Perfect day

            Uklidnil jsem se. Opět jsem našel trochu pevné půdy pod nohama. Vystoupil jsem z růžového oblaku Lásky k Mercedes. Před očima mi defilovali podivíni Manipulace, Narcismus, Iluze, Touha po vlastnění. O čem bych s ní mluvil, kdyby má slova nebyla určená těmto podivínům a ona nebyla jen tlumočnicí, které se hnusilo překládané? Hnusily se jí ošklivosti, které musela nahlas vyslovovat. O čem bych s ní mluvil, kdybych jí po vyčerpávajícím překládání pozval na bar? Nevěděl jsem.

          Když se cizinci na chvíli vzdálili, měl jsem možnost hledat něco dobrého na svém dně. Našel jsem odhodlání se do jakéhokoliv vztahu s dívkou pustit vážně, jako by měl trvat až do smrti.

           Také jsem si uvědomoval, že jsem sice už vystoupil z růžového oblaku, ale že hrozí, že do něj při nejbližší příležitosti skočím zpátky.

          Mercedes se se mnou bavila už jen na disko. Vždy jsem k ní mohl mluvit jen tak, že to slyšeli i ostatní. Nevydržel jsem to a ztropil výtržnost. Určili mi 40 dní zákaz vstupu, aby se to už neopakovalo. Můj vztah k ní hibernoval v příbězích, které jsem začal psát.

        V jednom z nich jsem popisoval potřebu duševní ošklivosti partnera pro zážitkový sex. Ošklivosti se mi jevily výhodné pro případnou možnost rychlého ukončení vztahu, pro redukování výčitek. Když jsem si představoval, že by něčeho podobného byla schopna i Mercedes, zděšeně jsem pozoroval, jak se ve mně zošklivuje to, jak jsem si jí mentálně interpretoval. Myslel jsem na všechny lidi, kteří se tak zručně umějí vyhýbat práci, lidi, které děsí, že by nezištně pohnuli prstem. Myslel jsem na lidi, kteří vozí kolečka s odpadky do lesa i když mají povinnost si platit popelnici. Těmto lidem se začínala podobat i má mentální reprezentace Mercedes.

           I tak jsem se rozhodl jí napsat o tom, že vnímám všechny své ošklivosti, že už se za ně neomlouvám a že jí je naopak nabízím.

 

          Když jsem jí to opět všechno na sebe pravdivě vyklopil, překvapivě se se mnou uvolila sejít. Než ale ke svolení došlo musel jsem jí popsat, jak to udělám, aby mě zas neuvěznila růžová mlha.

         Vytasil jsem se s ptákem Fénixem a když nestačil, přidal jsem Patočkova třetího referenta. Pak se mě neutrálně zeptala: „Jaké to pro Tebe bylo, když do tebe byl zamilovaný někdo, do koho ty jsi nebyl?“ Musel jsem uznat, že to nebyl žádný zvláštní zážitek.

 

        Čekal jsem na ní na nádraží. Vystoupila s úsměvem a s dvěma jízdenkami v ruce. „Pojď honem,“ řekla místo přivítání, „z vedlejšího nástupiště by nám to mělo jet.“ „Jsi skvělá, že jsi přijela, ale já nikam nepojedu,“ odvětil jsem. Po tváři jí přeletěl stín otázky a zmatku. „Pojď,“ zkusila to ještě jednou a natáhla ke mně ruku, „Bude to fajn,“ řekla asi méně jistě, než by chtěla. Pevně jsem zopakoval to, co prve. Trochu poklesla. Jako by zamrzla v rozletu.  „Co tedy budeme dělat?“ zeptala se. „Vyrazíme už odtud,“ řekl jsem. „No ale to musíme přes město. Víš, že nemám ráda města.“ „Třeba to nebude tak hrozné,“ nenechal jsem se.

