20.11.2021 - Saša a její proměna v upíra (1.část)

Londýn, podzim 2014

Zdravím. Jmenuji se Saša Hellstarová a odjakživa patřím mezi ty zlé holky, jež láká pocit moci a jsou šťastné, když mohou způsobit sebemenší bolest. Jenomže přítomný čas bych už asi neměla používat, když jsem poslední dva roky svého života strávila v nápravném ústavě, kde mne změnily k nepoznání. Ze staré dobré zlodějky a kapsářky jsem se stala ubohou a milou křehkou dívkou. Kdysi bych na sebe pohlížela velmi egoisticky, starala bych se pouze o svoje vlastní blaho a na ostatní hleděla s nechutí, jenomže to by už dnes nešlo. Nedokáži pomyslet při pohledu na starou paní, nesoucí těžkou tašku, na touhu jí něco ukrást. Mnohem raději ji pomůžu, aby se nemusela namáhat. To mne v ústavě naučili velmi dobře. Zlomili mne.
V myšlenkách jsem se tam náhle vrátila. Jejich praktiky byly zpočátku mírné, ale když jsem způsobila povznesení a vzpouru, zavřeli mne do malého vězení a nechali hladovět. Následně mne připoutali ke křeslu a dávali elektrošoky. Postupně jsem nemohla myslet na nic jiného než na tu bolest, a začala jsem přicházet o sebe samotnou. Už jsem to nemohla vydržet a podlehla. To vše se odehrálo v prvním půlroce. Pokorná jsem se učila novému chování, a to se pro mne stalo samozřejmostí.
Kdybych mohla použít jakýkoliv fantasy pojem, jenž by mne napadl, byla bych nyní očištěna od temnoty. A ačkoliv vím, že ve mne stále, někde hluboko, třímá, a nemůže se dočkat, až dostane příležitost mne opět pohltit, nestarám se o ni. Už pro mne nic neznamená, ani její svůdnost. Jelikož nemám nikoho, kdo by se o mne ještě zajímal, - rodiče nade mnou zlomili pověstnou hůl, - bydlím už třetím týdnem ve starém polorozpadlém domku. Ten měl pestrou historii, o čemž jsem se přesvědčila ihned, jak jsem si ho poprvé prohlédla. Bydlela v něm kdysi stará paní, a ta bývala blízkou přítelkyní Alžběty, královny naší země. Dostala mnoho vyznamenání, a podílela se na jejím dobrém zdravotním stavu. Sama o něj přišla, a když jsem do této ulice přišla poprvé, zrovna ji, chudinku, odnášeli a strčili do pohřebního vozu. Údajně měl dům zůstat opuštěný, stařenka jménem Sophie ho nikomu neodkázala, a měl být zbořen. Přihlížející obyvatelé ulice svaté Heleny si jen šeptali mezi sebou, ale nikdo neplakal. Zřejmě na její slávu již dočista zapomněli.
Byli na mne milí. Dovolili mi, abych v kdysi krásné Viktoriánské stavbě mohla přežívat, a dali mi ji dokonce zadarmo. Nikdo si snad za měsíc z úřadů nevšimne, že se kdejaká chudina stahuje do starých staveb. Sousedé se o mne dále nestarali. V přízemí patrové budovy se nacházelo vše pro celkem příjemný život. Bylo zde čisto, jako by Sophie ještě včera každou místnost dokonale uklidila, a našla jsem zde i pár pěkných historických vymožeností. Televizi, na malé půdě i gramofon a pár desek, a to nejdůležitější, co mne zajímalo, třicet liber na skříňce v útulné kuchyni. Sám dům nebyl sice nijak moc velký, a každým opřením jsem riskovala, že se tenké prkenné zdi propadnou, díky své nové skromné povaze jsem ale byla ráda i za to málo.
Celé tři týdny jsem si doma četla staré knížečky a zkoumala zákoutí domu. Bylo zde totiž tolik věcí, že ani pořádný úklid mi nedovoloval řádný pohyb, například v prvním patře. Díky tomu jsem teprve až po dvou týdnech našla za šatní skříní tajné dveře vedoucí po schodech až na půdu. Jak by se tam mohla stará dáma dostat, to mi nebylo moc jasné. Také jsem chodila po městě a a zkoumala jeho krásy. Abych se mohla dozvědět novinky ze světa, kupovala jsem si noviny, televize v mém novém bydlení sice fungovala, ale nedokázala jsem na ní nic naladit. Aby taky ne, na vršku domu byla zlomená anténa. Další možnost, jak se bavit, spočívala v poslechu starých desek či stanicí na dlouhých vlnách. K tomu mi posloužilo veliké rádio.
