Dáma, atlet a dívka z obrazu

“Tak už je tady zase. No jen se koukni.”

“Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí skoro denně.”

“Máš pravdu. Chodí stále častěji. Dřív se zastavila jednou za čas.”

“Podívej na ni. Taky ti připadá den ode dne smutnější?”

“Vypadá tak. Bloumá pohledem po stěnách, zírá na podstavce a stojany,” řekla dívka.

“Ano. Ale především sleduje lidi. Aspoň mi to tak připadá,” odpověděl jí svalnatý muž.

“I mně. Jako by snad v jejich tvářích něco hledala,” dodala dívka, zatímco dál loupala jablka, která pak odkládala do hliněné mísy na stole.

“Za tu dobu, co sem chodí, ale tolik zestárla. Všimla si?” doplnil svalnatý muž pohazující si s mramorovým diskem.

“Těžko povědět. U některých lidí se věk odhaduje těžko. Podle mě působí unaveně,” pokusila o vyhýbavou odpověď dívka a mírně se na dřevěné sesli protáhla. Záda ji od dlouhého sezení nad mísou jablek tolik bolela.

“Je zkrátka ošklivá,” pospíšil si se svým hodnocením muž, zjevně atlet. Dát najevo svůj názor, stejně jako vytrénované tělo, mu nedělalo sebemenší potíž.

Dívka se začervenala, sklopila zrak a snažila se ještě usilovněji soustředit na svou práci. Moc se jí to nedařilo. Atlet na ni pohlédl a cítil se zase o něco sebejistější. Neopomněl přitom dávat kolemjdoucím na odiv každičký sval. A stále se chystal vyslat disk kamsi do dáli.

“Není nejhezčí,” špitla dívka a vykrojila nahnědlou dužinu, z níž vylézal červ, “ale dřív jsem na její tvář aspoň občas zahlédla úsměv. A řeknu ti, takový úsměv se jen tak nevidí. Na nikom jiném jsem takový ještě nespatřila, a že tudy už prošla spousta lidí.”

“Ano, ano, stál za povšimnutí. Ale teď už je k vidění jen zřídka. Aspoň se máš místo těch tvých nahnilých padavčat na co těšit,” pronesl lhostejně atlet a dál se zaobíral svým tělem.

Dívka ustala ve své práci a zpříma a odhodlaně na svého společníka pohlédla: “Tak to tedy ne, pane! Už její smutek pozorujeme až moc dlouho. Jablka počkají, i tak na ně mám dost času,” řekla s nečekanou rázností a vstala ze stoličky.

A pak, skoro jako by to dělala každý den, seskočila ze svého obrazu, přičemž se zlehka odrazila od jeho masivního zdobeného rámu. Přistoupila k diskobolovi, jenž na ni udiveně civěl z výšiny svého podstavce, vzala ho za ruku a strhla k sobě dolů s přísným výrazem ve tváři. Kupodivu si nikdo z návštěvníků ničeho z toho nevšiml. Pokud snad ano, žádný z nich to nedal najevo. Zdálo se, že tyto lidi jen máloco překvapí. A tak se ta nevšední dvojice, ona ve špinavé zástěře, s pevně uvázaným drdolem na hlavě a celá pokrytá jemnými krakely a on, vysoký svalnatý atlet s upraveným vousem, v ruce třímající disk a zcela nahý, kráčeli směrem k sehnuté ženské postavě těžce spočívající na lavičce uprostřed galerie.

---

“Ale kdepak, vůbec mě neobtěžujete, jen si přisedněte. Stejně už sem chodím skoro jen kvůli vám,” špitla posmutněle dáma a dál věnovala svůj pohled obrazu visícímu před ní na stěně.

Atlet a dívka však díky své zkušenosti s návštěvníky poznali, že nešlo jen o povrchní prohlížení. Dáma se pokoušela zaslechnout, jak malba ke svým divákům promlouvá. Pak odvrátila zrak směrem k postaršímu páru, který s očividným zalíbením soustředil svůj zrak na téže malbu. Náhle se usmála takovým způsobem, který na její tváři ti dva přísedící tak dlouho postrádali.

Atlet s dívkou jeden na druhého chvíli rozpačitě pokukovali, když dívka volila vhodná slova a atlet zoufale pokukoval po svém podstavci, ze kterého byl před chvílí nečekaně stržen.

“Víte, už vás dlouho pozorujeme. Snad bychom vám mohli nějak pomoci. Jen netušíme, jak. Že ano?” řekla dívka nejistě a mrkla na atleta, který ne zcela přesvědčivě přitakal.