           Vyrazili jsme z nádraží. Měl jsem pocit, že se městu snaží dát šanci. Brzy ale bylo jasné, že se jí moc nedaří. „Vím, jaké to je,“ konejšil jsem jí, „musel jsem si tuto cestu také vyšlapat. Zkus vnímat všechny cihly a dlažební kostky, které nás všude obklopují. Zkus se zaměřit na práci lidí na domech, na to, jak jim práce dala smysl, naplnění. Každá cihla znamená čas, který trvá, než ji zedník přizdí. Na vrstvách cihel je potom vidět změněný tok času zedníka. Změněný tok času ve městě.“ Už jsem si myslel, že to zabírá, když tu ticho a nedůvěřivé rozhlížení přerušila stížnost: „Ani si tu nemám kam dojít na záchod!“ V tu chvíli mi to došlo a zároveň jsem to vzdal.

         „Mám kousek odtud byt,“ řekl jsem jí, „je nyní prázdný, můžeš si tam odskočit.“ Mlčky jsme tam vyrazili.

         Potom jsme vyšli na vyhlídku. Cítil jsem se nakažený tím, jak se ve městě cítila. Hrany střech, komínů a nároží mi připomínaly zmuchlaný papír, kubistický obraz, zkažené ovoce. „Tahle ulice mi připadá jako z westernu!“ chlácholila mě nyní naopak ona. V podobném rozpoložení jme došli k soutoku řek. Když se na konci města přiblížil, viditelně ožila. Překračovali jsme po lávce přes jez. Dívali jsme se, na koberce, které připlouvaly po hladinách spojujících se řek. Když jsme se pozorně podívali, zjistili jsme, že na kobercích jsou naše dávné i nedávné, zvětšené fotografie. Z jedné řeky přitékaly její, z druhé mé. Ve skartovačce jezu byly fotografie rozřezávány, aby se pod jezem opět skládaly do různých společných koláží.

      Vydali jsme se pěšky ke staničce z jízdenky Mercedes. Lesy kolem nás houstly, lidé se vytráceli, cesta vedla do kopce. Omylem jsme sešli ze značené cesty, ale ani nám to příliš nevadilo. Rozkošnicky jsem nasával ticho. Něco mi říkalo, že nejsem sám, kdo si v něm lebedí. Šli jsme stezkou zvěře až nás překvapil lesní rybníček. Chladný vodní živel objal naši nahotu. Na plážičce pak brčka paprsků vypíjela kapky z našich těl, která se jim rozkošnicky vystavila.

      Nicméně jsem řekl Mercedes, že potřebuji čas. Když mi dá čas, budu mít možnost napravit rozplizlost své vnitřní ženy. Žena ve mně bude schopná zase obléknout uniformu kankánové tanečnice, zase bude schopná v něm vylézt na pódium a houpat se jako koráb na vlnách. Při předklonu bude přelévat prsy do sklenic cípů korzetu a trnout, zda nepřelije. Při záklonu bude předvádět trojúhelník klína v krajkovaných kalhotkách s dlouhými nohavičkami. Bude umět použít tento trojúhelník jako střed kruhové mandaly naplněné ornamenty krajek a vroubené záhyby a řasením sukní, které v neustálém víření, neustálém pohybu otevírá výhled do magického středu. Vybere takové sukně, aby jejich řasení vytvořilo okvětí, jehož střed nechá opylovávat čmeláky pohledů. Nechá vyznít i dva nahé písty plných stehen, které to vše uvádějí v pohyb.

    Řekl jsem jí, že s ní bohužel nemohu mít sex. „Respektuji alespoň některá doporučení, co se k mému rodinnému stavu vztahují,“ řekl jsem jí. „Kdyby to ale bylo jen na mě, tak bych tě rád uspokojil. Připadá mi, že by to bylo tak snadné! Podle mě jsou ale i jiné aktivity, které se sexu podobají ve své nespoutanosti a kreativitě.“

     Mercedes mi hrubě odpověděla: „Nezajímá mě hédonismus a kreativita sexu. Nevím, co se všemi hormony, které v sobě cítím, když sex nemám. Nedostatek sexu se projevuje jako velmi chladný, racionální a zákeřný bojovník, který umí najít nejvhodnější okamžik pro použití svých mocných, skrytých zbraní. Když cítím, jak mě ovládá, připadám si jako řidič toho auta, které má na chladiči trojcípý zaměřovač. Projíždí ztemnělými čtvrtěmi jako žralok, který hledá svou oběť. Tento muž se mi stále více vymyká z kontroly. Je to on, kdo má v konečných fázích v rukou kastrační kleště.“

