Povodeň 6 – Mladý pohled versus zkušenost

Místo motta:
Jak zardousit ptáčka? A vedra, která potom přišla, mnohé spálila a vyjasnila. Svět je drtivý, a proto drtí. Za tmy, kdy v hnízdech nejsnáze se ptáčci rdousí, myšlenky usedají na stromy. Atomy, jak půlnoční motýli, víří kolem, slepě do jasu narážejí. Planou slzy větví a kmenů, žhnoucí září spějí k smrti, tančí na dávno dohranou hudbu. Mrazivé a rozblácené neduhy spláchne voda z rozpáraných duší, která se bezohledně vylila do ulic. Jak ale zardousit ptáčka, aby to nebolelo?

     Hodiny na stěně redaktorny ukazovaly za tři minuty devět, když Sylvě Kocourové zadrnčel na stole telefon. Název redaktorna dalo osazenstvo novin Brána místnosti, kterou sdíleli dva redaktoři a tři redaktorky.
     „Porada vám nic neříká, bando!?“ zeptal se přísně šéfredaktor Nop ze sluchátka, sotva ho Kocourová zvedla.
     „My se kajeme, šéfe. Už jsme u tebe.”
     „Máte tady být pět minut před poradou!“
     O chvíli později si Nop za stolem v počítačovém křesle měřil svůj tým, než rozdělí úkoly, probere témata do novin a vyjádří se k napsaným textům. Až porada skončí, budou všichni pracovat podle jeho not.
     Sylva byla ráda členkou tohoto kolektivu, ačkoli se ještě nesmířila s rolí řadové redaktorky. Dříve redakci šéfovala, Nop byl jejím zástupcem a nyní je na tom stejně jako tři mnohem mladší holky, které teď seděly vedle ní.
     Ve stejné chvíli Nopa napadlo, že Sylva Kocourová zvládá svou podřízenou roli dobře. Překousla i to, že k jejímu textu měla nedávno výhrady Darina Fojtová. Nop si pamatoval, že Sylva ještě coby šéfredaktorka přijala Darinu hned po maturitě jako elévku a pomáhala jí, aby holčička v redakci obstála.
     Nop mrkl na šestadvacetiletou zrzku Leu Fillovou. Byla o rok starší než Darina a urputně se bránila funkci zástupkyně šéfredaktora, kterou jí nabízel. Sklouzl zrakem k benjamínkovi, dvacetileté blondýnce Michaele Ryšenovské. Všichni jí občas říkali Míša-Ryša a šéf byl pro ni vzorem novináře, jak tvrdívala a jeho to štvalo.
     Oldřich Svoboda, ke kterému teď obrátil pohled, byl pětatřicetiletý nevstřícný a líný morous, co chtěl mít každou práci honem za sebou a vždy dopředu věděl, že nikdo z lidí, z nichž měl páčit informace, nebude chtít nic říct. Zbýval jen šestatřicetiletý Pavel Rousek, který vyčítal Radkovi, že neustanovil ještě svého zástupce, když podle jeho názoru by to udělat měl a funkci svěřit jemu.
     „Micko, tu analýzu povodní jsi napsala velmi profesionálně."
     Nop vypálil na Sylvu pochvalu, až málem nadskočila. Bylo to jeho typické zahájení porady, ale ji pokaždé nepříjemně překvapilo. Do té doby seděla s nohama přes sebe a v bílé halence a v tmavomodré sukni, zpod níž jí vykukovala hezká kolena a lýtka, působila elegantně, ačkoli upjatě a napjatě, jak se při poradách také cítila. Úlek ji ale uvolnil.
     „Díky, šéfe. Od tebe si to zvlášť cením,“ řekla ironicky.