Žila jsem si dobře, ale každého nakonec dožene minulost, zejména, pokud vám bylo teprve sedmnáct, dva roky jste tvrdě pracovali a skoro nic nejedli. K tomu všemu ještě přičtěte nedostatek spánku a mučení. Bolelo mne celé tělo, peníze rychle docházely a rovněž jsem cítila zlost a zoufalství. Temnota v mém nitru se začínala dostávat navrch.
Když uplynul měsíc, a blížila se zima, vstávala jsem jako vždy z měkké, proleželé a malé pohodlné postele, tak akorát pro mne, abych si připravila snídani složenou z chleba a mléka. Více nepotřebuji. Po dlouhé době jsem se cítila více odpočatá a uvolněná. Každý pohyb byl pro mne příjemný a po takové době i nepoznaný. Poté, co jsem se najedla, a pohlédla do misky s penězi, mi však došlo, že dnešní den nebude tak dokonalý, jak jsem si ho vysnila. Žádná procházka studenou zimní krajinou, v níž by padaly malé vločky sněhu a zároveň svítilo slunce, objevující se mezi nadýchanými mraky. Věděla jsem, že jsem si včera nechala pro dnešní nákup poslední tři libry. Ty však zmizely, jako by tam nikdy nebyly. Obávala jsem se nejhoršího a rychle zkontrolovala vstupní dveře, jestli nejsou otevřené či nemají vylomený zámek. Mé podezření se potvrdilo. Byl tu zloděj. Ale proč by se zajímal zrovna o mne? Mohl to být někdo z ústavu? Ale ten sídlil až v Sheffieldu, velmi daleko odsud. A navíc, proč by mi vzal pouze peníze, a ne něco cennějšího? Mám zde spousty obrazů, keramických či skleněných váz a šperků. Ty jsem hodlala prodat, až by mi nic nezbylo. Ani jedna prodaná mince.
Poté mne napadlo, že by tu mohl pachatel zločinu stále být. Třeba se bál, že by na sebe mohl upoutat pozornost a raději se schoval. Čeká, až odejdu, a pokračoval by v hříchu. Proto jsem se rozhodla, že raději zůstanu doma a počkám, jestli nevyleze. Dostala bych ho tím do pasti. Nakonec jsem se rozhodla prohledat celý dům, a zkusit ho najít. Znám už snad každou tajnou skrýš, v níž by se mohl nacházet. Ihned jsem prohledala přízemí, a když jsem došla až do prvního patra, a otevřela skříň, za níž se nacházela půda, ocitla jsem se tváří v tvář dívce podobně staré jako já.
Neznámá tu stála za několika pěknými šaty a ve tváři měla vyděšený výraz. Modré oči se na mne upíraly v tiché prosbě a její ruce byly zkřížené na prsou. Rozcuchané blond vlasy měla spletené do copu a táhly se až k pasu. Nejvíce mne však upoutal její celkový vzhled. Byla velmi hubená, a kam jsem jen pohlédla, měla modřinu či jizvu. V ten okamžik mne však napadlo jediné. To ona zde kradla, bez pochyby. "Co tu pohledáváš?" Optala jsem se nekompromisně a mračila se. Měla jsem sto chutí ji vytáhnout a hodit na zem. Dívka zprvu vypadala, že nic neřekne a zůstane mlčky stát. Nakonec se ale odvážila promluvit a rychle se ozvala: "Potřebovala jsem trochu peněz. Brzy bych ti je vrátila. Už týden jsem nic nejedla," odvětila a natáhla ruku. V ní byly hledané mince. Ihned jsem si je vzala nazpátek. Když jsem na ni však opět pohlédla, na její vyhublé tělo zakryté jen kusem hadru, začalo mi jí být líto. Co mne to jen napadlo se k ní chovat tak hrubě? "Stačilo by jen požádat, a dala bych ti, co by sis jen přála. není třeba krást. Sama jsem si tím prošla a teď už vím, jak umí být lidé ochotní. Pojď dolů, něco vymyslíme," odvětila jsem jemněji a poté, co dívka opustila svůj úkryt, jsem se vydala zpátky do kuchyně. Dívka mne bez váhání následovala.
