Povodeň 5 – Milenku si ze mě neuděláš

Místo motta:
     Jak zardousit ptáčka? A vedra, která potom přišla, mnohé spálila a vyjasnila. Svět je drtivý, a proto drtí. Za tmy, kdy v hnízdech nejsnáze se ptáčci rdousí, myšlenky usedají na stromy. Atomy, jak půlnoční motýli, víří kolem, slepě do jasu narážejí. Planou slzy větví a kmenů, žhnoucí září spějí k smrti, tančí na dávno dohranou hudbu. Mrazivé a rozblácené neduhy spláchne voda z rozpáraných duší, která se bezohledně vylila do ulic. Jak ale zardousit ptáčka, aby to nebolelo?

     Jako obvykle přišla Marie Bergerová ráno do redakce první, když nepočítala šéfa, neboť ten tu bydlel a teď už seděl u počítače. Sebrala z jeho stolu prázdný hrnek, mile se na něj usmála a šla vařit kávu.
     „Odkdy pracuješ, Radku?“ volala přes chodbu z kuchyňky.
     „Asi od pěti.“
     „Přeháníš to, šéfe. Odrovnáš se!“
     „Tedy já nevím, Majko, vždyť nic nedělám, jen píšu na počítači.“
     Za chvíli už zálibně hleděl na voňavý kouřící nápoj, který před něj postavila.
     „Jsi tvůrčí člověk a ten musí hodně spát.”
     Bylo jí ho líto, jak se ničí a vadilo jí také, že všechno zlehčuje.
     „Kdes to vzala? Potřebuje spát víc než jiní lidé?“
     „Četla jsem, že duševně pracující a tvůrčí lidé potřebují hodně spát. Mozek je prý největší žrout spánku.”
     „Žrout spánku, to je tedy výraz.”
     „Tak to tam bylo,” smála se.
     Teď, když to zopakoval, jí to také přišlo divné.
     „No dobře. Já si dám místo spánku pořádnýho bourbona a ten mě probere.”
     „Akorát se opiješ.”
     „Z jednoho bourbona?”
     Připomněl si, že si dal dva panáky Jima Beama na povzbuzení, sotva vstal, a že ho zahřály na duši.
     „Radku, myslím, že jsi nejmíň jednoho už měl.“
     „Ani ze dvou nebudu na šrot.”
     „Na šrot ne, ale pozná se to na tobě. Stejně mám dojem, že teď dost piješ. A jak myslíš, že bude dlouho trvat, než si toho lidi všimnou?”
     „Prosím tě, ty ze mě děláš hned alkoholika.”
     „Šéfe, já ti klidně toho panáka naliju sama. Mám jen strach, že kdybys musel třeba odejít, co bysme tu dělali my? Jsi pro redakci i pro nás nenahraditelný.”
     „Maruško, správně se říká bychom. A všichni si nemyslí, že jsem nenahraditelný. Třeba hned Pavel by to z fleku vzal za mě. Nahraditelný je každý.”
     Nop věděl, že se jeho kamarád Pavel Rousek na vedení redakce jen třese.
     „Pavel...,” řekla pohrdavě. „Snad je nahraditelný každý, ale jde o to, jak a kým. A neříkej mi Maruško, víš že to nesnáším.“
     „Co máš proti Pavlovi?”
     „Tak ten tě určitě nenahradí.”
     „Nahradí, nenahradí, ještě neodcházím.”
     „Kdyby sis radši místo pití našel už nějakou ženskou. Nastálo.”
     „Ženskou? Možná jsem si ji už našel, ale to – nastálo – nejde tak rychle.“
     Majka mlčela, ale v očích měla otazníky.
     „Nevěříš mi, že, Bergerová?“
     „Věřím, co bych nevěřila. Vždyť vím, jak na tebe ženský berou. Jenom se bojím, o koho jde, abys nenaletěl nějaké potvoře.”
     „Už se zase o mě bojíš?”
     „Bojím. Mám strach, jestli to není Anděla Baronová, co byla nahá na fotkách s tou tvou ženou, tou malířkou.“
     „Marta není moje, ale protivná žena, a já s ní mám společnou jen dceru. A proč by to byla taková hrůza, kdyby to byla Anděla? Taky si myslíš, že je čubka, jak ji nazvala Micka?”