     „Neděkuj předčasně. Řekl bych, že je napsaná až moc didakticky a působí tudíž poněkud suchopárně. Postrádá to šťávu.“
     „Ty mě fakt bavíš, Radku. Vždyť je to analýza, rozbor a souhrn údajů. Kde tam chceš proboha hledat jakou šťávu?“
     „Jistě jsem po tobě nežádal akční drama, Micko. Ale nemusím ti snad líčit, drahá zkušená kolegyně, jak vzniká i mezi holými fakty postavenými vhodně k sobě a proti sobě napětí, které z fádního textu udělá záležitost.“
     „Takže se ti vlastně nelíbilo, jak jsem to napsala.“
     „Něco takového jsem přece neřekl.“
     „Ale myslíš si to!“
     „Vyjádřil jsem, jak na mě tvůj text působí, a to ani ne tolik pro tebe, nýbrž kvůli mladším kolegům, aby si z debaty mohli něco odnést pro svou další praxi.“
     „Kdybys je chtěl poučit, musel bys názorně ukázat, jak do analýzy dostat šťávu.“
     „Na to není při poradě čas. Ostatně všichni vezdejší redaktoři jsou inteligentní a tvůrčí lidé s dobrým úsudkem a já to respektuji. Nechávám jen na nich, aby posoudili, jak se věci mají, budou-li mít zájem. A stačilo, už prosím tě nediskutuj.“
     „Mám to tedy přepsat?”
     Kocourová pohodila vzdorně svými platinovými vlnitými vlasy. Nop ji štval, jak byl dnes protivný, ale nemohla rozklíčovat, proč. Napadlo jí, že má už teď dopoledne upito, ale nechtěla tomu věřit.
     „Nic nepřepisuj a dost. Musím se věnovat i dalším. Leo, ty prošetřuješ údajnou pletichu při privatizaci polikliniky. Jak to vypadá?“
     Upřel oči na mladou ženu, jejíž dlouhé husté vlnité zrzavé vlasy plály jak požár.
     „Ten Vadaša, co dal podnět k prošetřování, považuje kšeft za zmanipulovaný a pro stát nevýhodný a já teď zjišťuji, o co svůj názor opírá. Jestli to není jen uražená ješitnost. Jeho firma totiž ve výběrovém řízení neuspěla.“
     Fillová zareagovala okamžitě a jako vždycky se šibalsky usmívala.
     „Ale to až do příště. Ať si s tím můžeš pohrát. Teď po tobě chci jen informaci, že se něco takového děje. Oldo! Máš už konečně hotový text o obžalobách za rabování při povodních?“
     Šéf se obrátil na Svobodu přísným hlasem, neboť se mu zdálo, že mu článek trvá příliš dlouho.
     „Tady to máš.“
     Olda vstal z křesílka a podal mu papír s vytištěnou zprávičkou.
     „To snad ne! Tohle ti trvalo takovou dobu?“
     „Co o tom chceš psát!?“
     „Snad bys mohl trochu přiblížit, kde k tomu rabování došlo, co ti grázlové ukradli, jakou škodu způsobili, co je míněno pojmem rabování a jaké jsou za něj tresty, že je to obzvlášť hnusný čin a proč je tak odsouzeníhodný a tak podobně.“
     „A ty si myslíš, Radku, že ti k tomu někdo něco řekne?“
     „Tak to z nich musíš vypáčit.“
     „Státní zástupkyně mě odpinkne, že se vše dozvím až při projednávání u soudu.“
     Olda při té hloupé výmluvě zabodával do Nopa zavilý pohled svých tmavých očí.
     „Já ale od tebe nepotřebuju slyšet, co si myslíš, že ti řekne, či ještě spíš neřekne státní zástupkyně, ale chci číst, co opravdu řekla. A jestli odmítne mluvit, tak chci vidět černé na bílém, že odmítla. Je ti to jasné?!“
     „Tak mi to dej, já to rozšířím.“
     Svoboda sáhl dotčeně po papíru a vrátil se do křesílka.
     „Buď tak hodný. A ten papír k tomu snad nepotřebuješ, máš to uložené v počítači, nebo jsi to vymazal?“
     Radek dělal z Oldy blbce a Sylva s ním v duchu souhlasila, že oprávněně. Byl to vážně lenoch k pohledání.
     „Tvůj text o zpronevěře peněz vybraných na pokutách u městské policie jsem v počítači už četl, Darino,“ obrátil se Nop na černovlásku Fojtovou.