Ve chvíli, když jsem se usadila na pohodlný gauč a neznámá naproti do křesla, jsem si uvědomila, že ze mne nespouštěla oči. Když jsem do nich nakonec přeci jen pohlédla, zděsila jsem se. Byly plné touhy a temnoty. Pod nimi vystoupaly na povrch modré žíly a nyní na mne upíraly nenasytný, skoro až lačný pohled. Než se stihla ovládnout, věděla jsem ž, co je zač. Znala jsem tyto bytosti z příběhů, jež nám vyprávěly v ústavě. "Takoví jste byli, nenasytní a chamtiví. Nemohli jste přestat. To změníme," ozývalo se mi nyní v hlavě a trochu jsem sebou cukla. Už jen chybí, aby mi vysála krev. Snažila jsem se zachovat klid, ale zvědavost mne přemohla: "Ovládej se, prosím," zašeptala jsem jako naivní dívka a trochu se stáhla k sobě. Ona se ode mne lehce vzdálila, když se zvedla a přešla za křeslo, třesoucí se ruce na jeho vršku. Nyní vypadala více než překvapeně. "Ty víš, kdo jsem?" optala se nesměle a já přikývla. "Ano, jsi upírka," "Tak to asi víš, že tvé žádosti nevyhovím. Nemůžu. Promiň. Je to moc silné," dodala a upřela na mne smutný výraz. Náhle se její oči střetnuly s mými a já opět vytušila, co mi udělá, ještě předtím, než se ke mne rychle přemístila. Oči vpichovala do mých a ústa se již otevírala. Spatřila jsem v nich malé tesáky. "Prosím, nezabij mne. Dám ti klidně napít, ale ne z krku," šeptala jsem tiše a natáhla k ní ruku. Srdce mi splašeně tlouklo, a já si uvědomila, že to musí slyšet. Proto jsem se pokusila uklidnit a uvolnila se. Moji ruku rychle uchopila a přiložila si ji k ústům. Ucítila jsem, jak její špičáky lehce prokously kůži a moje krev teče do jejího krku skrze nenasytná ústa. Velmi brzy začala sát a zaklonila blahem hlavu. Já sama jsem slábla. Nejprve jsem si myslela, že mi bude zle, to jsem se ale mýlila. Naopak. Bylo mi nádherně. Sice takovým nechutným způsobem, ale přesto. Brzy mne objala a já cítila její chladné studené tělo. To mne vzrušovalo a připadalo náhle velmi pohledné. Tak pevné, svůdné. Chtěla jsem, abych ho mohla cítit na svém.
Euforické pocity ale náhle přešly, tak rychle, jak jsem je pocítila poprvé, se i vytratily. Začala jsem náhle mrznout a udělalo se mi slabo. Třásla jsem se, a nemohla jsem to kontrolovat. Proto se mi ulevilo, když mne spěšně pustila a položila zpět na gauč, kde jsem si lehla. Musela jsem přemáhat dávení. Všimla si, že se sotva držím při vědomí, a rychle skočila pro sklenici s vodou. "To ti udělá lépe," usmála se a nalila mi studenou tekutinu do pusy. Pochybovala jsem o jejích slovech, a proto jsem byla překvapená, když se mi náhle přestal točit svět a mohla jsem se narovnat. "Ani nevíš, jak jsem to potřebovala. Děkuji," pronesla tiše a opět si sedla, krev okolo pusy ještě oblízla.
