Útěk

Běží a neohlíží se. Je slyšet jen dopad jejích nohou na tvrdou zem. Pryč, musí pryč.
Pád. Slzy. Nemůže se zvednout.
Naivně čeká, jestli se někdo neobjeví a nepomůže jí na nohy. Ale nikdo tu není.
A ona jako by vůbec neexistovala. Uvnitř cítí, jak jí poslední zbytky naděje opouštějí. Zvedá se a ani neví kam míří, hlavně daleko odsud. Chce utéct od lidí, schovat se před světem…
Zastaví se. Stojí na cestě vedoucí do otevřeného lesa. Svítí slunce a prosvítajíc skrz stromy tvoří na zemi podivnou mozaiku z paprsků.
To místo jí něco připomíná. „Jako bych už tu někdy byla,“ zašeptá si pro sebe. Zavře oči. V hlavě jí probleskne několik obrazů najednou. Obloha, cesta, strom,…
„Ten strom!“
Rozeběhne se. Netuší, kam míří, ale nějaká neviditelná síla jí vede dál. Pak to místo spatří.
Vrba…
Mohutný kmen už na dálku jasně dominuje lesní mýtině. Je ale vidět jen zčásti. Zakrývají ho pružné dlouhé větve obalené drobným listím. I přes výšku stromu dosahují až na zem a tvoří tak jakýsi spletitý listový závěs.
Zachvěje se. Ten strom má v sobě určitou magičnost, už jen pro svoje stáří. Jak dlouho tu stojí? Co všechno zažil? Odehrávaly se snad na tomto místě všechny mýty a legendy, je tento strom svědkem veškeré historie lidstva?
Váhavě rozhrne závěs z větví. Připadá jí, jako by vstoupila do jiného světa. Tady se může schovat a nikdo jí neublíží. Dotkne se kmene. Tělem jí projede podivné mrazení. Vrba tajuplně šumí ve větru. Jako by chtěla něco sdělit. Ale vítr stačí to šumění odnést dřív, než mu někdo porozumí.
Opře si hlavu o kmen. Slzy. Zhluboka dýchá. Touží splynout s okolím, nebýt, necítit…
Lidé si ubližují. Život v jejich společnosti ji dusí. Chce zůstat, ale ví že nemůže. Vrací se zpět do reality. Do života „za závěsem“.
Zatahuje se. Schyluje se k dešti. Otáčí se. Má strach. Vidí temnou mýtinu. Jako by jí něco táhlo vstoupit a nechat se pohltit tím neznámem. Les už není tak krásný jako před chvílí. Všude kolem jsou stromy. Podobají se lidem. Svírají ji a ona jim nemůže utéci. Je v pasti.
„Ne!“ křičí zoufale, ale nikdo jí neslyší. Bolestí se kácí k zemi. Zafouká studený vítr. Pokouší se vstát, ale nohy se jí boří do shnilého listí s jehličím.
Pryč, musí pryč. Už opět. Ale tentokrát se jí utéct nepodaří. Slyší kolem sebe křik. Zakrývá si uši a snaží se neslyšet, nevnímat. Hlasy se šíří do její hlavy, nemůže se pohnout. V mysli opět vidí obrazy.
Déšť. Blesk. Hořící les.
Vidí strom v plamenech. Cítí zoufalství a beznaděj. Křik se stupňuje. Chce vrbě pomoci, ale nemůže, něco ji silně drží a nechce pustit. Bojuje. Slyší práskání větví a cítí žár ohně. Náhle je ticho. Už není slyšet nic…
Zoufale bojuje s onou silou, zalyká se kouřem a žár je čím dál silnější. Cítí strašnou bolest v srdci, jako by jí mělo puknout, pak v hlavě, nohách, rukou… Dusí se, nemůže dýchat…