Povodeň 3 – Abychom byli šťastní

Místo motta:
     Jak zardousit ptáčka? A vedra, která potom přišla, mnohé spálila a vyjasnila. Svět je drtivý, a proto drtí. Za tmy, kdy v hnízdech nejsnáze se ptáčci rdousí, myšlenky usedají na stromy. Atomy, jak půlnoční motýli, víří kolem, slepě do jasu narážejí. Planou slzy větví a kmenů, žhnoucí září spějí k smrti, tančí na dávno dohranou hudbu. Mrazivé a rozblácené neduhy spláchne voda z rozpáraných duší, která se bezohledně vylila do ulic. Jak ale zardousit ptáčka, aby to nebolelo?

     Anděla Baronová se přilepila stehny na koženou sedačku a došlo jí, že Nopovi asi nabídla výhled na sytě červené kalhotky, které si vzala pod minisukni stejné barvy. Na tělo si oblékla těsný bílý tubový top, jenž dával vyniknout její zlatavé sametové pokožce na ramenou, pažích a kousku bříška. Rozpuštěné platinové vlasy rámovaly tvář, v níž poutaly akvamarínové oči nalíčené temnými stíny a rty zvýrazněné rudou rtěnkou. Trochu se bála, jestli není přehnaně vyzývavá. Ale co, řekla si. Nop ji beztak viděl úplně nahou, když ji fotil, jak stála modelem k obrazu malířky Marty Knížkové.
     „Něco jsem vám přinesla, jestli byste to nechtěl otisknout.“
     „O čem to je?“
     Radoslav Nop se zeptal přímo hloupě.
     „Uvidíte, až si to přečtete,“ řekla a svůdně se zavlnila. „Přečtete si to?“
     „Ovšem. Ale ne teď, potřebuji k tomu klid."
     Fascinovaně na ni zíral, neboť dnešní Andělina dnešní vizáž ho vyvedla z míry.
     Jeho rozpaky ji pobavily. Stydlivě sklopila oči a doufala, že to vyznělo efektně.
     „Přinesla jsem tohle dílko, protože mě moc zajímá váš názor, a pak bych vás ráda pozvala někam do soukromí, abychom o tom mohli debatovat v klidu a domluvit si i případnou spolupráci.“
     Koukala, jak je paf z toho, co vyprávěla, a lekla se, jestli po něm nevyjela moc brutálně. Nechtěla si ho vyplašit. Myslela si totiž, že právě on by mohl být mužem pro ni. Napadlo jí to už v Martině ateliéru, když jí Nop navrhl, aby se stala jeho andělem inspirace. Svůj výtvor teď přinesla hlavně proto, aby mu ukázala něco i ze své duše, když její tělo už znal. Netušila, jestli to uveřejnění. Bývalá šéfredaktorka Kocourová jí neotiskla nikdy nic. Na publikování svého textu teď však Anděle nezáleželo. Spíš si přála, aby na Radka účinkoval tak, že po ní zatouží.
     „Jestli to ovšem nebude vadit vaší přítelkyni,“ řekla, když Nop stále mlčel.
     „Proč by to mělo Martě vadit?“
     „Nemyslím Martu, ale vaši nynější přítelkyni.“
     Vypjala hruď a pohodila svůdně vlasy, aby Nopa ujistila, že z její strany nehrozí překážky pro vznik vztahu mezi nimi.
     „Nemám přítelkyni.“
     „Vážně?“
     Neuměla si přestavit, že by byl bez ženy, když s Martou spí jen zřídka.
     Zatvářil se naštvaně, neboť její sondy a erotické ataky ho zneklidňovaly.
     Anděla s nimi však nemínila přestat. Věděla, že už má Radka v čeřenu. Může se kroutit, jak chce, ale nakonec neodolá, jako žádný chlap. Sklonila hlavu ke straně, dráždivě se usmála a hned na to opět cudně sklopila oči.
     „Abych ukojil vaši potřebu být informovaná, Andělo, občas spím s ženami, stálou přítelkyni ale nemám.“
     „Proč vlastně nejste s Martou a s Gábinou?“ změnila téma.