     „Jaký ti mám dát čas?“ vrátila se k mé otázce. „Jediný, kdo může mít nachové, purpurové, šarlatové prádlo je Láska. Její prádlo na tebe působí jako plášť toreadora. Její povedený Amorek do tvé šíje střílí jeden šíp za druhým a ty přicházíš o většinu svého ansámblu. Většinou odpadáš úplně psychicky zdeptaný. Jen někdy zaryješ svůj roh do jejího bělostného břicha. Vždy, když mě vysvlečou, tak ještě, než mě dáš do rakve, ti navrhuji, abys jsi si mě dal do slipů. Vyřezala bych tě a měl by jsi pokoj. Tvůj život by se změnil na dlouhé roviny, které by se táhly před tebou. Jeho smysl by tvořilo vlečené břemeno za tebou. Neměl by jsi se lépe?“

    „Neměl,“ odpověděl jsem. Rozhlédl jsem se okolo. Mé oči bloudily po pláži, po hladině i po protějším břehu. Krajinu mého okolí tvořila i její silueta. Díval jsem se do jejích upřených, pozorných, ale i klidných a vlídných očí. Po chvíli jsem pronesl: „Musel jsem na chvíli usnout.“ Měl jsem pocit, že přede jako kočka. „Dojdu do lesa pro dříví,“ vypadlo ze mě.

    Když jsem se vrátil, kochal jsem se blaženou Mercedes, která se opalovala na hladkém, vyběleném kmeni stromu bez kůry. Vypadala jako bohyně. Čas se zastavil. Svět nabyl podoby takové harmonie, že jsem jen zůstal civět.

     Chystal jsem oheň a co chvíli jsem přejel očima její křivky. Když zpozorovala, že něco kutím, tak také vstala, trochu se otřásla a pomáhala mi. Společnou prací jsem se s ní dostal do pocitu zvláštní sounáležitosti, který pokračoval i při jídle, kde byl podtrhován sloupcem stoupajícího kouře, který nás odděloval.

      V jasu dne jsem skoro neviděl plamen. Přecházeli jsme do stavu, kdy i mlčení bylo pozitivní odpovědí.            

     Brzy po jídle jsme se ocitli na mostě přes dálnici. Vlaková stanice, která byla naším cílem, se blížila. Dívali jsme se na projíždějící auta. Překvapilo mě, že v jednom směru žádná nejela.

      Mercedes mi vysvětlovala, že ten frekventovaný směr je cesta obavy, zda vydělám dost, abych dožil. Že je to cesta starosti o svět, aby snesitelný vydržel alespoň pro nás a pro další generaci.

         Ve druhém směru je prý tázání, zda máme dost, zda bychom neměli mít víc, zda není škoda život strávit jen s tím, co máme, zda jednou nebudeme litovat, že jsme si nedopřáli větší krajíc. Tato cesta prý bývá vytěsňovaná. Z podvědomí prosakuje například mou touhou po ní jako po ženě. Když jsem ji chtěl políbit, viděl jsem, že se z druhé strany přeci jenom něco blíží. Po chvíli jsem začal rozeznávat luxusní limuzínu, Mercedes S klasse.

        Řekl jsem jí, že tuhle hru na úspěch už hrát nebudu. Je mi přes čtyřicet, své příležitosti jsem doposud spíš promrhával. Nyní, když už jsem slabší, nebudu riskovat poslední síly na to, abych to doháněl. „Jsem ve svém životě podobně unavený, jako jsme unaveni i my dnes od slunce,“ řekl jsem.

       V umírajícím soumraku jsme sledovali rozsvěcení veřejného osvětlení. Někdo otevřel kohout a ze svítilen nad nástupišti se začaly řinout žluté vodopády. Ihned se pod nimi vytvořily kulaté žluté kaluže.

         Navrhl jsem Mercedes, že může bydlet v mém bytě. Že svou nabídkou nesleduji žádné vedlejší úmysly. Vzala si klíče. Počkal jsem s ní, dokud jí nepřijel vlak a sám jsem pak odjel domů opačným směrem.