Začalo mi to opět myslet a když jsem si také usedla, přemýšlela jsem, jak může dívka vedle mne vůbec existovat. Ta zase zřejmě uvažovala nad mými vědomostmi. "Vyprávěli nám o vás. V Ústavě, kde jsem pykala za svoji minulost. Ale měly to být jen pohádky," vysvětlila jsem a poté dodala: "Hned jsem věděla, kdo jsi. Chtěla jsem zkusit, zdali odoláš svým touhám. Nemůžou být přece všichni, jako ty, tak krutí a chladní. Navíc, i tak by si mne bez váhání vysála, viď?" "Ano. A chápu tě. Jenomže nemůžu dopustit, aby si o mne věděla. Promiň," oznámila mi a opět na mne pohlédla. Nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, že pro mne znamená víc, než si myslí. Že se mi líbí. Že jsem se do ní asi zamilovala. Proto jsem zkusila jedinou možnost, jež mne napadala. Riskovala jsem, ale to už i předtím. Zvedla jsem se, trochu se zakymácela, a dívku před sebou políbila na ústa. Ta, jež mne předtím chtěla zabít. Dávala jsem do polibku všechnu svoji vášeň. A v duchu si pomyslela: "Prosím. Nech mne, abych si na tebe mohla pamatovat. Jsi to jediné, co mi ještě zbylo. Bez tebe bych ztratila smysl života."
Říká se tomu Stockholmský syndrom, když se oběť zamiluje do svého mučitele. A asi jsem jím i trpěla, ale bylo mi to jedno. Náhlé vzplanutí emocí mi udělalo dobře. Ale ne skutečnost, jež následovala. Emilia, tak se dívka jmenovala, mne sice vyslechla, a ponechala se vzpomínkami, ale také odešla. Nezáleželo jí na tom, co k ní cítím. Byla jsem jí lhostejná. Po zbytek dne jsem si vše srovnávala v paměti a nemohla dělat nic jiného než na ni myslet. Nebrala jsem ji jako dívku Ďábla, spíše jsem jí přirovnávala ke své kamarádce, která ale měla jedinou nevýhodu: Sála mi krev, a to doslova. Bylo nám o takových, jako je ona, vyprávěno jako o Božím hněvu, zkáza světa. Ale přece jsem měla pravdu, když jsem jim nevěřila. S tímto vším v hlavě jsem nakonec ulehla do postele a po chvíli usnula. Možná jsem z ústavu odešla s poruchou myšlení a uvažování o realitě, ale takovým, jako jsem já, to nikdy nedojde.
Druhý den jsem na dívku sice stále nemohla zapomenout, ale také jsem si musela uvědomit, že už ji třeba ani nikdy neuvidím. Proto jsem otočila list a vybírala nejlepší obraz, za nějž bych dostal slušné peníze na moji snídani, oběd či i večeři na dalších pár dní. Na výběr toho nebylo až tak moc, přesněji tři kusy, jež se jevily, že by za něco stály. Nakonec jsem si vybrala jeden z nich, portrét mladé krásné dívky, jenž mi až nápadně připomínal Emilii. Spolu s ovocným zátiším a blankytně modrou oblohou se vyjímal mezi ostatními, jakými byl třeba muž jedoucí na koni či lesní panna koupající se v jezeře před vysokou horou za jasné oblohy a zapadajícího slunce. Ve svém oblečení, vypraném pouze v tekoucí vodě, a prošlém pracím prášku, jsem se vydala do studeného ranního vzduchu. Sníh se lehce snášel ze zamračené oblohy a lezl mi za krk. Kolemjdoucí na mne upírali zvědavé pohledy, asi se divili, co to nesu za velký obraz. Mne ale byla jejich zvědavost ukradená. Kdybych potkala Emilii, to by byla jiná. Poblíž se nacházel malý bazar, a právě tam jsem směřovala.