     „A co? Je dobrý?“
     „Zatím dostačující. A teď se můžeš zaměřit na to, kdo všechno nese odpovědnost za tu defraudaci. Nemyslím jen trestní, ale také pracovně právní z titulu svých funkcí a i morální, zkrátka kdo všechno dopustil, že ti strážníci mohli prachy vesele krást.“
     „Už na tom pracuju, šéfe,“ přitakala horlivě.
     „Dej si záležet. Svlékni strážníky i městské úředníky donaha, klidně i starostu. A zapoj i svůj sexappeal, když to bude nutné, aby ses dověděla co nejvíc.“
     „Jak si přeješ.“
     Darina se zatvářila naštvaně.
     „Konečně, tyhle ženské zbraně ovládáš dokonale.“
     Nikdo z redaktorů nechápal důvod Nopova rýpání.
     Darina Fojtová se ušklíbla. Jen ona věděla, na co Nop naráží. Než se do textu pustila, odskočila si pozdě večer od svého dvouletého synka do redakce za Nopem, aby se s ním poradila, jak na ten neuvěřitelný, tragický a citlivý případ jít a při hovoru to mezi nimi dost eroticky zajiskřilo.
     „Moc pěkný – tvůj text o vernisáži výstavy obrazů malíře Čupřiny. Kultura ti vážně sedí, Míšo,“ přešel Nop k benjamínkovi redakce. „Dobře jsi vystihla, že vzdor povodni umění žije. To je podstatné a napsala jsi to i působivě.“
     Něžná blondýnka hrdostí skoro sublimovala a polichoceně zavrtěla na sedačce zadečkem. Kocourová s údivem sledovala, jak Nop dnes jaksi laškuje se všemi mladými redaktorkami. S ní ale ne.
     „O tvých textech se spolu pobavíme až po poradě,” řekl šéfredaktor Pavlovi.
     „Jasně,” odpověděl oslovený a sebevědomě se podíval na zbývající přítomné.
     „Tak jsi to mohl udělat i v mém případě,” poznamenala Sylva dotčeně.
     „Není na tobě, Micko, abys posuzovala, co na poradě proberu? Navíc jsem snad už vysvětlil, proč jsem poznámky k tvému textu ventiloval tady.”
     Kocourová zmlkla. Jak se však dále radili, všimla si, že se Nop samolibostí zrovna zalyká. Čišelo z něj, že je ve svém živlu a kochá se svou vládou nad redakcí. Tak se běžně nechoval a Sylva byla teď už přesvědčená, že si ráno opravdu dal pár panáků.
     Radek pak zavedl řeč na to, jak se naloží s dopisem čtenáře, jenž poukazoval na možné machinace při rozdělování povodňové pomoci v nejvíce postižené obci Píšťaly. Svěřil sice zpracování dopisu do redakční pošty už dříve Michaele a uložil jí, aby na základě dopisu udělala původní materiál, což Sylva chápala. Na jeho místě by postupovala stejně, aby se holka učila řemeslu. Proč to ale znovu otvírá?
     „Nechci o tobě nijak pochybovat, Míšo-Rýšo, ale bude lepší, když ten článek dáš dohromady spolu s paní Kocourovou,“ řekl Nop.
     Sylva zůstala ztuhlá údivem.
     „No dobře,“ souhlasila dříve pochválená a nyní poněkud zaskočená Míša.
     „Zajeďte spolu do Píšťal na novou schůzi o rozdělení peněz z konta pomoci a důkladně vysondujte, kdo by mohl hrát v údajných čachrech jakou roli. Bylo by dobré, kdyby se ve výsledku podařilo spojit tvůj mladý pohled se Sylvinou zkušeností, no a invenci máte bezesporu obě.“
     Ryšenovská i Kocourová na šéfredaktora hleděly identicky podezřívavě, jakkoli je dělila věková propast celé generace.
     „Je zbytečné, abychom tam jely obě.“
     Sylva vzala námitky na sebe, neboť Ryšenovská by si sama nedovolila nic říct.
     „Já si to myslím také, šéfe,“ přidala se Míša.
