V moldavské stepi 68.

- Hledej, miláčku, snad budeš mít kliku. Nehledej poklady, zdraví je k nalezení za každým rohem. Pronásledovalo mě tušení sounáležitosti se světlejšími zítřky hned dnes, okamžitě, právě teď, ve čtyři hodiny odpoledne. Stačí kousnout do cibule, křenu a česneku, zapít to smoothie drinkem a tak dál. Kde vzít tady mixér? A fytosanitární osvědčení, potvrzující skutečnosti, které jsou v něm k balení uvedeny s naskenovaným podpisem ouředy. Talíř. Příjemnou společnost ke stolování. Mám malou dušičku, protože síru na to, nic tady z toho není. Síra je nade mnou v oblacích, původem z La Palma a v podobě kyselého deště se začíná projevovat na mém zevnějšku. Prý je to reaktivní prvek a budu hořet modrým plamenem v excitovaném stavu abych se zahřál. Vítr vane v poryvech, proto zamířím do dubového háje, kde jsou všude vidět koberce Allium ursinum, vyhlášené rostliny třetího tisíciletí. Je tady bouda, patrně bez majitele, s vyvalenými dvířky, uvnitř stolek a hele! S talířkem uprostřed.
- Je tady někdo? Zeptal jsem se, když naděje na odpověď nebyla veskrze žádná. S nulovou zápletkou jsem vlastně počítal, s dějovou linkou bez pointy. Na desce, coby poličce, kromě sady kořenek byla láhev s nakládaným v olivovém oleji a soli česnekem medvědím, subspecies ucrainicum. Před chalupou jsem vytáhl ze země navíc několik čerstvých cibulek a základ pro výtečnou večeři byl připraven. Na pícce v ešusu bublala o pár desítek minut chutná polévka. Roura nahoře byla v nebezpečné blízkosti k trámoví, proto jsem tam nacpal vypadlou minerální vlnu, utěsnil škvíry a pomýšlel tady zůstat na noc.
- Nikdo tady není. Až nyní jsem uslyšel odpověď. Byla-li by mi vypadla lžíce z ruky a nezazvonila o podlahu, byl bych míň překvapen. „U Boha a v Moldavsku všechno je možné“ řekl v devatenáctém století pilný a zasloužilý sběratel lidových pohádek Petre Ispirescu. Do školy nikdy nechodil a vzdělání získal díky práci v tiskárně. První jeho zapsaná a publikovaná pohádka nese o nic míň výjimečný titul „Mladost bez stáří a život beze smrti“.
- Dobrý večer! Řekl jsem hlasem panáčka z večerníčku. Vím, že si počkám notnou chvíli, ale odezva by měla přijít zajisté ještě před půlnocí.
- Dobrý večer. Emitoval jsem pozdrav ještě jednou. Nic. Ticho a klid, bezpečí, snad až na to mravenčení v zádech. Byl jsem asi mylně přesvědčen, že jsem sám jako ten starman v roadsteru, jenž míří k Marsu. V říjnu se den klidí rychleji a tma tahá lano za delší konec, na klekání se zvoní již v šeru. Odkudsi doopravdy bylo slyšet večerní zvon – clopot de seara.
Vzpomněl jsem si na onu pohádku, kde dlouhá léta čekané dítě královského páru nechtělo přestat plakat a král, když nevědel, jak tomu bezmeznému nářku zabránit, řekl mu slib ve znění: - Budeš mít mladost bez stáří a život beze smrti. Mrně přestalo konečně dělat bez ustání hluk a pozdvižení.
- Ty hele, fat frumos, dej mi jíst. Zítra bude již pozdě. Uslyšel jsem malinko blíže. Sundat malovaný talíř ze stěny mi nedalo námahu, poněvadž stačilo natáhnout pravici.
- Koukej najít pro mne lžíci. Neznámá dala se slyšet dál.
- Řekni si o mou, mám tady jedinou. Dostalo mě do mrzutosti nepřetržité trvání toho neviditelného zdroje přání.
- Nevidím tě. Přiznal jsem svůj problém, přece to takhle nemůžu strpět.
- Promiň. Zapomněla jsem se zhmotnit. Stejně bych takhle nemohla večeřet. Řekla opravdu ona, již viditelná a zbavila mě tak pochybností, že je to zase něco odněkud odjinud, co se tady stává. Někomu, někdy.
Usedla naproti mně na lavici u stěny a pokřižovala se. S úlevou jsem si uvědomil, že to je dobré znamení. Bylo to hezké děvče, kolem patnácti, z lidu, ale co mě zarazilo, byla skutečnost, že jí z vlasů kvetly růže. Jak zpozorněla, když jsem se zadíval na její vlasy, řekla:
- Jsem Ileana Cosanzeana. Leckdo mě nezná, nejspíš jenom děti. Nic s tím nenadělám, v dnešní době, proto jsem neviditelná, někdy mám takový soukromý pocit zbytečnosti. Jo, kdysi jsem měla příjmení Rozoleana, znal mě všechen lid a já zrovna tak znala všechny lidi u nás. Jak mohli zapomenout? Zakabonila se a pohleděla otevřenýma dvířkama ven.