Když jsem otevřela dveře, omámil mne pach starých knih a kůže. Ale nejenom ten. I zápach starého plastu a elektroniky. A také špíny. Obchod sice nebyl nic moc, ani jeho majitel, jenž na mne koukal zpoza pultu, starý děda s bílým plnovousem a rozcuchanými vlasy, ale já podvědomě věděla, že je to odborník na vše, co se týká umění, a ne podvodník s laciným zbožím. Stařík se usmál a promluvil chraplavým hlasem, jenž naznačoval, že je vášnivým kuřákem: "Čím vám posloužím, mladá slečno?" optal se mne zdvořile a já na jeho otázku odpověděla stejným způsobem: "Potřebovala bych vyčíslit hodnotu tohoto obrazu. Nemám moc peněz a myslím si, že u vás by mohl být v dobrých rukou." Muž se na mne usmál a obraz si převzal. Chvíli ho zkoumal, i pod lupou, a poté se zamračil. "Je vskutku pěkný, hezky použité odstíny barev, zcela jistě profesionální práce. Dokonce je tu uvedeno i jméno a rok výroby. Emilia Darkstarová, 1896. Tuto malířku velmi dobře znám, mám tu i pár jejich jiných obrazů. Po této stránce je vše v pořádku. Ale zachovalost nic moc. Pokud se nad něj nakloníte, uvidíte celkem dost prasklin, zřejmě způsobených pádem. Navíc jsou barvy trochu méně syté, asi byl vystaven příliš dlouho slunci. A vypadá to, že i barva sama o sobě nemusela být tolik kvalitní. Co vím, tak rok 1896 byl jeden z posledních z doby její slávy. Zemřela mladá, o dva roky později ve dvaceti letech, chudinka. Abych to shrnul, žádný zázrak jste mi nedonesla, ale přesto. Deset liber bych za něj rád nabídnul. Ale přes patnáct už ne," vysvětlil a já na něj nevěřícně pohlédla. Věděla jsem, že pětadvacet z něj nevytáhnu, ale jen patnáct? Zachovala jsem ale klidnou hlavu a odvětila: "Dobrá, děkuji." Pán už otevíral kasu, když pohlédl za mne a zesinal v obličeji. Otočila jsem se za jeho pohledem a spatřila Emilii. Třesoucíma se rukama vytáhl stařík z šuplíku starou fotografii a na mne pohlédla dívka vypadající přesně jako upírka. Bylo mi to jasné. To ona malovala ty obrazy. Než stihl muž cokoliv pronést, pohlédla mu do očí a pronesla: "Zapomeň na to, že jsem zde byla." Nyní se stařík jen sklonil zpátky ke kase a dal mi peníze. "Díky na návštěvu, zase se tu někdy stavte." a odešel do nitra obchodu uložit můj obraz. Emilia se na mne usmála, jako by se nic zvláštního nestalo, a otevřela mi dveře. Těmi jsem vyšla ven na ulici a ona mne ihned následovala.
„To by mne zajímalo, co za tajemství přede mnou ještě skrýváš,“ poznamenala jsem tiše, ale pobaveně. Alespoň se mnou zase strávila čas a já na ni mohla hledět jako na někoho, kdo pro mne znamená celý život. Dívka se zasmála a odvětila: „Jsem na světě už přes stovku let, nějak jsem se uživit musela. A jelikož umím velmi dobře kreslit… tak jsem se stala malířkou,“ odvětila a poté na mne pohlédla. Nemohla jsem z ní v tu chvíli spustit oči. Věděla jsem, že mne kluci nikdy moc nepřitahovali. Právě proto jsem se za svoji touhu nestyděla. Hříšné myšlenky na dívky jsem v sobě dlouho potlačovala, dokonce i před nástupem do Ústavu, ale nyní jsem věděla, že už nemusím. Vše tajné náhle vyplulo na povrch a já nad sebou ztrácela kontrolu. Kdybych ji však chtěla rozptýlit, a tedy i sebe samotnou, nemuselo by to dopadnout dobře. Užily bychom si, ale za jakou cenu? Mohla by mne opět kousnout. Hleděly jsme na sebe a poznaly, co si ta druhá myslí.
Poté, co jsme se dostaly do mého pokoje, to začalo. Za dveřmi jsme se začaly vášnivě líbat. Bylo to něco zcela jiného, než když jsem naposledy opilá a na drogách seděla s pochybným klukem pod mostem. Nyní to bylo nejenom z vlastní čisté vůle, ale i mnohem intenzivnější, a především, vzájemné. Posouvali jsme se směrem k mé posteli a Emilia učinila ten první krok. Strhla ze mne zbytky šatů, až jsem před ní stála zcela nahá. A nestyděla jsem se. Dívce vystoupaly žíly pod očima, a já ji pohladila po tváři. „Věřím ti,“ ozvala jsem se tiše a opět ji políbila na ústa. Lehce mne položila na matraci a hladila mne po těle. Věděla jsem, jak bude pokračovat. I ona. Než však nastalo to nejlepší, Emilia rychle couvla a přitiskla se ke zdi. Zhluboka oddechovala, celé tělo měla napjaté, a žíly ji ostře pulzovaly pod očima. „Už nemůžu. Nechci ti ublížit,“ pronesla smutně a já se posadila. Má přítelkyně po mne stále pokukovala a bojovala se svými tužbami. „Nemusíš se bát, Emilio. Já ti věřím. Mne by to nevadilo. Pro tebe bych obětovala i svoji lidskost.“ Snažila jsem se ji přesvědčit, a to se mi nakonec podařilo. Pomalu ke mne přicházela a z jejích očí nespouštěla ty svoje. Klekla jsem si a podřídila se jí. Kousla se do ruky, a dala mi napít své krve. Když chce proměnit upír člověka ve svůj vlastní druh, dá mu nejprve napít a poté ho zabije. Nebo ho může i vyléčit. Uchopila jsem její štíhlou dlaň a začala. Pít. Část mého já se hořkosladké chutě hnusila, ale většina mne samotné pocítila zvrácenou radost. Byla nakloněná temnotě.