     „No jo, proč? Vadí mi hlavně, že je dominantní. Vlastně jsme se rozešli, když byly Gabriele dva roky, a po nějakém čase jsme se zase potkali v posteli, a to se pak v různých intervalech opakovalo dalších šestnáct let, i když se ty pauzy prodlužovaly. Pokud jde o vás, tak se mi moc líbíte a lákáte mě, ale nejsem přesvědčený o tom, že by dělalo dobrotu, pokud bychom měli být spolu jako muž a žena. Stačí?“
     Anděla byla z jeho nečekaného projevu zaražená. Bleskově ale vyhodnotila pro ni zásadní údaje: vzbudila jeho zájem, Knížková neznamená pro jejich budoucí vztah problém, Nop není fixován k žádné případné sokyni. Aby se přesvědčil, že ona je pro něj tou pravou, byl zase její úkol. Věřila, že Nop v té věci nehraje roli.
     „A že je Marta bisexuální vám nevadí?“
     Nop se zarazil, ale pak řekl: „Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jestli mi to má vadit.“
    „Přijmete to pozvání? A napadá vás, kde by se to mohlo uskutečnit? U Marty se nemůžeme sejít.“
     Vrátila se ke své původní nabídce, jako by nic neřekl, a do hlasu dala zoufalství i sexuální touhu, jak jen to uměla.
     „Ano,“ řekl po dlouhé odmlce. „Mohli bychom to ale obrátit. Já bych pozval vás sem k sobě. Mám tady za dveřmi za mnou totiž něco jako byt, a po práci využívám k bydlení i tuhle kancelář a terasu, která k ní přiléhá, jak jste si jistě všimla.“
     Upejpavě se usála a pak řekla: „Ráda přijímám.“
     Tetelila se blahem, neboť moc nedoufala, že ho přiměje tak snadno k tomu, co sice sama nezmínila, ale předpokládala, že by měl navrhnout.
     „A nemohla bych dostat některé ty snímky, co jste se mnou fotil?“
     „Ovšem. Ale dneska je můžu jen vytisknout z počítače. Nebo byste si musela počkat a já bych vám je nechal udělat ve fotolabu a zanesl vám je k Martě.“
     „To bych byla ráda. Ale ty vytištěné bych chtěla taky, abych si je prohlédla hned. Já vám to všechno zaplatím, Radku.“
     „Prosím vás, to nechte plavat.“
     Hned dal fotky tisknout. Sotva si je pak uložila do kabelky, kdosi zaťukal na dveře, Nop řekl dále a vešla Sylva Kocourová.
     „Už jsi hotov s editací mé analýzy příčin a následků povodní...?“
     Sylva sice spustila hned od dveří, ale zadrhla se a udiveně zírala na Andělu.
     „Netušila jsem, že máš návštěvu, přijdu později. Dobrý den, paní Baronová.”
     „Dobrý den. Nechoďte, paní Kocourová, já už pádím. My domluveni jsme, že, pane Nope. Doufám, že to platí.“
     Přikývl, ale tvářil se kysele, protože mu nebylo mu po chuti, jak je Sylva přepadla.
     Anděla se radši zvedla a zmizela. Vykolejilo ji, že tady Kocourovou potkala. Nenapadlo ji, že v Bráně opět pracuje. Teď si ale zase strašně moc přála, aby Radek její úvahu otiskl. Bylo by pro ni zadostiučinění za to, jak ji ta ženská stále odmítala.

     Když Baronová vyšla na ulici, byla spokojená sama se sebou, jak to s Radkem skoulela. Nop je asi uznávaný šéfredaktor, hezký chlap, ale pro ni bude snadnou kořistí, myslela si. Kdyby se to povedlo a oni dva se dali dohromady, mohla by se snad zbavit i Marty. Sice jí byla opravdu vděčná, že ji vytáhla z bídy, do níž spadla kvůli hráčské závislosti bývalého manžela, který ji připravil o všechno, a ještě ji nechal na krku dluhy, už ale nechtěla trpět, jak ji Marta ponižovala. Knížková si ji vlastně koupila jako svou hračku a služku, která je zcela závislá na její libovůli. A to by se teď mohlo díky Radkovi změnit.