- Jsem potěšen, milá slečno, nechte si chutnat. Nemyslete na nesnáze, nemračte se, uškodíte si. Poradil bych ještě leccos prospěšné, aby měla na výběr. Pochopila, že nechci unavovat a usmála se. Rudé růže jí voněly na hlavě a já měl pocit, že tohle je neopakovatelná chvíle, jako z pohádky.
- Nevěříte svým očím? Věřte, proto jsem tady. Máte takové k vidění navíc uzpůsobené oči, znám to, odhadnu každého, fat frumos, dejte sbohem nejistotě z neznalosti. Umíte se dívat stepním pohledem, a to máme společné. Vidíte mnohem víc, poznáváte mě? Nač myslíte? Zeptala se, ne ledabyle.
- Obdivuji vás, jste slavné dítě, milá dívenko. Tak jako já, věčné dítě. Vám to pohádkově svědčí, mně v mém světě nikoliv. Vydováděl jsem se v krasomluvě až přimhouřila víčka od tolikeré živelné snůšky pochvaly.
- Chápu. Nebojte se, já nic neskazím. Vaše doba není s to postřehnout detaily, pořád jezdíte a spěcháte. Pro vás osobně to neplatí, snad ne. Já jsem živý obraz a pomíjivý pro ty, jež pádí životem jak o závod. Vy mě vidíte, jsem vaše světluška. Jiným bych nemohla nabídnout své světlo, jelikož jsou oslepeni záplavou nejrůznějších světel. Odmlčela se a vrátila půjčenou lžíci.
Snědl jsem svou vychladlou porci a zajedl pumperniklem. Venku byla neproniknutelná temnota a nízká oblačnost se zdála být předzvěstí lijáku. Každou chvíli bych očekával klapot prvních kapek na střechu boudy a vsadil bych se, že to bude mít za následek konec idylky.
- Neboj, pršet bude jen tolik, kolik je potřeba. Kdo umyje nádobí? Zeptala se jako někoho a zvolna začalo pleskat. Z okapové roury stékala voda, postačilo uložit harampádí tam a to bylo všechno.
- Tahle noc bude dlouhá, večerníček tuze krátký. Řekl jsem s obavou, že příjemná společnost nebude trvat věčnost, soustavně a libě. Rozhostilo se málomluvné ticho. Dívka se otočila ke mně bokem, z profilu byla ješte půvabnější a poněkud dospělejší.
- Každá pohádka má svůj začátek i konec. Záleží na tobě, fat frumos. Řekla, jenomže neotočila se čelem ke mně. Zůstala stát, obrácená k východu ven.
- Je tam tma a vlhko. Poznamenal jsem polohlasně.
- Chladno, skutečně otužile. Otočila hlavu a pohledy se nám střetly. Naposled upřel jsem oči na její řasy, třpytící se kapičkami vláhy. Venku se objevil záblesk jako by výkonné ruční svítilny, pak se mihnul stín a indigové dítě se vzdálilo, zanechajíc zřetelné stopy v měkkém písku. V útulku zůstalo se mnou neproniknutelné temno. V kamnech dohořívalo a skrývaje sám v sobě vleklý a smutný zmatek, zmlkl jsem, jako bych něco provedl, vypadalo to tak. Poklidný domeček se změnil na fejk, věřit se mu nedá, osaměl zakletý v uplynulém dění na scéně, opona ať sjede dolů a aniž bych zavřel oči, celou noc můžu snít dál.
- Směj se, směj, kdo chceš. Ocasem nazdařbůh chřestit neumím. Můj svět je pro tuto chvíli neodmítaná představa a neznepokojuje mě její upřímná odevzdanost. Oživil jsem v sobě dítě, netuše, že to dovedu s pomocí vší dobré vůle, pouze ve dvou. Komu jsem ležel na srdci a proč? Existence svobodné vůle prý je natolik přesvědčivá iluze, že jejím prostřednictvím stát se opět dítětem, nevyžaduje osobitného nejniternějšího nadání. Motiv k určitému jednání je dán příslibem očekávané dokonalosti a přijetí výsledku je pro nás to nejlepší, co lze procházením zkouškou správnosti dosáhnout.
- Je tady někdo? Vzbudil jsem se na ta slova, když ve dveřích stál chlap v pracovní kombinéze. Vyšel jsem ven, kde bylo slyšet přicházející stavební stroje a až teď jsem si všiml obarvené kolíky na prázdném prostranství kolem skupiny stromů. Opodál nainstalovali tabuli s nápisem „constructii rutiere“. No dobrá, odejdu. Moc nerad…