Nakonec jsem už nemohla pokračovat, ale vypité krve bylo dost. Emilia se na mne usmála, a poté mi položila dlouho očekávanou otázku: „Jsi připravená stát se upírem?“ Bez váhání jsem přikývla a ujistila ji i slovně: „Ano, jsem.“ To, co se stane, už nepůjde zvrátit, pomyslela jsem si před tím, než přítelkyně učinila poslední krok k mé budoucnosti. Zlomila mi vaz.
První, co jsem pocítila, byla slabá a tupá bolest v místě, kde mi Emilia škubla s krkem. Ta ale po chvíli přestala a já se cítila opět jako člověk, ačkoliv jsem věděla, že jím už nejsem a ani nikdy nebudu. Pomalu, skoro plaše, jsem otevřela oči a pohlédla do její tváře. Do tváře dívky, do níž jsem se zamilovala na první pohled. „Už necítím touhu se z tebe napít, mimochodem,“ zažertovala a já se tomu pobaveně zasmála. To má pravdu. Lehce jsem se posadila a zkoumala svůj stav. Zatím jsem nevěděla o ničem, co by mne tvořilo nadpřirozenou. „Povedlo se to?“ optala jsem se po jistotu a Emilia přikývla. „Jistě, jen budeš muset chvíli počkat. Až se v tobě probudí touha po krvi, řekni,“ vysvětlila mi a já přikývla. Vzpomněla jsem si na slova našeho ústavního kněze, jenž nám dával přednášky právě o upírech. „Do prvních tří hodin patří bohu, ale poté se tyto děti Satana začnou zabývat svojí přirozeností. Ucítí to v nitru, jak k nim Ďábel promlouvá. Radí jim, aby se napily z krve čistých neposkvrněných duší. Jen jednu šanci získají od našeho Pána. Pokud se nenapijí, zemřou a povznesou se nad své hříchy. Jinak ale navždy propadnou temnotě.“ Tak nám to opakoval Pavel v jednom kuse, až tomu téměř všichni včetně mne uvěřili. Stále jsem si tím jistá, jenomže na své upírství nyní pohlížím jako na dar. „Neboj se, má lásko. Seženu ti potravu, a společně budeme proti temnotě bojovat,“ promluvila po chvíli Emilia, a já přikývla. To jsem ale ještě netušila, co mi hrozí. Čemu budu muset vzdorovat.
Chvíli čekala, ale než jsem začala mít hlad, chtěla jsem s ní opět sdílet své tělo. Opět mne políbila a jelikož jsem byla stále nahá, sáhla i tam, kde jsem to chtěla nejvíc. Zaklonila jsem blahem hlavu a začala hřešit. Naučila mne, jak se uspokojit, i jak potěšit tu druhou. Když však náhle ozářilo moji kůži slunce, a bylo moc ostré, cukla jsem sebou a potemněla mi mysl. Už jsem nemohla čekat déle. Emilia si hned všimla, co se mi stalo, a hodila mi oblečení. „Proti slunci máme tyto medailony,“ obeznámila mne s jakýmsi šperkem, jenž nosila na krku, a dala mi druhý. V tu chvíli jsem neváhala a nasadila si ho na sebe. Nyní mne už sluneční světlo nepálilo. „Jak si k němu přišla?“ optala jsem se, když jsme už vyšly z domu, a ona se jen usmála: „Od čarodějnice.“ „Ty existují?“ optala jsem se znovu a s překvapeným výrazem na obličeji, zatímco mne do tváře udeřil ledový vítr. Stále mi byla zima, ač už ne tak velká jako dříve. Má touha po krvi sílila s každým krokem. A také s každým pohledem na kolemjdoucí. „Ale jistěže. Musíš toho ještě tolik zjistit,“ zasmála se a já též.