     Jakmile Andy vypadla, Nop si v duchu vzdor přítomnosti Sylvy přehrával, jak po něm hladově skočila, ačkoli chtěla působit naivně. Nevzpomínal si, že by ho někdy nějaká žena brala tak hákem. Předváděla se a oblékla se na to a nalíčila, až působila nestydatě. Sylva o Anděle mluvila jako o děvce, co ho chce sbalit a Baronová dnes fakt vyhlížela jako šlapka, a zřejmě záměrně, přemítal.
     „Ta tvoje mořská víla se přišla domluvit?“ přerušila Sylva jeho úvahy.
     „Jaká moje!? Chtěla bys vědět na čem, že, Micko?”
     „Vůbec ne. To mě nezajímá. Přišla si asi prohlídnout fotografie. Nebo co?“
     „Nebo co. Obrázky jsem jí ukázal hned u Marty ve foťáku.“
     „Nope, varuju tě, dej od ní ruce pryč. Je to fuchtle a nezadaný šéfredaktor, je pro takovou čubku terno.“
     Sylva se vzápětí sama zděsila svých výrazů, jenže představa, že Nop začne třeba s Baronovou chodit, přiváděla Sylvu k šílenství. Bude s ní spát, a nakonec i žít!
     „No a? Ty mě nemáš co varovat, a navíc jsou tvoje obavy zbytečné. Dovedu se o sebe postarat. A co to máš za slovník, Micko?“
     „Za vulgární výrazy se omlouvám a chápu, že musíš ukojit své mužské potřeby. Ty však máš určitě na víc než na tuhle kurvičku.“
     „Překvapuje mě, jak mluvíš. Ty Andělu tak dobře znáš, že ji takhle hodnotíš?“
     „Dobře ne, ale mám oči, Radku. A vadí mi, že se s ní chceš zahodit. Nezapomínej, že jsi šéfredaktor a musíš dbát na pověst novin i tím, jak se chováš, jak a s kým žiješ a stýkáš se. To je ti snad jasné. Nebo ne? Mezi námi, když vidím ženskou, jako je Baronová, stydím se za to, že ji mám taky.“
     „Cože?“
     „Slyšel jsi dobře,“
     Sylva se culila, jako by o nic nešlo.
     „Něco takového bych od tebe nečekal, Micko. Ale k tomu, co jsi říkala předtím. Bál jsem se, když jsem tě bral zpátky do Brány, že mi budeš kecat do práce, ale vidím, že jsi rozšířila své zájmy také na můj osobní život.“
     „Vím, nic mi do toho není, ale mně záleží na Bráně i na tobě. A vyjádřit názor mám právo. Promiň, Radečku.“
     Jako by zahanbeně sklopila oči. Okoukala to právě od Baronové. Tu fintu si Andy nejspíš nacvičila kvůli chlapům, ale používala ji také vůči ní, když chtěla, aby jí něco uveřejnila.
     „Jistě. Ale já se nemusím tvým názorem řídit. Zvlášť když jde o mé soukromí.“
     „Jak chceš. Omlouvám se. Už neřeknu ani slovo.“
     „Buď tak hodná, Micko.“
     Sylva odcházela z Nopovy kanceláře opět poražená a smutná.

     Nikdy by si nepomyslel, že Sylva dokáže vyslovit – stydím se za to, že ji mám taky. Žádná z jejích vulgarit vůči Baronové mu nezněla tak sprostě. Snad poprvé totiž zaslechl od Sylvy něco, co by se týkalo jejího těla v sexuálním smyslu. Ani při jejich jediné souloži ne. Jen sténala, že je to nádherné, a pak cosi o jeho širokých plecích a něžných a silných, úžasných rukou.
     Proč mu ale Sylva vymlouvá Andělu tak vehementně? No dobře, znají se. To ale ještě není důvod, aby se tolik bála, že on se třeba do Anděly zamiluje. Leda že by Sylva na Andy žárlila. Jak ho tohle napadlo, už mu to nešlo z hlavy. Sčítal náznaky a všechno do sebe zapadalo. Ještě se o něho poperou. Ale že by se on do Baronové zamiloval? Jestli se toho Sylva obává, tak je blázen. Uvědomoval si ale, že v hodnocení Anděly i jeho role šéfredaktora má Micka v mnohém pravdu.