“Jakže?” pohlédla na ni dáma překvapeně, “vždyť vy mi pomáháte. Nepřímo, ale pomáháte. Stejně jako všechny obrazy, kresby, sochy, skulptury, lepty a keramika, které jsou pod touhle střechou shromážděné. Zřejmě ani nevíte, jak mnoho.”

Dívka se náhle cítila až příliš spokojeně a atlet se měl k odchodu, když dáma dodala:

“Víc už se ale asi dělat nedá. Víc už ani vy nesvedete.”

Sportovec, který už téměř stál, se znovu rozhořčeně posadil. Pak se naklonil k dámě a pronesl:

“Možná nás trošku podceňujete. Kupříkladu já jsem vyhrál nejedny hry ve staré Olympii v hodu diskem. Skutečně jen máloco nesvedu,” a šibalsky na ni mrkl okem.

“Na to asi těžko stačíte, příteli. Ostatně, jde o něco, co budou muset lidé překonat sami, protože právě jich se to týká,” a v jejích očích se objevily slzy, ale ještě dopověděla, “a pak si snad znovu vzpomenou, jaká jsem kdysi bývala a jak moc mě potřebovali.”

Dívka si ke vzlykající dámě přisedla o něco blíž, zatímco se atlet pokoušel vypořádat s nebetyčnou urážkou, jaké se mu dostalo.

“Možná byste nám mohla povědět, o co jde. Snad by se vám alespoň trochu ulevilo,” pokoušela se dívka pomoci, jak jen svedla. Atlet se povýšeně ušklíbl.

Dáma se dlouze vysmrkala a pak se znovu, zadívala na onen pár, jenž se stejným uspokojením kochal plátnem, před kterým seděla i naše trojice. Ten pohled ji zřejmě uklidnil, protože se lehce usmála a z těch dvou oči nespustila po několik dalších minut.

“Nevím, jestli bych to právě vám dvěma měla říkat. Bojím se, aby to vše ještě nezhoršilo,” řekla poté s až překvapivým důrazem.

Atletova trpělivost právě narazila na své meze:

“Podívejte, dámo, nám dvěma vaše tajemství můžete svěřit. Spolehněte se, že to nikomu dalšímu tady v galerii, ať už tu stojí nebo visí, nepovíme. Alespoň za sebe vám to mohu slíbit. Stejně na nic takového nemám kvůli svému tréninku čas.”

Dívky obrátila oči v sloup, ale v duchu uznala, že taková neomalená ráznost může být někdy k užitku. Se stydlivou nedočkavostí vyhlížela odpověď záhadné dámy.

Ta skryla tvář do dlaní a dlouze se rozmýšlela.

Pak náhle spustila. Zprvu tiše, trhaně, jako by vyprávěla prastarý příběh, na který už skoro sama zapomněla. A o jehož pravdivosti sama pochybovala:

“Nejdřív beze mě nemohli být. Všichni ti lidé. Po celé ty předlouhé věky. Stačilo, když jsem byla s nimi a nic víc nepotřebovali. Nic jim nechybělo. Tak svět běžel po celá tisíciletí. Nel-li déle. A fungovalo to. Ale pak se cosi změnilo,” téměř zašeptala a na okamžik se odmlčela. Vzpomínky, které ji vracely do šťastnější dob, jen živily její současné utrpení.

“Lidé začali mudrovat. Abyste mě správně pochopili, nemluvím o zdravém přemýšlení. Asi jako kdyby se pokoušeli zahlédnout melodii písně. Začali ve své důkladnosti používat rozum tam, kde ho vůbec není zapotřebí. Doufala jsem, že je to brzy přejde, ale ono to trvá a prohlubuje se. A já zatím chřadnu. Ztrácím se a nevěřím, že vůbec jsem. Že už to nejsem já. Že jsem se změnila v cosi jiného. Ve zvyk? V kalkul? Nebo vzorec či rovnici? Já nevím.”

Znovu si rukama zakryla tvář a mezi jejími prsty se objevily slzy.

“A tak jsem začala chodit sem. Za vámi. Za vámi všemi. Ale stejně tak i za vašimi návštěvníky. Vás totiž ještě nepostihla ta pohroma, co ničí mě. Když přijdou a podívají se na vás, nechovají se k vám ještě tak jako ke mně. Neurazte se, ale snad je to tím, že vás nepotřebují k životu tolik jako mě. A lidé až příliš mudrují o věcech, které nesmírně potřebují, po kterých hluboce touží, kterých se jim mnohdy nedostává a kterých jindy mají tolik, až si jich neváží. V mém případě vedlo takové přílišné přemýšlení až k rozkladu. Na vás se nyní dívají tak, jako se dříve dívali na mě. Jen pohleďte na starý manželský pár, který stojí před vámi. S jakým zalíbením, s jakou něhou, pokorou, odpovědností a hrdostí hledí v nesdělitelném nadpozemském pohnutí na to mistrovské dílo. Na mě už se takhle dlouho nikdo nezadíval. Občas. Zřídka. Ale tak jako kdysi už jen velmi výjimečně,” řekla, zatímco bez ustání vzlykala. Jejím slovům bylo stěží rozumět.