     „O Anděle si nepotřebuji nic myslet. Dobře ji znám!”
     „Ty taky? Sylva říkala, že jí Anděla dřív nosila příspěvky a ona jí je odmítala.”
     „To nevím, ale já ji znám o moc líp. Jsme spolužačky ze střední, a i potom jsme se spolu dost kamarádily.”
     Do redakce Brány přišla Marie Bergerová před dvěma roky na konkurz a Radek upřednostnil právě ji přede všemi. Byla ráda, že získala práci, a navíc jí byl Nop hned sympatický. Nemohla však tušit, co se dělo v redakci, kde šéfovala Sylva Kocourová, ani že tam Anděla nosila své texty. Marie ale věděla, že se vždy pokoušela cosi psát.
     „Byly jste spolužačky a kamarádky!? A proč mě před svou přítelkyní varuješ?”
     „Už se nekamarádíme, a vím, jak to Anděla s chlapama umí, jak z ní až šílí, a nakonec jsou nešťastní. Kromě toho je blondýna, a ty na tebe letí nejvíc, a ty na ně.”
     Vždy, když si Baronovou připomněla, udělalo se jí zle. Nemohla jí zapomenout, že svedla jejího syna krátce před jeho sedmnáctinami. Mrcha jedna!
     „V barvě vlasů to není. Ty jsi přece taky blondýna a neletíš na mě. A já bych tolik chtěl. Řekni, Majko, proč mě vlastně nechceš?“
     „Neletím a nechci. Ochotně splním všechno, co mi uložíš, nebo co ti uvidím na očích, ale jen jako sekretářka. Milenku si ze mě neuděláš. Mám šťastné manželství, hodného syna a vůbec spokojenou rodinu a nehodlám na tom nic měnit.“
     Byla to pravda, pokud jde o rodinu i o to, že nechce být jeho milenkou. Lhala ale, že by se s ním nechtěla případně vyspat. Dost ji přitahoval. Nemínila si ale začínat něco s šéfem a ohrozit svou rodinu. Na něco podobného neměla nervy. Dost si jich užila od doby, kdy v sedmnácti otěhotněla, vdala se a odmaturovala už jako vdaná paní s ročním dítětem, takže má v šestatřiceti letech osmnáctiletého syna.
     „Tak je to taky správné,“ řekl Nop posměšně.
     „Já vím.“
     Dívala se vážně, i když se tváří usmívala. Nechápala, jak pro něj může být rodina a štěstí důvodem k posměchu.
     „Tak co je to za ženskou, Radku?“
     „Ta zvědavost tě trýzní, že jo, Bergerová.“
     „A jak. Je to Anděla?“
     „To nevím, Majko. Anděla by to ale nejspíš chtěla. Viděla jsi přece, že tu za mnou byla a jak vyzývavě byla oblečená a nalíčená...“
     „Všimla jsem si,“ skočila mu do řeči znechuceně.
     „No a tady u mě naznačila všemi dostupnými prostředky, že by o mě stála. Já ale nevím, jak k tomu přistoupit. Jako ženská se mi Anděla líbí a láká mě, nechci se však k žádné ženě vázat. Ale zase si říkám, že bych s ní třeba mohl být šťastný.“
     Majka neskutečně trpěla, když slyšela, jak se o Anděle rozpovídal.
     „Vím, že si uděláš, co chceš. Vím ale taky, že s Andělou šťastný nebudeš.“
     „Je milá.“
     „Možná teď, když tě chce ukořistit.“
     „Anděla je na tom teď špatně. Marta jí sice pomohla, ale zároveň ji zotročila a příšerně ji využívá. Kdyby byla se mnou, Marty by se zbavila.“
     Nop to ani tak nevykládal Majce, jako spíš uvažoval nahlas.
     „Vím líp než kdo jiný, jak na tom Anděla byla a vím taky, co dokáže, když si ji připustíš víc k tělu. Když se na tebe přilepí, je s tebou konec.“
     „Tak povídej, Majko!“
     „To nemá cenu. Nechci o tom mluvit. Jdu pracovat.“

     Už ve své kanceláři o Anděle ještě chvíli přemýšlela a znovu se jí z toho udělalo nevolno. Tak si radši představovala, jestli by byla schopná vyspat se s Nopem. Na jednu stranu ji to lákalo, ale na druhou stranu by to nestálo zato. Kdyby se to její muž dověděl, měla by pak peklo kvůli chvilce rozkoše...