     Minuly dva dny a Nopa stále čekala četba Andělina textu. Nechtělo se mu do ní, protože pak ji bude muset pozvat k sobě. Anděla mu mezitím dvakrát volala, jestli se k tomu už dostal. Tlačila na něj, byla dotěrná a otravná. Radek si večer po druhém telefonátu vzal Andělin text, nalil si velkého panáka bourbona, rychle ho vypil, nalil si druhého, zase ho hned kopl do sebe, usrkl trochu ještě ze třetího, zapálil si cigaretu a začal číst.

     Abychom byli šťastni – od Anděly Baronové: Po šesti týdnech v cizině jsem se konečně vrátila domů. Byly v mnohém neobyčejné, ony týdny, ale já se přesto nemohla dočkat, až opět zasedneme ke společnému stolu. Ale ten, kdo tu měl být, tady nebyl. Byla jsem zoufalá, že na mě zapomněl a pak se dověděla, že onemocněl.       Hrklo ve mně strachem jako ve starých hodinách, současně jsem ale byla šťastná, že na mě nezanevřel, jenom není se mnou, přesto však mi náhle všude chyběl.
     Když je mi úzko, myslívám vždy na Vánoce, kdy se všichni sesedneme ke svátečně prostřenému stolu a teskně si uvědomíme, že se už zase další rok nezadržitelně přehoupne přes bránu času. Vzpomínám ráda na Vánoce u nás doma, kdy ještě žila moje maminka. Kuchyní a celým bytem se linula vůně skořice a vanilky, na stole byl vždycky prostřený bílý damaškový ubrus, na misce ořechy a jablka, vonělo jehličí... Jak jsem se těšívala, jaké dárky objevím pod stromečkem. Někdy jsem to samou zvědavostí nemohla vydržet a nahlédla do pokoje už dřív. Okno bývalo již pootevřené a tam pod stromečkem na mě čekala kniha. Jakou jsem z ní vždy měla radost.

      Teď už zase Radek nemohl vydržet tu kýčovitou pohlednici idylických rodinných Vánoc a vyšel na terasu. Všiml si, že už je zase tma. V obrázku, který Anděla v textu předestřela, nechyběla snad žádná z obskurních štědrovečerních rekvizit včetně radosti z ušlechtilého dárku, za nějž se kniha obecně považuje. Ačkoli ne vše, co kdo napíše, stojí za tu námahu. Může to být i slátanina. Třeba jako tohle Andělino líčení. A snad to tak u nich vážně chodilo, nebo si to tak pamatuje, nebo chce pamatovat.    Nemravné podle něj bylo, že se to snaží předložit lidem. Nebo jen jemu naskakuje husí kůže ze sentimentálních sraček?
     Nop si nalil dalšího panáka a vykouřil ještě cigaretu. Pokud ale chtěl diskutovat s Andy Baronovou o jejím textu, až ji pozve, musel to nejspíš dočíst.

