Přirozená imunita

Petr byl celý svůj život sportovec. Žil zdravě. Zakládal jsi na svém životním stylu. Vždycky říkal. "V zdravém těle, zdravý duch."
Když přišla pandemie Covidu, všem tvrdil.
"Já žiju zdravě, mě se to netýká. Mám přirozenou imunitu. Ať doktoři léčí nemocné, ale ať nás omezují." Tak nenosil ani roušku. Když přišlo očkování, nepřihlásil se na nej.
"Máš z očkování strach ?" ptal se kolega z práce.
"Já jej nepotřebuji. Jsem přirozeně imunní ... " odpověděl.
"Těch co zemřeli na Covid je mi líto. Ale je to přirozený výběr. Staří lidé a lidé z rizikových skupin umírají na různé nemoci. Neumírají na Covid, ale s Covidem." tvrdil.

Před pár lety dostal od infikovaného klíštěte boreliozu. Rána po kousnutí zčervenala a zvětšila se. Uprostřed se udělala bílá tečka. Šílené jej tehdy bolela hlava. Celé dny prospal a když se vzbudil byl malátný. Tehdy mu zachránila život, jak později tvrdil, jeho praktická lékařka, která mu předepsala antibiotika. Jeho dlouholetý kolega Ivan mu to připomněl.
"No to nebylo nic. To bylo jiné." vymlouval se Petr.

Jednou odpoledne volala jeho přítelkyně Mirka.
"Petře. Dohnal mě Covid. Bolí mě celé tělo... nechoď. Ať to taky nechytneš."
Sebevědomí Petr řekl "Neboj se Mirko, mě se to netýká, jsem přirozeně imunní."
Odpoledne ji přinesl nákup. Klíče od její bytu měl. Mirka ležela v posteli a spala. Na jejím nočním stolku byly nějaké léky. Znak toho, že už byla u lékaře. Spala neklidným spánkem. Nechtěl ji rušit. Nákup složil v kuchyni a uložil do skříní.
Vrátil se do ložnice. Kdesi hluboko v mozku se objevila nenápadná kacířská myšlenka. "Co když nejsem až tak imunní ..." Zahnal ji.
Šáhl ji na čelo. Bylo vlhké a studené. Políbil ji na něj.
Mirka se probudila. Nejdříve jej nezaregistrovala. Když úplně procitla. Bolestně se na něj usmála. Byla ráda, že může být s ní.
Pak život šel dále. Petr zůstal u Mirky. Byla na to zatím špatně, ale začali se u ní projevovat příznaky zlepšení. Bolesti hlavy pominuly a byla živší.

Petr jako správný sportovec, odmítal jezdit výtahem. Každý den chodil pět pater do kanceláře pěšky. Zkusil to i dnes. Jako vždy s nadšením nastoupil na schody. Po prvním patře pocítil začínající bolest v hlavě. "Dnes nejsem nějak v kondici."
Ve dalším patře mimovolně potáhl nosem. Cítil, že v něm něco má. Použil kapesník. To se mu ještě nestalo.
"To bude asi alergie."

Svému kolegovi v kanceláři řekl, "To je jen alergie." Bylo spoustu práce a každý se vnořil do ní. Po práci se necítil dobře. Stále myslel, že je to alergie. Na bolesti hlavy si vzal Ibalgin z firemní lékárničky a na tečení z nosu postačili kapesníčky.

Další dny to bylo lepší. Teda až na to tečení z nosu. Mirka se uzdravovala. Jednou jeho kolega v práci chyběl. "Co s ním je ?" divil se Petr. Práce neměla odkladu. Musel ji zvládnout i za něj.
Těsně před obědem zavolal.
" Mám covida. Jsem v izolaci. Mám pozitivní nález. Měl by jsi jít taky se nechat otestovat."
"Né, já to nepotřebuji. Jsem přirozeně imunní." řekl na to Petr.
"Teče ti z nosu. Petře, chytil jsem to od tebe."
"To je alergie." bránil se Petr. "Mohl jsi to chytnout od kohokoliv."

Uplynulo pár dní. Na mobilu vyzvánělo neznámé číslo.
"Dobrý den, tady nemocnice Hodonín. ... pani ..., vaše matka je u nás hospitalizovaná na plicním oddělení. ... Těžko se ji dýchá. Je na plicní ventilaci ... Ne, nevíme ještě jestli je to Covid, ale má obdoné příznaky. ... "

Petr položil telefon na stůl. Chvilku se zamyslel. Z celé rodiny mu zůstala pouze jeho máma. Před pár dny ji navštívil. V mysli uviděl svoji starou mámu a poslední návštěva u ní před pár dny. Po tváři mu stékala slza. Potlačil emoce.

"Ne. Ode mně to nemá." přeletělo Petrovi hlavou. "Já jsem přirozeně imunní." Ponořil se znovu do práce ...