Pak se zhluboka nadechla:

“Jak mohli lásce něco takového udělat?” a propadla v neustávající pláč. Dívka ji pevně objala. Atlet odvrátil zrak. A skoro žádný z kolemjdoucích, kteří toho dne přišli do galerie, aby opět zažili ten výjimečný pocit, si ničeho nevšiml. Jen pár z nich jako by v ozvěně prostorných sálů zaslechlo zoufalé zavzlykání. Pak už nic.

---

Těm dvěma spasitelům najednou nebylo do řeči. Zatím to ani moc nevadilo. Láska plakala, nebyla k utišení a slova se zdála alespoň pro tuto chvíli zbytečná. Měli tak oba několik okamžiků k zamyšlení, jak lásce s jejím neštěstím pomoci. Pokud to tedy vůbec bylo možné. Atlet se tvářil, že usilovně přemýšlí, ale kdo ví, co se v něm odehrávalo. Lhostejný však k tomu, co vyslechl, jistě nebyl. Dívka potlačovala dojetí, zatímco hlavou převalovala, co jim láska právě svěřila.

Pověděla mnohé. Ne všechno bylo těm dvěma naprosto jasné. Ani jeden z nich neměl potuchy, že se s láskou něco takového děje, ale jak by vůbec mohli? Atlet se už několik tisíciletí připravoval k hodu, na nic jiného neměl pomyšlení. A dívka zase bez ustání loupala jablka, kterých však z mísy vůbec neubývalo. Měla tedy skutečně co na práci! Bylo proto třeba se lásky, jakmile se aspoň trošku utiší, vyptat dál, co že se jí to vlastně přihodilo.

A jak tam tak seděli, přistoupila k nim asi pětiletá holčička, nakrátko ostříhaná s plyšovou koalou v ruce, a jako by se nechumelilo, začla si s těmi dvěma povídat.

“Já jsem si myslela, že už tě musí bolet nohy,” řekla atletovi.

“Ano? A proč by mě měly bolet?” odpověděl dotčeně.

“No jak pořád stojíš támhle na tom podstavci,” a ukázala směrem k jeho obvyklému místu.

“Ale kdepak. Jen se na moje nohy podívej. Vždyť jsou samý sval a šlacha. Ty něco vydrží!” obhajoval se vychloubačně. Ve skrytu duše byl ale dojat, že i tak malé dítě chápe jeho úděl.

“A tebe zas určitě bolí ruce. Od těch jablek, co pořád loupeš. Že je to tak?” obrátila svou pozornost k dívce, která si ji mezitím překvapeně prohlížela.

“A jak tě to vůbec napadlo?” odpověděla dívka vyhýbavě otázkou.

“Často vás tady vídám. Chodím sem s mámou a tátou. A vy děláte pořád to samé. Ty stojíš s plackou v ruce a jsi úplně nahatej. A ty zase loupeš a loupeš. A moc vám to sluší. Ráda se na vás dívám. Jste krásní! Prostě tak, jak jste!” řekla pětiletá holčička s plyšovou koalou v náručí, otočila se za hlasem svého otce, který ji volal a už běží za ním. Jen letmo se ještě k trojici otočila a zavolala:

“A udělejte něco, ať už nepláče,” a prstíkem ukazovala směrem k uprostřed sedící lásce.

“Vidíte?” vyrazilo najednou z dosud vzlykající dámy, “právě kvůli ní sem chodím. Kvůli ní a jí podobným. Protože ona se na vás dívá tak bezelstně, upřímně a přirozeně. Jako se kdysi davy kochaly mnou.”

“Ale co se stalo?” odvětila s až překvapivou hbitostí dívka.

“Začali o mně říkat strašné věci. Bez ostychu. Přímo přede mnou. A já si přestala být jistá svou jedinečností. Slábla jsem. A zestárla. Uvěřila jsem, že nejsem nic víc, než to, co o mně povídali,” pronesla mezi jednotlivými vzlyky. Jen stěží potlačovala slzy.

