Deset sekund

Deset sekund

Když jdete pěšky od hlavního nádraží na autobusovou stanici Zvonařka, jdete kolem obchodního centra Tesco. Pak dále nadchodem do obchodního centra Vaňkovka, nebo přes ulici Úzká, taky tam. Přechod je součástí křižovatky Úzké s výpadovkou Dornych. Ulice odděluje Tesco od Vaňkovky. Přechod je hodně používaný. Za den po něm projde tisíce lidí jedným i druhým směrem.
Někdy na své cestě domů je využívám i já. Za ty roky používání, jsem si všiml jednu zajímavost. Křižovatku řídí semafor. Mezi rozsvícením oranžového světla na semaforu a zeleným panáčkem nad přechodem uplyne přesně 10 sekund.

Stál se před přechodem směrem k Tescu. Kolem mě z hukotem projížděli auta ve dvou pruzích tam a ve dvou pruzích zpátky. Nebyl jsem první, který čekal na zeleného panáčka na semaforu. Přede mnou stála dvojice mladých dívek. Vesele si povídali.
Vedle mě si stoupnul asi třicetiletý chlap v teplákách a tričku. Ukrajinec pomyslel jsem si. Svoje sebevědomí skrýval za cigaretou, kterou sebevědomě kouřil, bez ohledu na lidí čekající na přechod. Kouř mi vadil. Po předchozích negativních zkušenostech, jsem jej neoslovil, ale ustoupil jsem stranou proti větru.Takže cigaretový kouř mě minul.
Od Vaňkovky přiběhla mladá žena, s igelitovou taškou plnou nákupu. Asi z místního Alberta. Netrpělivé se rozhlížela po provozu na silnici. Pak se podívala na panáčka na semaforu. Asi někam spěchala.
Pro auta naskočila na semaforu červená. Proud vozidel valící se výpadovkou a ulici Úzkou se zastavil. Některá vozidla které zůstaly v křižovatce ještě odjížděli. Podíval jsem se na mladou ženu. Chtěl jsem ji říci, že za 10 sekund naskočí zelená. Ale neudělal jsem to. Přišlo mi to nevhodné.
Mladá žena nečekala oněch 10 sekund, za které se rozsvítí dle mích zkušenosti zelný panáček. Obešla dívky před náma. Vešla na přechod. Sama.
Spěchala. Přechod přes první pruh překonala bez problémů. Auta přijíždějící zleva poslušně stáli.
Překonala ostrůvek a chvatně běžela na druhou stranu. Z prava vjela na přechod ve velké rychlosti dodávka. Bylo očividné, že řidič dodávky taky spěchal. Vjel na oranžovou do křižovatky. Pruh vlevo byl prázdný a ještě nenaskočila na semaforu červená. Mladá žena před sebou viděla krajnici cesty. Řidič dodávky volnou cestu. Osudové rozhodnutí.
Zdálo se mi, že žena to stihne a ušetří ze svého života oněch 10 sekund, které muže pak strávit plnohodnotně někde jinde. I řidič, který se možná tešil už domů, a za těch 10 sekund by byl ujel 100 metrů blíže k domovu.
Projíždějící dodávka mi zakryla výhled na mladou ženu. Ozvalo se skřípání brzd, tupý náraz a pak výkřik na protější straně přechodu. Uplynulo pár tichých sekund.
Na semaforu naskočil zelený panáček. Dav lidí z jedné i druhé strany se pohnul dopředu. Každý na protější stranu přechodu. Život města se nezastavil, plynul dále.
Když jsem míjel bílou dodávku, podíval jsem se na ní. Viděl jsem řidiče. Ze sklopenou hlavou. Bledého. Z rukama na volantu. Tupě se dívajícího před sebe.
Dav dodávku obcházel, jako když uprostřed řeky trčící z vody kámen.
Protože se plocha průchodu na přechodu zmenšila, musel jsem dávat pozor, abych se v tom zhuštění dostal za svým cílem na druhou stranu.
Za dodávkou u kraje silnice ležela ona mladá žena na boku. Její igelitová taška byla pohozena vedle ní. Nákup, pádem tašky na zem, se vysypal.
Sklánělo se nad ní několik lidí. Jeden s telefonem u ucha zřejmě volal záchranku. Prošel jsem kolem v davu a ležící žena se mi ztratila z dohledu.
Nebylo mě zde zapotřebí.Pokračoval jsem za cílem své cesty dál.
Pomyslel jsem na těch 10 sekund mezi tím, kdy naskočí na semaforu oranžové světlo a nad přechodem zelený panáček..