Jak si nechal vymalovat byt

Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasně se na mě při těch slovech zadíval. Pak se znova rozhlédl po místnosti a jako by se koutkem úst ušklíbl, pomrkl jedním okem a svraštil obočí. V tu chvíli se ode mně odvrátil a oční kontakt už neudržoval tak pečlivě jako doposud. Jen pohledem bloumal po zešedlých stěnách žadonících o novou výmalbu. A to nejen tady v obýváku, ale i v ostatních místnostech, které jsme spolu s malířem prošli.

Kolik jsme toho o našem domě, mých představách o novém vzhledu pokojů a jeho řemeslných možnostech toho dne napovídali. A pak si prostě řekne, že by to vymaloval na bílo. Stejně tak melodie, kterou tu větu vyřkl, působila nejednoznačně. Chce tím snad říct, že mě má za prosťáčka, který si nechá líbit odbytou práci? Působím snad na něj jako někdo, kdo má rád jednoduchost? Nebo šlo jen o základní návrh, o kterém můžeme diskutovat a nechává mi tak prostor k vyjádření mého pohledu na věc? Možná se snaží jen dělat svou práci, ale znáte takovéhle lidi. Vědí, že jsou na koni, že je potřebujete, tak si z vás ještě utahují. Že by proto ten úšklebek. Pak na mě ještě rádoby šibalsky mrkl okem. Co zas mělo znamenat tohle? Snažil se tak jen zjistit, zda jsem jeho návrh přijal? Možná si osvojil metody, jak si zákazníka naklonit, aby byl při sjednávání zakázek úspěšnější? Nebo by si rád ulehčil práci, rychle se dohodl na svém a zdi jednoduše vybílil? To určitě!

Možná se z výrazu mé tváře pokoušel odhadnout, zda si v tu chvíli dostatečně rozumíme, protože já, zatímco do umdlení analyzuji jeho promluvy a chování, jsem stále ještě nezareagoval. Ale jak jinak se s panem malířem a s lidmi vůbec dohovořit? Jen cestou snad vyčerpávajícího, zdlouhavého, ale přesto nezbytného rozkladu všech vyřknutých vět, jednání, nejdrobnějších grimas, gest a pohybů. Jinak se přece ani co nejdokonaleji, bez chyb a osudných omylů komunikovat nedá. Jinak porozumění nedosáhnete. Jen tak odhalíte pravý význam lidské promluvy. Alespoň já tedy jiný způsob neznám. Vy snad ano?

“Do místnosti nejde oknem dostatek světla. Bílá by ji mohla prozářit, víte?” pronesl malíř mírně, zatímco mi znovu věnoval přímý pohled. Zadumaný výraz z jeho tváře nezmizel.

“Zní to celkem rozumně. Vždycky tu bylo tak trochu šero. Snad bych opravdu měl vybrat bílou, jak radíte,” odpověděl jsem s takovou mírou jistoty v hlase, jaké jsem byl v tu chvíli schopen. O své volbě jsem však stále ještě nebyl rozhodnut.

“To víte, vždycky chci zvážit všemožné varianty a pak vybrat tu nejvhodnější,“ pokračoval jsem s rozpačitým úsměvem ve tváři a nezřetelnou prosbou o pochopení v hlase, čím že se to ve své mysli mimo jiné zaobírám. Ne, neomlouval jsem se za svou svéráznou snahu o efektivní dorozumění. Proč také? Jen jsem doufal v její přijetí. Nic víc. Nebylo třeba hledat v mém nevšedním jednání projev zlé vůle. Protože ničeho takového by se malíř nedohledal.

"Bílá bude skvělá!" potvrdil jsem po několika dalších minutách ještě jednou své konečné rozhodnutí, přesvědčen tichým rozborem malířova vysvětlení a jednání o volbě této varianty.

Malíř, jako by alespoň něco z těch bezděčně vyslaných signálů zachytil, bez dlouhého rozmýšlení byť jen velmi mlhavě pochopil, proč jen se zákazník prve na tak dlouho odmlčel. Tušil, co že mu dalo tolik práce, nežli zvolil tu nejvhodnější odpověď, jaké byl vzhledem ke svému prazvláštnímu hendikepu schopen. A jakožto někdo, kdo je zvyklý jednat a rozmlouvat s mnoha odlišnými typy osobností, alespoň zhruba věděl, kterými cestami se v následujícím rozhovoru vydat, aby oba dosáhli spokojenosti. On se svou zakázkou, kterou chtěl odvést co nejlépe, a zákazník, jenž netoužil po ničem jiném, nežli jen po kvalitně vymalovaném bytě a klidné mysli, že se rozhodl správně.