     „Majko, pojď za mnou,“ vyrušilo ji zavolání přes chodbu.
     „Co potřebuješ, šéfe?“ naklusala.
     „Co jste si s Andělou udělaly? Musím to vědět, abych si uměl představit, do čeho se možná řítím. Nechceš mi snad tvrdit, že jste se rozkmotřily jen kvůli tomu, že to Anděla umí s chlapama a přivádí je do neštěstí, nebo cos to říkala?“
     „To tvrdit nechci. Já jsem jí ale nic neudělala, to ona mně. Nechci o tom mluvit, je to moc osobní.“
     „Nikomu to neřeknu, ale musím to vědět.“
     „Já nemůžu. Strašně bych se styděla, kdybych ti to vyprávěla.“
     „Když jsi nic neudělala, nemáš se za co stydět. A i kdyby, mám pochopení. Snad víš, že bych to nikdy nezneužil. Nebo nevíš?“
     „Vím.“
     „No tak se už nenech prosit.“
     „Dobře. Anděla se vyspala s mým synem!“
     Majka sklopila oči, protože se mu nemohla koukat do tváře.
     „S tvým Tomášem!? Kolik mu bylo let?“
     „Ani ne sedmnáct, ale to je fuk. Byl stejně jako teď o osmnáct let mladší než ona.“
     „Tomu rozumím, že tě to naštvalo. Jak se to vůbec stalo?“
     „Radku, nenuť mě.“
     „Jsem novinář i proto, že jsem zvědavej, chápeš?“
     „Ono to bylo komplikovaný. Stalo se to v době, kdy na tom Anděla byla hodně špatně. Kvůli svému manželovi, který hrál automaty, přišla o všechno i o byt.“
     „To už jsem slyšel.“
     „Nepřerušuj mě, nebo to nedořeknu. No, a tak nějaký čas přespávala u nás, a tam se to jednou přihodilo. My jsme s manželem Andělu pak hned vyhodili, jak jsme se to dověděli, ale Tom po ní možná půl roku bláznil. Ona si s ním ale už jen hrála. Scházela se s ním, dávala mu naděje, brala mu je. Dokonce ho pozvala k jedné paní, co u ní pak bydlela. Tomáš s ní chtěl zase spát, jenže Anděla ho kárala, jak může chtít něco takového po ženě, co je stejně stará jako jeho matka. Když jí řekl, že to spolu už dělali, odpověděla, že to byl úlet, za který se ona stydí a omlouvala se mu za to, ale to ho úplně rozběsnilo. Říkal, že na ni tehdy začal řvát, ale ona prý řekla, že si lásku nemůže na ženě vynucovat, ale že když tak naléhá...“
     „To stačí, Majko. Je to nechutné. A Tom ti tohle všechno vyprávěl?“
     „Byl to nešťastně zamilovaný sedmnáctiletý kluk. Aspoň, že to pak brzy skončilo.“
     „Mrzí mě to, Majko. Tím víc, že se to stalo zrovna tobě a tvému synovi. To sis nezasloužila, jsi fajn ženská. Jestli ale počítám dobře, tak se to odehrálo v době, kdy už jsi byla v redakci.“
     „Taky že jo.“
     „Ale nedala jsi na sobě nic znát.“
     „Nechtěla jsem se tím chlubit, to snad uznáš.“
     „Nevysvětluj si to špatně, ale svým způsobem chápu, že to Anděla udělala, když se ocitla v takové situaci, jak jsi mi ji popsala.“
     „Upřímně? Mně jí bylo taky trochu líto, když jsme ji vyhodili. Ale už to nerozbírej. A o Anděle se bavit nechci už vůbec.“
     „Máš pravdu, necháme toho.“
     Nop vstal z počítačového křesla, přistoupil těsně ke ní, lehce Majku objal v pase a pak se ji pokusil políbit.
     „Co to děláš?“ uhnula mu hlavou.
     Čekala, že to zkusí znovu, ale on zůstal nehnutě stát a smutně se na ni díval.