     Knihy mi vybíral táta, sám velký čtenář a já od těch časů nedám na knihu dopustit. Jejich dárci ale již dávno nejsou se mnou. Ani babička v širokých nabíraných sukních s kapsáři plnými tajemství. O Vánocích mívám doma vždy prostřeno pro jednoho navíc. Vzpomínám na všechny, co jsou sami. A o kterých víš ty? Nemohl bys něco pro ně udělat? Pomoz! Snaž se! Věř a Vesmír, Bůh tě vyslyší!
     Než jsem odjížděla, prožila jsem zvláštní situaci. Bylo mi velmi těžko, protože jsem měla dojem, že mě zklamal poslední člověk, v něhož jsem věřila. Člověk, který pět let finančně pomáhal mé rodině – tedy přežít. A tak, když jsem jednou v noci nemohla spát, vroucně jsem se modlila a volala k Bohu: Pane Bože, mám-li zůstat skutečně sama bez opory muže, dej mi alespoň práci, abych byla soběstačná! Tak jsem volala k Bohu celou noc. A ráno mi pak zavolala známá a nabídla mi práci v zahraničí. Tam jsem si vydělala za oněch šest týdnů tolik, co si u nás nevydělám snad ani za dva roky. Nelze tudíž říct nic jiného, než že Bůh je láska!
     Stačí věřit a být vždy sám sebou. Mnozí nemají ale čas být sami sebou, honí se za penězi, za sny, za potřebou. Spěch jako by byl jejich profesí. Postihuje nás to všechny. Košilka času je nám pořád nějak příliš krátká. Jako by se životu v jeho nárocích zdálo, že človíček kluše pomalu a že by měl přidat, aby co nejrychleji doklopýtal. Ale kam? A proto si važme svých životů, co jsou nám dány. Svých milých, svých dětí, svých rodičů. Ne vždy je budeme mít.
     A když se pak sami sebe otážeme – jakou podobu má můj domov? Budeme si moci odpovědět po pravdě, že je domovem mojí lásky, mého života, mojí duše? Všude může být čisto, útulno, voňavo a krásno. Všude může být špína, nepořádek, nepříjemno, pach. Záleží to jen na mně, je to jenom na tobě, jaké budou naše domovy.

     Odložil papír a znechucení z kýčovitého sentimentu krapet zmizelo, nestíhal zase ale sledovat Anděliny myšlenkové přemety. Hned z kraje se dalo těžko rozkrýt, o čem a o kom vlastně mluví a co chce sdělit. Pak nečekaný skok k Vánocům a jejich banální líčení se všemi těmi vyčpělými vůněmi, ořechy, damaškovými ubrusy, nabíranými sukněmi a knihami pod stromkem, a pak to překlopení k vzývání Boha a ve finále něco jalové kritiky spěchu, honby za penězi a moralistní závěr.
     Docházelo mu však, že v jejím textu tolik nezáleží na přesnosti, logice, či pravdě. Byla to konejšivá slova, jaká dokáže říkat a psát jen žena. Anděliny asociace mu vířily hlavou, nemohl je uchopit a zpracovat. Zdálo se mu, že ve svém povídání mísí Anděla děje, co se odehrávaly v různých časech. Co mu ale vadilo, byly ty řeči o bohu a o modlení, stejně jako otřepané moralizování. Příčilo se mu, že vzývá boha, aby konkrétně jí poskytl buď muže k hmotnému zajištění a naplní tělesných tužeb, nebo aby jí zabezpečil aspoň materiální a existenční potřeby. Jako ateista to nevěděl určitě, měl ale za to, že se tak bezprostředním způsobem boží láska neprojevuje, a přišlo mu i trochu sobecké uzurpovat si boha coby osobního mecenáše.
     Nop ale nesouhlasil se Sylvou, že je Andy vysloužilá děvka a fuchtle. Je ženou toužící po lásce, rodině, hezkém vztahu s mužem a bezpečném hnízdě domova, jako každá žena. Liší se jen cesty, kterými ženy těch cílů dosahují. A takové hnízdo teď Anděla nemá. Snad právě proto o tom píše, řekl si. Měl dojem, že se mu její záměry zjevily jasněji. Hodlá se nejspíš zbavit Marty a ponižujícího soužití s ní a nástrojem k tomu má být zřejmě právě on. Lehce se nad tou náhle odhalenou konstrukcí otřásl.
     Dal si ještě dva panáky, aby si ujasnil, že nemíní spojit svůj život s Andělou, neboť se s ní chce jen vyspat.
     Řekl nahlas sám sobě: „Ty zmetku! Bezcitnej hajzle!”