Tenká hranice II.

„Proč?“ zašeptala a pohlédla na Filipa uslzenýma očima. Uhnul před jejím pohledem.
„Proč!“ vykřikla a pěstmi bušila do Filipovy hrudi. Ten se jí v tom nepokusil zabránit. Její pláč však zněl stále více hystericky. Pak na něj začala křičet. Byla hysterická a on jí ztěží rozuměl několik slov. Chtěl jí ještě něco říct, ale ona s pláčem utekla z vesnice. Filip se otřeseně vrátil domů. Byl připravený na slzavé údolí, nářky a prosby, ale na takovouto reakci opravdu ne. Velmi dlouho nad tím přemýšlel, než konečně usnul.
Dalších několik dní bylo zaplněno jen posledními přípravami na svatbu, takže Filip ani neměl čas zajít za Janou a všechno jí pořádně vysvětlit. Kdykoli se za těch pár dní dostal do města, vyptával se na mladou dívku všude. Nikdo ji však neviděl, ani nevěděl, proč se neobjevuje ve vesnici. Filip byl čím dál smutnější a zamyšlenější. Myslel na Janu kudy chodil. Obešel všechny jejich oblíbená místa, ale všude nalezl pouze své vzpomínky. Čas mu teď utíkal hrozně rychle a datum svatby se kvapem blížilo.
Poslední noc, kterou strávil jako svobodný mladík, se Jana vrátila. Filip ležel v posteli a nedokázal usnout. Každou chvíli mu v mysli vyvstalo ono slovo, které navždy změní jeho život. To slovo bylo svatba. Ležel, díval se do stropu a nevnímal okolí. Nemohl si tedy všimnout, že jeho nejmilovanější osoba stojí za oknem a pozoruje ho. Jana stála asi dva metry od malého okna a nahlížela dovnitř. Bystrýma očima se snažila ve tmě rozeznat Filipa. Když ho spatřilo, vzedmula se v ní vlna lásky, vzteku a bezmoci. Dobře si uvědomovala, že zítra je ten den, kdy bude nadobro odloučena od své lásky a kdy zemře její srdce. Také si uvědomila, že Filip nedělal nic, aby jejich lásku zachránil. Přemožena silnou nenávistí sebrala ze země kámen a hodila ho do Filipova okna. S neskrývaným potěšením sledovala, jak se okno rozbíjí na tisíce malých střípků, které s cinkotem padaly na udusanou zem.
Řinkot střepů probral Filipa ze strnulosti. Rychle vstal a přešel k oknu. Podvědomě tušil, kdo jeho okno rozbil, ale chtěl se přesvědčit a chtěl Janu ještě naposledy vidět. Vyklonil se z okna a stačil jen zahlédnout, jak Jana mizí za nejbližším domem. Z dálky byl slyšet její hysterický smích.
Filip do rána nemohl spát, a tak, když ho přišel vzbudit jeho otec, byl již dávno umytý a oblečený. V domě měli všichni slavnostní náladu, jen Filip se cítil, jako by se chystal na popraviště. V tichosti se nasnídal a opět se zavřel do pokoje, aby byl ještě chvíli sám, než nastane ta osudná chvíle. Seděl osaměle na posteli a vzpomínal na všechny ty chvíle, které strávil s Janou. Pohroužil se do svých vzpomínek, aby nemusel myslet na to, co ho teprve čeká. Za nějakou dobu pro něj přišla jeho matka, oblečena do slavnostních šatů a pečlivě učesaná. „Už je čas, synu,“ zašvitořila vesele a upravila Filipovi límeček. Pak zvážněla a vzala synovu hlavu do svých dlaní. „Nesmíš se takto tvářit,“ napomenula ho. „Vždyť se dneska ženíš, měl by to být tvůj nejšťastnější den.“ Filip se zatvářil, jako by ho mučili. „Byl by to můj nejšťastnější den, kdybych si mohl vzít tu, kterou miluji,“ pronesl suše. Matka se na něho zaškaredila a odvedla ho ven, kde nasedli do připraveného kočáru, který je měl dopravit ke kostelu. Cestou Filipovi bleskla hlavou myšlenka na útěk. Okamžitě ji ale zavrhl. Nemohl to udělat už kvůli své rodině. A také kvůli sobě.
