Malé noční dobrodružství

Malé noční dobrodružství

Je večer.

Pospíchám. Kašel občas doprovází mé kroky a ruší ticho tmy. Už se vidím ve vyhřáté postýlce s hrnkem bylinkového čaje.

Od řeky táhne chlad a převalující se mlha halí i to málo světla z pouličních lamp. Jen mihotavé stíny čehosi mě doprovází. Zachvěji se. Jakoby se pařáty z mlhy stvořené sápaly po mém těle. Další z pouličních lamp zoufale zablikala a .... zhasla. Teď už se mi opravdu vkrádá pod kůži strach. Už to nemůže být daleko. Nebýt mlhy snad bych již i viděla konec cesty. Nevidím. Ruka se mi sama sune ke kapse, kde si schovávám zbraň. Malá, lehká, ale účinná. Možná dnes nakonec zúročím ten čas tréninku a s ním i ty pořezané prsty, způsobené občasnou nepozorností.

Klap, klap, klap. Boty ve tmě hrají stále stejnou, monotónní melodii. Tu se z dálky ozve buben. „Buch, buch buch. To něčí těžké kroky za mnou zrychlují. Néé! křičí mé strachem vybičované tělo. Teď ne, ať za mnou raději nikdo nejde. Můj dech se zrychluje. Adrenalin se vlévá do žil. Klapy, klapy, klapy. Mé kroky se zrychlují. Cáry mlhy na chvíli odhalily osvětlený konec cesty.

Kousek, už je to jenom kousek. Vědět jen, kdo se za mnou tak rychle blíží. Nedá mi to a ohlížím se za sebe. Jen čísi neforemná silueta se odráží v další, tentokrát svítící lampě, jejíž světlo není schopno dostatečně proniknout, houstnoucí mlhou. Jako hororový přízrak. Proklínám v duchu filmový průmysl. Rychle se otáčím zpět a přidávám. Ne. Žena to určitě není! Chlap. Ale jaký? Normální, pohodový, nebo snad….

Už skoro letím na křídlech strachu a adrenalinu, který mi tepe v uších. Konečně. Konečně jsem na konci cesty, která se nyní stáčí od vody pryč. I mlha jakoby pochopila, že tady nemá šanci, začíná řídnout. Jen vesele blikající lampy mě zdraví. Můj dech se z toho pohledu kupodivu zklidnil. Nebezpečí, jakoby pominulo. Blíží se první domy. Přicházím k nim, ale ty kroky. Jsou tu stále a blíží se.......

Ten jejich dunivý zvuk mě znervózňuje. Už abych byla u domu, nebo ještě lépe, doma.

„Haló, haló paní, počkejte prosím!“ uslyším za sebou mužské zvolání. Srdce mi snad na dva tepy vynechalo. Doslova jsem strnula na místě a pak mi proletělo hlavou. Uteč!

„Počkejte, prosím, nebojte se, chci se vás jen na něco zeptat.“

Jo, zeptat. Zda vás mohu znásilnit. Co. Strnulost pominula a chci se rozeběhnout, když tu mě ten muž chytí za ruku.

„Počkejte, prosím.“ Šeptne a sípavě se vydýchává z toho běhu, co právě dokončil. Jeho ruka mě sice drží pevně, ale nebolí to. Otáčím se a hledím na staršího muže, jak konečně nabírá dech a zvedá hlavu.

„Dobrý večer. Dovolte, abych se představil.“ Řekl a znovu se zhluboka nadechl. „Jmenuji se Pavel Šťovíček a bydlím v domě naproti vašemu. Už dva roky se koukáme na váš nádherně kvetoucí, žlutý Ibišek a konečně jsem se odhodlal se vás zeptat. Nemohl bych dostat alespoň jednu větvičku. Jsme z něho se ženou přímo unešení. Je to možné?“

Zírám na něho a všechen ten adrenalin co se ve mně hromadil, explodoval a já se začala smát. Ne smát. Já se začala přímo chechtat a nemohla jsem to zastavit. Pan Šťovíček na mě jen vyděšeně koukal a vůbec nechápal, co se děje.

Po chvíli jsem se uklidnila a ještě se slzami v očích jsem se na něho podívala. „Promiňte, já měla takový strach, že mě chce někdo přepadnout.“ Vysvětluji svůj záchvat smíchu. „Jednu větvičku bych snad mohla obětovat. Víte, on se dost špatně a hlavně pomalu rozrůstá. Snad se vám ta jedna chytí. Pojďte.“ Usmál se a v jeho očích se objevila úleva. Asi si myslel, že jsem blázen. „Promiňte“ ozval se zkroušeně. „V žádném případě jsem vás nechtěl vyděsit. To mě vůbec nenapadlo.“

Za chvíli jsme již stáli před mým bytem a pan Šťovíček s očekáváním v očích čekal na chodbě, až se vrátím. Ustřihla jsem jednu z menších, postraních větviček a přinesla ji panu Šťovíčkovi. Při pohledu na svou ruku, ve které svíral tu větvičku, se celý rozzářil. „Manželka bude šťastná. Moc, moc vám děkuji a ještě jednou se omlouvám za to, že jsem vás vyděsil. Nebylo to úmyslně.“ Řekl a nespustil zrak z toho „zázraku“ který držel v ruce.

„To je v pohodě, na shledanou“, povídám a hledím za ním, jak mizí na schodišti, aby se ještě mezi dveřmi otočil a zvolal. „Na shledanou.“ 

Po chvíli se objevil před domem a s upřeným pohledem na větvičku, kterou nesl před sebou jako nějakou svátost, přešel bez úhony ulici a vstoupil do domu naproti.

Usmála jsem se, pokývala hlavou a šla si uvařit kafe.