“Jak by mohlo pár slov zdolat lásku? Ta je přece věčná. Všichni ji chtějí. A všichni ji potřebují. O čem to ti lidé mluvili?” zeptal se rádoby nezúčastněně atlet.

“Že… že prý… že prý nejsem nic víc, než jen obyčejný zvířecí pud. Nic jiného než vzájemná reakce chemických látek kolujících v jejich tělech. Je to tak? Nejsem skutečně víc, nežli pár sloučenin směšné hodnoty? Opravdu nestojím skoro za nic? Vážně už mě nepotřebují takovou, jaká jsem pro ně dříve byla?”

Zprvu jí příliš nerozuměli. Ta slova jim zněla vzdáleně a cize. Ale jak s ní dál hovořili, pochopili, co že ji tolik trápí. Jak moc se lidé dotkli významu její existence. Jak zbytečná si teď musí připadat. Jak mnoho se strachuje o osudy všech těch, kteří ji opustili. A stejně tak jim začalo být jasné, jakým způsobem se to týká právě jich.

“Viděli jste? Všimli jste si? Snad už to pro vaši každodenní rutinu v galerii ani nezachytíte, ale všichni ti lidé, co sem přicházejí, aby vás obdivovali, každý ze zdejších uměleckých skvostů ze samé podstaty lidské existence potřebují. Ne snad tolik jako mě, ne snad všichni, ale potřebují. Dáváte jim totiž cosi, co jim teď už asi nikdo jiný a nic jiného dát nemůže. Díky vám prožívají krásu, obdiv, pochopení, pokoru, hrdost a zodpovědnost v nevyslovitelné směsi, která je nadpozemsky přesahuje. Nic jiného než vy v nich podobnou směs pocitů, dojmů a kdoví čeho ještě nevyvolá. Já to ještě donedávna svým způsobem také uměla. Ale teď už ne. Teď už to neumím. Vzali mi to. Rozložili mě. Jsem pro ně všední. Jen jako tuctová užitková záležitost, kterou mechanicky použijí, když jde třeba a pak jdou dál. Pravá láska už je k ničemu.”

Pak už ani neplakala. Jen tam seděla, mezi dvojicí uměleckých stvoření, a mlčela. Prázdná schránka, které vzali obsah. A jen ti dva tam byli tehdy s ní. Proto se zdálo, že je jen na nich, aby jí ho pomohli nalézt.

---

Přemýšleli a přemýšleli, lámali si hlavy, ale ani náznakem netušili, jak z té šlamastyky ven. Kolem nich plynuli návštěvníci galerie a žádný netušil, jaké drama se odehrává na lavičce, kterou míjeli. Proč by je měla zajímat nějaká lavička, když se kolem nich nabízelo k obdivu tolik vzácných pokladů? Čas běžel a přibližoval trojici k nevyhnutelnému finále jejich setkání. Dívka tak dámě tiskla ruku stále křečovitěji. Atlet je obě objímal svou mocnou paží, avšak prastarý mramor jen nepříjemně chladil.

A jak k tomu hlavy lámání stihl diskobolos ještě kol dokola okounět, tu si náhle povšiml, že dámina ruka, kterou dívka svírala pevně ve své dlani, zdála se mu najednou jakoby zašpiněná čímsi mazlavým a olejnatým. Jakousi hmotou barvy lidské kůže. V marné naději, že tím jemu protivnou situaci alespoň nějak odlehčí, hodlal svést pozornost právě tímto směrem:

“Ale copak se to nestalo? Vždyť vy jste se nám při tom všem soužení ještě navíc ušpinila,” a kamenným prstem ukazoval kde.

V tu chvíli dívka zpozorovala, protože i ona měla ušmudlanou ruku. Několik vteřin se dívala do své dlaně, pak do dlaně smutné lásky. Tam a zase zpátky. Pak se usmála. Vše jí najednou bylo zcela jasné. Už věděla, jak pomoct.

A zatímco se láska mezi vzlykáním snažila očistit, dívka mírně a s klidem spustila:

“Vidíš moji dlaň? Nechápeš? Vždyť to já tě ušpinila barvou, ve které jsem byla stvořena. Barvou, kterou existuju. Barvou, kterou odjakživa jsem.”

Skutečně. Odstín, kterou barokní mistr zvolil pro její dlaň, byla přesně ta, která umazala ruku zoufalé lásky. Té však souvislost s jejím trápením stále unikala. Pro tolik slz ji nebyla schopna spatřit.

“No ano. Omlouvám se. Jen jsem tě rozmazala. Nejsem už k ničemu dobrému,” a znovu by propadla v pláč, kdyby ji v tom dívka, které trpělivost také rychle docházela, nezabránila.