     „To musíte zařídit vy dvě, aby nebylo,“ snažil se Nop odrazit jejich připomínky.
     „Proč tam s Míšou nepošleš Pavla, když už to musí psát dva?” navrhla Sylva.
     „To ti děkuju, Sylvo,” ohradil se Rousek.
     „Teď mlč, Pavle,” zarazil ho Nop. „Já jsem snad něco řekl, Micko!” vrátil se k Sylvě. „Ale když to chceš vědět, tak protože na povodních děláš ty. Můžeš napsat text, do kterého ti ta šťáva nateče sama.”
     „Jsi nějak nedůtklivý,” ohradila se Sylva. „Stejně jsi nevysvětlil, proč to máme psát s Míšou dohromady. A tohle už na poradu vůbec nepatří. Probereme to spolu ve třech po ní. Pojďme dál, ať to trochu odsejpá. Všichni máme dost práce a bavíme se tu už dost dlouho o blbostech.”
     Sylva se pro tu chvíli vžila do své dávno ztracené role šéfredaktorky.
     „Ale? Odkdy ty o tomhle zase rozhoduješ?!“ zeptal se Nop výhružně.
     „Musím dát přece poradě nějakou fazónu, když ty toho nejsi schopen, Radku.“
     „Co si to dovoluješ, Micko?! Budeme se tady radit tak dlouho, jak uznám já za vhodné a bavit se o tom, o čem rozhodnu, že se budeme bavit. Ty do toho nemáš, co kecat. Vzal jsem tě zpátky s podmínkou, že mi nebudeš žvanit do řízení novin!“
     Nop se teď vážně vztekal a skoro u toho řval.
     „Do řízení ti nemluvím, ale když řešíš a plácáš nesmysly, musím zakročit. K čemu bych tu byla, kdybych nemohla uplatnit své zkušenosti,“ přidala na hlase i Kocourová.
     „Taky si říkám, k čemu tu jsi, a nemůžu na nic přijít.“
     „Sděluješ tím, že mě chceš vyhodit?! Jenže, Radku, taková rozhodnutí máš dělat střízlivý.“ řekla Kocourová temně.
     Šum mezi ostatními redaktory, který provázel hádku, ustal a všichni se po sobě dívali zaraženě a pak se zraky všech obrátily k Nopovi. Jeho obličej byl stažený zlostí i překvapením, sjel pohledem po všech přítomných, pak upřel své pronikavé oči na Sylvu, ale postrádaly náhle obvyklou průraznost, vystoupila z nich pouze jeho opilost.
      „I úplně nalitej vím, že tu nemůžu potřebovat arogantní píču, jako jsi ty, Sylvo.“
     V tom okamžiku se i tak panující tísnivé ticho kanceláří rozlehlo a Nopovi došlo, že se právě znemožnil.
     „Končím poradu,“ řekl úsečně.

     Napětí mezi nimi bylo zrovna hmatatelné, když redaktoři odcházeli z porady a nikdo nechápal, proč Nop vcelku nicotnou záležitost tolik vyhrotil, a potom tak ulítl.
     Sylva vlastně ani nechápala, proč ji Nop přede všemi tak urazil. Chlast mu vážně leze nejspíš na mozek, řekla si potom.
     „Ten Radek se asi zbláznil,“ utrousila Lea, když se od ostatních oddělovala v kanceláři, kterou sdílela s Majkou Bergerovou. „Co tím chtěl, proboha, dosáhnout?"
     „Nop je ožralej blbec,“ usoudil Olda v redaktorně.
     „Já taky nechápu, proč to udělal, ale ty drž radši hubu, Oldo,“ krotil ho Pavel.
     „Aby ses ze svýho kamarádíčka neposral,“ odsekl Svoboda.
     „Radek to hodně přehnal. A zbytečně,“ mínila Darina.
     „Já se panu Nopovi zase tak moc nedivím,” řekla Míša-Ryša.
     „Opravdu?” zeptala se Sylva překvapeně.