---

“Výborně! Takže barvu bychom měli. Co dál? Budete chtít jednobarevné stěny a strop? Nebo snad nějaký vzor? Že by brusel? Nebo použijeme váleček?” snažil se malíř s úsměvem odlehčit stále převládající napětí, jehož si byl vědom. Jak ale ta slova vyřkl, už už stáčí svůj pohled na zákazníkovu rádoby klidnou avšak zvolna se kabonící tvář. Malíř zvážněl, zhruba poznal, co že se uvnitř toho neklidného muže nervózně stojícího vedle něj opět odehrává a jaké procesy svými nevinnými větami nastartoval. Rychle proto ve snaze svou promluvu vyjasnit dodal:

“Ale ne, to byl jen žert. Váleček už je přece nějakou tu dekádu z módy. Jako brusel. Buď můžeme nabílit celou plochu, nebo je možné na bílý podklad vymalovat nějaké vzory, které některou ze stěn oživí. Stejně tak můžeme nanést barevné pruhy. Kupříkladu v rozích Takové jsou varianty. Rozhodnutí už je na vás,” pronesl tak neutrálně, jak jen uměl. Bez nadbytečných, zákazníka matoucích výrazů ve tváři a čelem k němu.

Moc jsi mě nerozesmál. Ten vtip s válečky a bruselem se mu moc nepovedl. Ještě že to sám uznal a nemusím už tak jejich význam ve své analýze zohledňovat. Zahleděl se mi v tu chvíli přímo do očí. Snad poznal, že mě nepobavil. Jen by mě mátl. Kdoví jak bych si jen ta slova vyložil. Nebo se mi skutečně vysmíval? Myslel to vážně? Má sám takový zašlý vkus? Nebo se domnívá, že mám takový já? Ještě že už se těmi větami nemusím zaobírat.

A možná vzal ten pokus o vtip zpátky záměrně. Že by pochopil, čím se v duchu zabývám, když se vždy se svou reakcí loudám? Dobrá. Teď mi dal na výběr. Nechává to na mě. Působí profesionálně. Ale ne příliš odborně. Malíř by měl být trochu umělec. Čekal bych od něj tedy nějaký názor. Nějakou vizi. Že by ničeho takového sám nebyl schopen? Proč nechává výběr jen na mě? Chce si opravdu jen ulehčit práci? A nabídl mi skutečně konečný výčet variant? Dívá se mi při těch slovech zpříma do očí. Jistě chce působit důvěryhodně. Ale nepokoušel se mě tím jen zmást?

“Takže další možnost není? Vzory, barevné pruhy a rohy?” zeptal jsem se polohlasem asi po minutě ticha, která se táhla jak věčnost.

“Nic dalšího mě vážně nenapadá, pane. Snažím se dát vám na výběr k vaší plné spokojenosti, abyste se doma cítil co nejpříjemněji,” odpověděl pevným hlasem malíř a poučen dosavadním stylem konverzace bez ustání hleděl do očí dále dumajícího zákazníka. A jak se snažil potlačit jeho zjevnou nedůvěru a pomoci mu rozplést ten zašmodrchaný větný rozbor, pokračoval:

“Asi bych doporučil tady v obýváku do rohů odstíny šedé. V ostatních místnostech bych nechal tu bílou. Ale to je jen návrh podle mého vkusu. Vy tu bydlíte, vy se tu musíte cítit dobře. Volba je opravdu jen na vás jakožto na zákazníkovi. Jsem k vám naprosto upřímný. Kam bych také jako živnostník přišel, kdybych se choval jinak, no ne? Určitě se domluvíme a řešení najdeme,” a lehce se na zákazníka usmál. Ne příliš, v tom se ohlídal. Jak víc prolomit zákazníkovu nedůvěru ho už nenapadlo. Nechtěl zajít až k úplné doslovnosti, ale byl připraven i na tu možnost. Obával se, že pokud by otevřeně popsal, co že se podle něj uvnitř mladíkovy spletité duše odehrává, stále křehkou situaci by tím jen zkomplikoval, když by tak zákazníka jistě přivedl do rozpaků. Doufal však, že společnou snahou se mládenec zamyšleně přešlapující obývákem přesvědčí o jeho dobrých úmyslech. Protože jinak se na zakázce nedohodnou. Jinak se nedohodnou vůbec na ničem.

A já jako bych to vše najednou pochopil.

“No jistě, máte nakonec pravdu. Kam bychom takhle došli, že? Oba dva. Zkusíme tedy ty šedivé rohy,” pronesl již pevnějším hlasem a kdesi v hloubce si s úlevou oddechl.