Sotva kočár zastavil před domem Božím, přivítal Filipa nadšený jásot jeho přátel. Usmál se na ně pohřební úsměvem a dál zůstal vážný. Jeho otec vešel do kostela, aby ještě dořešil s farářem nějaké detaily, ale ostatní zůstali venku. Čekalo se na příjezd nevěsty.
Asi po pěti minutách konečně spatřili kočár vyzdobený bílými pentlemi, které hlásaly přítomnost nevěsty. Vůz zastavil před schody do kostela a vystoupil otec nevěsty. Pomalu přešel ke druhým dveřím a pomohl dívce v bílém vystoupit. Filip u masivních dveří s dechem přiškrceným zoufalstvím. Jeho budoucí tchán a manželka stoupali po schodech, když tu se najednou ozval křik jeho přátel. Smutný ženich se pomalu otočil a spatřil, jak k nim běží Jana. Filipovi poskočilo srdce radostí, když ji spatřil přicházet. Po jeho tváři se rozlil šťastný úsměv, který za okamžik vystřídalo zaskočení. Tohle nebyla Jana, kterou znal. Jeho Jana měla stále dobrou náladu, veselý úsměv a šibalské jiskřičky v očích. Dívka, která k němu běžela měla ve tváři vepsáno šílenství a nenávist. Nevěsta se na ni dívala se strachem v očích a nedokázala nic říct. Jana vyběhla několik schodů vedoucích k její lásce a postavila se před něj. Filipovi se zdálo, že v jejích očích na okamžik zahlédl záblesk lásky, který ovšem opět rychle zmizel. Jana se otočila k jeho snoubence. „Nevezmeš mi ho! On je můj, můj, můj!“ začala na ni křičet. Františka se vyděšeně schovala za svého otce, který chytil Janu za ruku a snažil se ji odvést pryč. Ta se mu ale vyškubla a s divokým výkřikem se vrhla na druhou dívku. Filip ani ostatní neměli čas zareagovat, když Jana zčistajasna vytáhla ze zástěry nůž a bodla mladou nevěstu do hrudi. Před kostelem se opět rozlehl její šílený smích. Dřív, než ji mohl Filip zadržet se rozběhla do lesa. Filipovi přátelé běželi za ní a zanechali ženicha, nevěstu i pyšného otce pozadu. Filip, ještě stále otřesený z toho co právě udělala dívka, kterou miloval, přistoupil k Františce a vzal ji do náruče. „Odpusť,“ zašeptal a stiskl dívce ruku. Ta se na něj podívala očima bez výrazu a upadla do věčného spánku. Naposledy tedy vydechla ve Filipově náručí, zatímco na jejích šatech pomalu vyrůstal krvavý květ. Již bývalý ženich zvedl svou nevěstu a odnesl ji do kočáru, zatímco její otec šel do kostela přivolat ostatní. Když se vrátil, našel svou dceru ve voze, ale Filip už tam nebyl.
Ve vesnici se velmi rychle rozkřiklo co se stalo před kostelem. Bylo z toho velké pozdvižení. Nikdo nechápal, jak to mohla Jana udělat. Vždyť to bylo tak milé děvče! Chlapci, kteří ji hledali se vrátili s prázdnou. Jen Filip se stále nevracel. Druhý den je šla hledat celá vesnice. Statkáři vzali své nejlepší psy a pročesávali celé okolí. Nebylo po nich ani stopy. K večeru konečně jeden pes zavětřil pořádnou stopu, kterou sledoval hluboko do lesa. Muži poslali všechny ženy a děti zpátky do vesnice a sami běželi do nitra lesa. To, k čemu je čich jejich psů dovedl, jim vyrazil dech. Doběhli k bludnému kameni, na kterém ležela dvě těla. Leželi v posledním objetí a z jejich zápěstí odkápavala krev, která pomalu stékala po kameni.