“Copak to nechápeš? Mohla bys říct, že jsem jen barva na plátně. Ano, sice mistrně namíchaná a nanesená, ale sama dobře víš, proč si mě lidé tak prohlížejí a co vše jim dávám. Vždyť jsi o tom sama mluvila. Nehledí jen na odstín a tahy. Dokázala by něco takového obyčejná olejová barva?” ptala se dívka a při tom pohledem prosila atleta alespoň o nepatrnou pomoc.

Tomu sice chvilku trvalo, než poznal, kam že to dívka směřuje, ale jakmile pochopil, že ho její slova mohou rychle vrátit na jeho milovaný podstavec, okamžitě se k jejímu úsilí přidal. Dívka i dáma se lekly, když altet spráskl ruce a začal silou mnout jednu o druhou. Ani dívka zprvu nerozuměla, jak tím chce jejímu snažení pomoci. Když se však obě pečlivě zadívaly, spatřily jemný prášek, jak se prastará hornina, narušená silou staletí jemně drolila z atletových rukou na podlahu galerie.

“Já jsem zase jen prachobyčejný kámen. Snad talentem antického sochaře vymodelovaná do skvělého tvaru mé postavy. Ale uvažte, dámo, zda by jen opracovaný kus mramoru sám o sobě dokázal zas a znovu přilákat ty zástupy návštěvníků, které se den co den kochají půvabem antického sportovce? Tedy mým půvabem? Díky mně, snad za drobného přispění mého tvůrce, se s nimi děje cosi nepopsatelného, co tolik potřebují a co jim jen málokterý jev na tomto světě dokáže dát,” pronesl atlet až překvapivě vážně. Pak dámu také chytl za ruku a dodal:

“Nejsem jen opracovaný kámen, stejně jako ona není jen barva na plátně. My přinášíme krásu. Budíme ji v lidských srdcích. Rozfoukáváme jiskřičky lidství v jejich duších. Jsme nástroje. Já z kamene, ona zas z barvy, ale bez nás by nebyla krása, bez nás by lidé nebyli lidmi, a proto nás tolik potřebují. Proto za námi přicházejí a…,” a to už mu dívka vpadla do proudu řeči, neboť dobře věděla, jak dokáže být hovorný, když k tomu dostane příležitost.

“Víš, lásko, mají pravdu. Lidé mají pravdu. Ty jsi reakcí všelijakých sloučenin a látek proudících lidskými těly. Je to tak,” řekla dívka zlehka a dívala se přímo do hlubokým očí utrápené dámy, “stejně jako já jsem jen barva a on je jen kus kamene. Ale stejně tak jako my jsi nástroj. Nástroj, který rozehřívá lidská srdce. To, co lidé prožívají, když milují, to jsi skutečná ty. Nikdo jiný než ty to nesvede. A potřebují tě stále, i když se zrovna ztrácejí ve slepé uličce. Díky vší té chemii, o které lidé rozumují, a které teď snad věnují v souvislosti s tebou zbytečnou pozornost, jsi na světě. Díky ní existuješ. A díky ní lidé milují. Jen jim dej čas. Však oni na to zase přijdou. Přijdou na to, co je důležité. Co je podstatné.”

Pak už dívka nechtěla mluvit. Nenapadala ji žádná slova. Tolik toho asi ještě nikdy nenamluvila. Dáma se zdála o něco klidnější, její oči se však stále leskly, její pohled zůstával zastřený stínem. Atletovu pozornost znovu plně zaujal jeho podstavec.

“Děkuji vám. Oběma. Ale asi mi to ještě chvilku potrvá. To víte, nezáleží to jen na mě,” řekla dáma téměř omluvně, “už vás nechci víc zdržovat.”

“Než vás lidé zase přijmout takovou, jaká jste, určitě se tady ještě potkáme,” odpověděl atlet trochu neotesaně, ale sezení na lavičce už pro něj bylo příliš dlouhé.

“My jsme tady doma. Jsme tu pořád,” dodala dívka zdvořile, Dáma se znovu usmála. Pozorně sledovala starý manželský stále zcela zaujatý mistrovským dílem před nimi a nespouštěla jej z očí.

“Myslím, že ji tady ještě párkrát uvidíme,” špitl atlet dívce, když se pak vraceli na svá místa.

“Možná to potrvá,” odpověděla dívka.

“Ale co na tom? Tady jí bude dobře, no ne?” pronesl atlet majestátně ze svého podstavce.

“To ano. Nedokážu si představit lepší místo, kde si počkat na pravou lásku,” řekla dívka a znovu se pustila do svého nekonečného úkolu.