Horečka, les a oči věčnosti

     Horečka ho spalovala už v noci a nepolevila ani ve dne. Na dvorku však vanul větřík, který ho povzbudil, takže se vydal k brance ve schátralém plotu. Když ji otevřel, upadla. Nevšímal si jí a drápal se křovinami do stráně.
     Nad strání byl les a po jeho kraji vedla pěšina. Tam, kde se terén porostlý listnáči svažoval k železniční trati, pěšina v pravém úhlu zahnula a strmě stoupala vzhůru mezi stromy. Šlapal do kopce, už aby tam byl, dýchal rychle a nahlas, ve spáncích mu z horečky tepalo a na čele vyrazil pot. Setřel ho hřbetem ruky a už stál na kraji známé scenérie. Napravo habrové houští, nalevo ke kolejím padající stráň posetá borovicemi, před ním pěšina, která asi po sto metrech ústila do úvozové cesty táhnoucí se kolem vysokého ostrohu s buky, borovicemi a smrky.
     Tady, stranou všeho ruchu, si připadal jako v jiném světě. Ticho, klid a mír, jen lesní cvrkot. I horečka na chvíli ustoupila. Kráčel teď zvolna pěšinou, kterou lemovaly kameny porostlé lišejníky. Nad hlavou mu třeskla křídla, jak se krahujec spustil s větve borovice a nabíral výšku. Cosi se zalesklo mezi kameny. Zvědavě zvedl šutr pokrytý misničkou. Zablyštil se však jen kousek průhledného plastu z nějakého kelímku, jak se od něj odrazil paprsek slunce. Přešel úvozovou cestu s bílou kamennou drtí, vylezl na ostroh a chvíli tlumil jeho kroky okr jehličí, pak zašustilo spadané listí. Clip-calp, clip-calp, clip-calp, ozval se kdesi nad ním zpěv budníčka. On ho nevnímal, protože horečka podnikla další nápor.
     Před ním mělká roklinka, kde rostly všelijaké keře a po okrajích kapradiny. Skoro se do ní zřítil a vyplašil lišku. Byla rychlá, a tak zahlédl jen mihnutí jejího ocasu. Z dálky sem dolehlo houkání vlaku před mostkem. Vyškrábal se z roklinky a zamířil tam, kde se začal les svažovat do údolí. A už se ocitl tím půvabným kopečkem, který se znenadání zvedal na okraji hlubokého srázu. Byla to skalina pokrytá světle hnědou půdou, na ní polehlá tráva vyšisovaná sluncem, pár nízkých křivolakých borovic, mezi jejich tmavými korunami svítila bělavá modř nebe.
     Lehl si naznak, jako už tolikrát, zavřel oči, aby ho neoslňovaly pablesky slunce, vánek sem přinášel trpkou vůni tvrdé řídké tmavozelené lesní trávy, pár stébel ho lechtalo na uchu. Les šuměl a všude nezbytné crčení hmyzu. Prošla jím nová vlna horečky. Usnul. Probral se s horkým čelem, okoralými rty a suchem staženým krkem. Sáhl do batůžku a napil se z plastové láhve zteplalé vody. Posadil se a zapálil si cigaretu. Hned se rozkašlal a tak ji zdusil o kámen. Lesklý brouček se plahočil kousek vedle přes suché stéblo.
     Vstal a spustil se srázem přímo dolů, klouzal po plochém kamení a suchém listí, vtom se zaklesl špičkou boty do oka vyčnívajícího kořenu, tělo mu to vymrštilo dopředu a už se řítil hlavou napřed.    Odřel si prsty a dlaně, jak se chytal drsné kůry statných dubů. Skulil se na bok a válel dolů sudy, narážel do kmenů, ale ne dost, aby ho jeden zastavil. Skončil na dně údolí ve škarpě v lůžku ze starého listí.