Brzy jsme narazily na skupinku dívek a v ten okamžik Emilia ukázala na blondýnu. „Vyber si ji. Já sáhnu po černovlásce. A ještě něco: Pokud by si cítila po vypití nějakou vinu, nech ji, aby tě zaplavila. Pokud by ses rozhodla ji zbavit, což nesmíš, přijdeš o svoji světlou stránku. Bude se ti zdát, že nic snadnějšího není, ale neboj. Pomůžu ti,“ varovala mne a poté se vydala za dívkami. Postavila se před ně, a já uchopila jednu za záda a otočila k sobě. „Teď budeš mlčet a uvolníš se,“ pronesla má přítelkyně chladně a já ji opakovala s tou svojí. Obě dvě bez odporu přikývly, ještě nastavily krky. Žíly pod očima mi ihned vystoupily a v ústech jsem ucítila čtyři špičáky. Lehce jsem jimi prokousla krk dívky a začala sát. Nejprve pomalu a poté rychle. Stala se ze mne divoká šelma. Když jsem ucítila první kapku krve na svém jazyku, věděla jsem, že už nedokáži přestat. Když se dívce podlomily nohy, a začala slábnout, stále jsem nechtěla přestat, i přes varovný pohled mé kamarádky, jež už mezitím přestala a ovlivnila svoji dívku, aby odešla. Ostatní kamarádky ji poslušně následovaly. Nyní musela zakročit. Strhla moji dívku stranou a rovněž ji donutila, aby odešla. Sama bojovala se svojí touhou pít dál, a podlehnout temnotě. Klekla jsem si na zem a hodlala podlehnout pokušení. „Bojuj s tím!“ přikázala mi Emilie, ale já zavrtěla hlavou. „To říká ta pravá. Už cítím tu potřebu vypnout si emoce, a ty taky! Tak co kdybych si ji vypla a ty také?“ smála jsem se a Emilia zavrtěla hlavou, jako předtím já. „Nedělej to! Ani já tak neučiním. Když se uzavřeš citům, už nebudeš milovat!“ Jak to ale řekla, pochopila jsem, že lže. Jen se snaží, abych byla stále čistá a nestala se závislá na krvi. Ale proč? Nebude to tak lepší? Nenechala jsem se zviklat a zvedla se. Položila jsem ji ruku na šíji a políbila na tvář. Nevzdorovala, ačkoliv jí z očí tekly slzy zoufalství. Velmi se vzpírala svým touhám, a proto trpěla. Nemohla jsem i takto nechat. „Nebojuj s ní,“ ozvala jsem se, „A prostě se uvolni. Nech sebou tu temnotu prostoupit, a uleví se ti. Pak budeme šťastné obě.“
V okamžiku, kdy už ale chtěla zavřít oči, se ode mne náhle odtrhla a zasmála se. „Ne. Nenechám se tak lehce ovládnout. Myslíš si, že to na mne nikdo nezkoušel?“ Poté se ke mne opět přiblížila, a trochu smutně zašeptala: „Miluji tě, Sašo. A proto vím, co pro tebe bude nejlepší. Pro nás obě,“ a jak pronesla tato slova, vytáhla dýku. „Co to děláš?“ ozvala jsem se, dokud ji do mne nezapíchla. „Pomáhám ti. Až se probereš, už se budeš ovládat,“ zašeptala, dokud jsem neomdlela.
Když jsem se probrala, bylo mi lépe. Pohlédla jsem nad sebe, jako tolikrát jindy, a spatřila Emilii. Ta se na mne usmála, a optala se: „Lepší?“ „Ano,“ odvětila jsem a zvedla se. „To je dobře.“ To bylo poslední, co jsem slyšela, než se ke mne vrhla a opět políbila. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale vypadalo to, že dost dlouho, abych ji chyběla. A ona mne. Naše těla byla chladná, ale srdce čistá. Navždy.