     „Vy ho provokujete, paní Kocourová a on pak udělá něco, co ani sám nechce. Pan Nop je přece vynikající novinář a dobrý šéfredaktor a vás vzal zpátky do redakce a myslím si, že vás jinak nešikanuje, paní Kocourová,“ zastávala se ho Míša.
      „Já vím, pro tebe je Radek první po bohu. Dokonce mám pocit, že jsi do něj aspoň trošičku zamilovaná,“ usmála se na ni Sylva.
     „To je ono. Všechno převrátíte, abyste měla navrch,“ řekla Míša vážně. „Jinak byste teďka musela uznat, že je pan Nop hodný, milý a laskavý člověk a nezaslouží si, aby mu někdo házel klacky pod nohy.“
     „Myslíš, že mu házím klacky pod nohy? A to, co mi před chvílí provedl, bylo podle tebe v pořádku?“
     „Nebylo. Ale vy jste si o to koledovala. Nemusela jste mu říkat, že je opilý.“
     „Někdo mu už musel říct, že o jeho pití víme, nebo časem stáhne noviny ke dnu.“
     „To ano. Ale ne takhle. Nebyla jste to náhodou vy, kdo před chvílí na poradě pana Nopa poučoval, kde a jak se má co řešit? No a vzápětí ho podle napadnete.“
     Kocourová se rozhlédla po redaktorně a hned postřehla, že si Ryšenovská získala redaktory na svou stranu.
     „Míšo. A od něho nebylo podlé, co udělal?“
     Sylva se vyjadřovala opatrně, aby na sobě nedala znát, že ji Míša prudí.
     „Jistě, bylo. Vy jste ho ale vyprovokovala. Jestli mu chceme pomoct, měli bychom se společně dohodnout, jak.“
     Ostatní jenom koukali.
     „Míša-Ryša má pravdu,“ podotkl Pavel Rousek.
     „No jo, jak to ale chcete udělat?“ ozvala se Lea Fillová.
     Debata ji přilákala a teď stála ve dveřích a opírala se o futro.
     „O tom bysme se měli právě poradit, jak navrhovala Míša,“ řekla Darina.
     „Ale beze mě,“ řekla Sylva. „Jednak mě po dnešku stejně vyhodí a jednak s ním nechci mít už nic společnýho.“
     „Vidíte, jaká jste,“ nepřestala ji Míša vychovávat. „Naopak byste za panem Nopem měla zajít a usmířit se s ním. On ten váš vyhazov nemyslel vážně.“
     „Ani náhodou! Nemíním se před ním zas ponižovat. A ty, Míšo, aby ses nakonec nespletla. Nop by mohl být tvým otcem, dávej si pozor na to, co uděláš, nebo chceš udělat,“ smutně za sebe a pro sebe uzavřela Sylva debatu.
     „Nemusíte mít strach, paní Kocourová, dám."
     Sylva si pak u svého stolu promítala v hlavě, jak Míša odhodila ostych a hájila Nopa vzdor své jemnosti jako lvice. Při pomyšlení, jak by ve verbálním souboji s ní dopadla, kdyby ta něžná holka byla zkušenější, hůře vychovaná a v novinách teprve nezačínala, se Kocourová otřásla. Pak si Sylva v duchu ulevila směrem k Nopovi: Ty zmetku! Bezcitlej hajzle!

     Nop neměl v úmyslu dumat o poradě. Hlavně si nehodlal dále zanášet mozek meditací o incidentu se Sylvou. Sám ani netušil, proč jí tu vulgaritu řekl, ale nemohl se ubránit a vyhřezlo to z něj. A proč by se tím měl zabývat teď? Soudil ostatně, že se Sylva dříve či později objeví a bude s ním chtít rozebírat, co se stalo a sázel na to, že to bude dříve.
     Sotva v kanceláři osaměl, vzal ze skříně Jima Beama, pořádně si lokl, flašku zavřel a uložil zpět, sedl ke stolu, zapálil si cigaretu a že se jako pustí do práce. Neměl ale náladu něco číst, psát a vůbec cokoli dělat. Vyšel na terasu, dorazil až k zábradlí, cvrnkl rukou do jehličí konifery a koukal na ni, než se větvička uklidnila.