---

“A teď ještě stropy. Na ty jsme málem zapomněli. Můžeme je nechat také bílé. Tady v obýváku bych to kvůli světelnosti doporučoval. Ale v ostatních místnostech můžeme zkusit i jinou barvu. Máte nějakou představu? Jak jsme bytem procházeli, snad v ložnici bychom mohli použít odstín modré, nebo nějaký tapetový vzor. Samozřejmě je možné všechny stropy prostě vybílit, ale už ze zkušenosti vám můžu říct, že tu modrou si zákazníci právě v ložnici na stropě dost žádají a pochvalují. Takže tolik vám k tomu mohu říct. Rozhodnutí je zase na vás, ale samozřejmě o tom můžeme dál diskutovat,” snažil se o přesvědčivou a jasnou úplnost malíř.

A zase se pokoušel mladému muži nyní bloumajícímu pohledem po stropě dívat zpříma do očí, jak jen to šlo. Rovnou nabídl svůj názor a odpustil si teď již raději žerty a zbytečné a matoucí pohyby těla a obličeje. Už pochopil, že právě tyto lidskému druhu obecně vlastní projevy právě tohoto člověka matou. A o to přece malíř nestál. Chtěl dosáhnout oboustranně zcela jasné dohody. Cítil, že se to podaří. Víc už pro zdar věci udělat nemohl. Ušel vstříc zákazníkovi tolik pomyslných kroků, kolik jich bylo možné ujít. Teď už vše záviselo jen na tom druhém.

A světe div se, ono to fungovalo. Přesně nevíme jak, ale prostě fungovalo. Přestože zákazník stále téměř bez ustání očima bloudil po zašlých stropech, všemi ostatními smysly malíře sledoval, jak jen byl v tu chvíli schopen. Mechanismus rozumu běžel na plné obrátky, ale pokud to bylo třeba, a ono bylo, zasáhla jako opravný nástroj zkušenost, kterou rozhovorem získal, a chladnou, nelidsky přemrštěnou analýzu doplnila nezbytná empatie, kterou zákazník dosud tolik postrádal. Její vrozené zárodky pustily tím setkáním první klíčky.

No ano, ještě ty stropy, říkám si. Že by tedy nakonec přece jen chtěl odbýt svou práci, když navrhuje stropy prostě bílé? Ale ne, jde mu skutečně o moji spokojenost. Už z něj mám ten dojem. Ale o jakých tapetových vzorech to zase mluví? Snad se nesnaží na mém majetku uplatnit svůj podivný umělecký vkus? To je nesmysl. Vždyť tapety nabízí jen jako jednu z možností. Působí na mě, jako by se opravdu snažil dohodnout na návrhu, který by mi vyhovoval. A co ten modrý odstín? Nespletl si moji ložnici s dětským pokojem? Kdo ví, jaké nesmysly by tam nakonec načmáral? Určitě chce na mé ložnici jen vydělat. Barva bude určitě dražší než prostě vybílený strop a…

A dost! Takhle už dál ne! Malíři věřím, získal si mou důvěru. Přestože se rozum dál pokouší o strojovou analýzu, pro kterou je stále k dispozici materiál, právě svým lidským dojmem ji musím teď a tady zastavit. Díky jí! Posloužila jsi dobře, ale nyní už jen škodíš. Kde není pevných dat, tam jsi ke škodě. A já potřebuji vymalovat byt! No ano, taková banalita, a já nejsem schopen se dohovořit. Co kdyby šlo o něco zásadnějšího? Co pak? Doufejme, že bych opět potkal nějakého chápavého malíře, protože bez chápavých malířů se někdy nedomluvíte.

“Stropy necháme taky bílé. Díky za návrhy, váš názor a snahu, ale uděláme to takhle. Nebudeme to už modrou komplikovat a já, koneckonců, i když tak možná nepůsobím, mám rád jednoduchost,” a znovu se na malíře usmál a pokýval hlavou na důkaz uznání malířova nasazení, se kterým k nesnadnému jednání přistoupil.

Toužil ocenit jeho ochotu vcítit se do dorozumívacího stylu zákazníka, se kterým je prostě složitý dohovor. A jen díky tomu bylo možné se s ním domluvit. Jen díky tomu bylo možné vyslovit i to, na co slova, rozum a rozklad snad každého vyřčeného písmene někdy nestačí. Ale o čem je těžké mluvit, nebo se dokonce mluvit nedá, o tom se přece nemusí mlčet. A že jde často o záležitosti poněkud složitější než vymalování bytu, o tom snad není třeba se zmiňovat. Ale kdo jsme, abychom určovali, které téma komplikované je a které ne? Ať už jde o cokoliv, ať už ono malířské pochopení kdokoliv potřebuje, je třeba ho nabídnout. Nic lepšího, nic účinnějšího totiž pro ty případy nemáme. Vždyť takovou práci to zas nedá. Nebo snad ano?