     Celý potlučený, odřený a odraný vylezl na úvozovou cestu. Horečku teď necítil. Pod nohama mu křupalo kamení. Mezerou v hustém křoví podél cesty se vydal na hráz známého rybníčku. Došel ke stavidlu, zabrzdil na hřebenu betonové zdi a sledoval odtud, jak voda přepadá přes zčernalý trám, tekla i škvírami mezi dalšími trámy naskládanými na sebe. Blýskavý pstruh vyrazil zpod kamenu v potoce pod stavidlem.
     Tělem mu proběhla vlna horka a hned zase chladu. Otřásl se. Před očima se mu zjevila jeho Milena. Nebyla to jeho první láska, ale matčina kolegyně, s níž tady byl na procházce. Měl šestnáct, Milena o deset víc a na hrázi mu poodhalila tajemství sexu. Nazí pak plavali v rybníčku. Vzal opuštěný kámen a mrštil jím do míst, kde se tenkrát ve vodě líbali. Nerost roztříštil olivově zelenou hladinu, voda se rozvlnila, z rákosí vylétly tři divoké kachny a s kvákáním zmizely za korunami osik. Pod hrází zaskřehotal skokan. Vlny od kamene doběhly k rákosí a rozhoupaly stoicky klidnou potápku roháče.
   

     Už tu neměl co dělat. Vrátil se na cestu a vydal se hlouběji do údolí. Před jedním ohybem se válela halda klád a za ním stál na trávníku u lesa černý srub s verandou. Na okenicích i dveřích měl závory z pásů zeleně natřeného železa s visacími zámky. Vpravo od cesty se rozkládal šťavnatě zelený palouk s bleděmodrými zvonky. Za ostřicí bublal a zvonil potok.
     Zalezl si na prkennou podlahu verandy a schoulil se do kouta, odkud viděl palouk. Třásl se zimou, naskákala mu husí kůže a v útrobách mu zuřila horečka. Zůstal v klidu a brzy to polevilo. Okolím se rozléhalo božské ticho. Seděl nehnutě a rukama si objímal holeně.       Za chvíli se na palouku objevil králík. Chvilku se rozhlížel, něco chroupal a odhopkal. Všiml si žluny na větvi blízkého stromu. Za potokem běhala po tmavé kůře dubu dvě šedá tělíčka brhlíků. Na palouk vyšly dvě srny, kráčely vznešeně a zlehka vedle sebe, pátravě koukaly kolem, než se začaly pást. Nedýchal uchvácen tím úžasným obrazem. Něco mu zašelestilo nad hlavou. Zvedl pohled k šramotu a uviděl korálky očí plcha, který ho pozoroval.
     Co se pak odehrálo, zůstalo mimo jeho vědomí. Otevřel oči a seděl na lavičce na dvorku a zády se opíral o stěnu babiččina domku. Na předloktí ho pálila dlouhá krvavá odřenina. Cítil se ale docela dobře. Vstal a odpochodoval ke své černočervené mašině. Nasadil si přílbu a zkontroloval, jestli je druhá dobře upevněná na nosiči. Za chvíli byl ve vesnici u hospody. Bylo snadné sehnat holku na tandem. Vešel do putyky s přílbou v ruce, prodral se modrými cáry cigaretového dýmu ke stolu, kde seděla ve společnosti tří mladíků známá bloncka.
     „Jedeme?“ zeptal se.
     Když se usadila za něj, nakopl mašinu, motor zaburácel a silný stroj vyrazil. Za vesnicí se za šraňkami zvedala silnice do kopce. Už jím zase cloumala horečka, ale kašlal na ni. Mašina si s kopcem hravě poradila. Nad ním vedla silnice po rovině, přidal céres a vytočil motor do obrátek. Dál silnice klesala lesem v serpentinách dolů. Ubral plyn a položil stroj do zatáčky. Za ní se proti němu objevila dvě ostrá světla reflektorů. Příšerně rychle se přibližovala a on si jen stačil pomyslet, že ta světla jsou jako oči věčnosti.