     „No tak, šéfe, nesmutni. Co do tebe vjelo?“
     Usmála se, přistoupila k němu a líbnula ho sama na tvář. Hned ji zase chytil jednou rukou v pase a druhou pohladil a popleskal po zadku.
     „No tak, Radku, nech toho!“ odtáhla mu dlaň ze svých hýždí. „Co se s tebou děje? Kdy jsi měl vůbec naposled ženskou?“
     „Odpověď na první otázku je – nevím a na druhou – proč tě to zajímá?“
     „No proč. Já ti tu vyklopím svoje největší ohavné tajemství a ty po mně začneš vyjíždět, jako by tě to nějak vzrušilo a vůbec se mi zdáš... vyhladovělý. Sexuálně. Mám dojem.“
     „Sexuálně vyhladovělý? To zní příšerně. Pravda, kdy já jsem měl naposledy ženskou?“
     „Radku, no tak,“ chlácholila ho a pohladila po tváři.
     Chytil ji za tu ruku a řekl: „Ale já to napravím. Brzy k sobě pozvu Andělu a s ní sexuálním hrátkám určitě neujdu.“
     Koukala na něj jako na zjevení.
     „Proboha, copak jsem tě před ní nevarovala, neříkala ti, jaká je a nevyprávěla, co provedla mému Tomovi? A ty hned pak oznámíš, že s ní chceš souložit. To ses snad zbláznil?“
     „Nevím, jestli to chci zrovna já, ale Anděla určitě.“
     „Tak jí odmítni!“
     „A to si představuješ jak? Myslíš, že to půjde?“
     „Proč by to nešlo?“
     „Z jakého důvodu bych ji měl odmítnout? Oba jsme dávno dospělí, ani jeden nejsme zadaní a věkem se k sobě hodíme.“
     Majce připadalo, že Nop nemá všech pět pohromadě.
     „Nemáš povinnost se s ní milovat, když nechceš. Ale to dobře víš a jen mě zlobíš. Schválně!“
     Vytáhla ruku ze sevření té jeho, neboť ji celou dobu za ni držel, a lehce ho s ní drcla do ramene.
     „Tobě se to řekne, ale co když se s ní milovat ve skutečnosti chci a jen to zatím nevím, nebo to nevím jistě. Sama jsi říkala, jak to koulí s chlapama. Třeba je bosorka a očarovala mě.“
     „Neměla jsem ti nic říkat.“
     „Neměla, Majko. A já taky ne.“
     „Já vím, že neměla.“
     „To jsi tedy neměla.“
     Zakroutila hlavou a definitivně odešla.

      Radoslav Nop hleděl za mizící Marií Bergerovou a představoval si jejího syna. Viděl ho jen párkrát a ztratil s ním několik slov. Je to výrazně hezký kluk a působil na Radka velmi sebevědomým až namyšleným dojmem. Třeba to bylo všechno jinak, než mu to Majka líčila. Možná v tom Tomáš nebyl zcela nevinně, jak si Majka myslí a nehrál v tom románku s Andělou jen roli její oběti. Jenže pak si Radek řekl – co mi je vůbec po tom. Otevřel skříň, odšrouboval uzávěr láhve Jima Beama a pořádně si z ní lokl. Jeho oblíbený bourbon mu rozléval teplo po těle a v hlavě mu zapulzovala krev, ale jinak v ní měl úplně prázdno. Byl tak ideálně připraven pustit se do tvůrčí práce.
     Hned se dal do zalamování stránek budoucího čísla Brány. Analýzu příčin a následků povodně od Sylvy Kocourové umístil jako téma na třetí stránku, ale musel k ní vytvořit pouták na titulku, čímž mu Micka zkazila náladu dřív, než přišla. Napsala to profesionálně, ale moc suše, jen fakta a žádná šťáva, takže se s poutákem nadřel.
     Na chvilku se přitom nad Sylvou zamyslel a konstatoval, že pracuje spolehlivě, ctí až na výjimky subordinaci a úkoly plní svědomitě. Nejdřív se bál, že změnu role z jeho nadřízené na podřízenou nezvládne, ale ona si vedla obstojně. Novinám její práce pomohla a jako zkušená novinářka vhodně doplnila redakční tým. Nopa ale prudily její pokusy zasahovat do řízení redakce a také Sylvina zkostnatělost. Ta se projevila třeba právě v analýze povodně.