neprozradila. Večeře s hosty mívali poměrně často, ale nyní mu bylo divné, proč se jeho matka chová tak slavnostně. Byl naštvaný a napnutý zároveň. Večer měl domluvený tanec s Janou, ale zároveň tušil, že ta večerní návštěva nebude jako obyčejně. Nakonec poslal Janě vzkaz po jednom čeledínovi, který právě odcházel do místní hospody na zábavu a oblékl se do připravených šatů. Jeho matka se mezitím ustrojila do nejlepších šatů a po celém domě byl cítit její drahý parfém. Filip nikdy nechápal, proč se jeho matka musí pořád chovat jako panička z velkého města, když bydlí na vesnici, asi dvacet kilometrů od nejbližšího města, které stejně nebylo moc velké. Seděl ve svém pokoji a zamyšleně se koukal z okna, když zaslechl svou matku vítající hosty. Vstal tedy a šel do jídelny. Když vešel, našel hosty už usazené kolem stolu. Rodinu, staršího muže, ženu ve středních letech a mladou dívku – s největší pravděpodobností jejich dceru, znal jen od vidění z kostela nebo z trhu. Byli to vlastně jejich sousedé, ale Filip o nich nic určitého říct už nemohl. Slušně pozdravil a zůstal stát mezi dveřmi. Nijak zvlášť se mu nechtělo strávit s nimi celý večer. Matka na něj káravě pohlédla.
„Posaď se, Filipe,“ vyzvala chladně svého syna. „Za chvíli budeme podávat večeři, jen co dorazí můj manžel,“ oznámila hostům a poslala služku pro pána domu. Mezitím představila svému synovi jejich hosty.
Za chvíli už všichni zasedali ke stolu. Filipův otec pronesl modlitbu a všichni se pustili do jídla. Při jídle si mohl Filip prohlédnout dívku, která seděla naproti něho. Jmenovala se Františka. Byla mladá, mohla mít něco kolem sedmnácti let, světlé vlasy měla svázané červenou mašlí, která se hodila k její červené sukni a červeným střevíčkům. Oříškově hnědé oči měla schované za hustými řasami a její červená líčka prozrazovala zdraví a sílu. Byla velmi krásná, ale ve Filipových očích nevypadala líp, než obyčejná holka z vesnice. Pro něj byla ze všech nejkrásnější Jana.
Sotva dojedli, rozpoutal se mezi matkami a otci živý rozhovor. Otcové probírali loňskou úrodu a matky polohlasem pomlouvaly své sousedky a všechny zámožnější ženy. Jen Filip s mladou návštěvnicí seděli potichu a dívali se jeden na druhého. Filip se pokradmu podíval na hodiny visící na zdi a bolestně si povzdechl. Jana na něj marně čeká na zábavě už půl hodiny. Jak rád by šel za ní! Matka, když zaslechla jeho povzdech, se na něj přísně zadívala. Filip její pohled opětoval a i když ho matka svým pohledem přímo provrtávala, neuhnul. Náhle se matčin pohled vyjasnil.
„Ale božínku, vždyť my jsme dětem zapomněli říct, proč se uspořádala tato slavnostní večeře,“ zděsila se naoko Filipova matka a kývla na svého muže. Ten vstal od stolu a založil si ruce za záda.
„Abychom vám to tedy objasnili, rozhodli jsme se, tady s našimi drahými sousedy, že vás zasnoubíme,“ řekl klidně a nijak si nevšímal Filipova protestujícího pohledu. I mladá dívka vypadala vyděšeně. Obě matky však vyhlížely velmi spokojeně a šťastně.
„Filipe, Františko, vstaňte,“ vyzval je dívčin otec. Oba mladí lidé uposlechli jen velmi neradi. „Tak je to správné,“ pochvaloval si muž a vzal Filipa za ruku. Druhou rukou uchopil malou ručku Františky, kterou pak vtiskl do Filipovy dlaně. „Tak děti,“ řekl dojatě: „Svatbu budete mít již příští týden, všechno je připraveno. Vaše matky už měsíc pečlivě připravují vše potřebné.“ Na mladé dívce bylo po této řeči znát, že se již smířila se svým budoucím životem po boku Filipa, ale ten se jen tak lehce nechtěl vzdát: „Ale otče, to přece..“ „Dost, Filipe!“ zahřímal jeho otec tvrdým hlasem. „Už jsme se rozhodli a nebudu o tom diskutovat.“
Filip věděl, že je teď ve špatném postavení, a tak se raději rozhodl už nic neříkat.
Po chvíli se Filip omluvil a šel do svého pokoje, načež rychle prolezl oknem a běžel do vesnice. Jeho a Františčina matka zatím projednávaly detaily svatby.

Filip vpadl do vesnické hospody jako vichřice. Tančící páry se ho nejprve lekli, ale brzy se zabývali pouze sami sebou. Filip očima hledal Janu. Našel ji, jak sedí samotná u stolu, zatímco všichni ostatní tančí. Rychle pro ni šel a vyvedl ji ven.
„Co se stalo? Proč jsi nepřišel dřív?“ zeptala se svého milého dřív, než mohl cokoli říct.
„Musel jsem zůstat doma, protože jsme měli návštěvu. Víš Jano…musím ti něco říct, já…“ hlas mu selhal.
„Co? Co ty? Co se stalo?“ naléhala na něj dívka. V jejím hlase byl slyšet náznak strachu.
„Budu se ženit,“ hlesl Filip tak tiše, že jeho hlas byl ztěží slyšet. Janě tato odpověď vyrazila dech a nebyla schopná nic říct. Po tváři se jí skutálely slzy.