Milý Nathane Jonasi

Milý Nathane Jonasi,
píši Vám, protože se cítím být sama. Co jste ode mne odešel, je to čím dál tím horší. Chtěla bych Vám povyprávět svůj příběh, jehož začátek jistě budete znát.
Byla jsem sama doma, seděla jsem v tmavé místnosti-v místnosti tma a ve tmě já a ve mně tma. Žalem se mi svíralo srdce. Tu se ke mně přikradl nůž, snažil se mi ublížit a já se mu poddala. Bolest? Jediné, co jsem cítila byla má horká krev stékající po ledově studené pokožce. Ztrácela jsem vědomí a usla. Zdál se mi sen, Vy jste byl jeho součástí. Já byla spoutána, všude okolo krev-ne však má. Oči přyvyklé tmě se porozhlédly kolem. Uviděla jsem Vás, ta krev byla Vaše! Rozvázal jste mé provazy, pomohl mi vstát, objal mne a tiše řekl: "Jsi překrásná. Já...ehm... Můj úděl byl splněn. Vždy jsem Tě miloval a teď... teď jsem vyměnil svůj život za Tvůj. Vidíš?" ukazujíc na své rány. "Miluji Tě, ale musíš jít. Běž! Prosím, žij dál a nezapomeň na mne."
Nedýchal jste. Ležel mi na klíně a nedýchal. Mé slzy se mísily s Vaší krví.
Probudila jsem se opět v tom tmavém pokoji, nůž vedle sebe, pořád rudý, jako ta růže vedle něj, avšak na mých rukou nebyla ani stopa po ráně.
K večeru jsem se rozhodla jít ke svému dědovi. Hřbitov je sice daleko, ale šla jsem. Jeho hrob je až na samém konci, malý a smutný, ani náhrobek nemá.
Povídali jsme si skoro tři hodiny. Bylo již hodně pozdě, tudíž jsem musela domů. Vracela jsem se jinudy-temným podzimním lesem. Někdo byl za mnou, kráčel za mými zády tak dlouho, dokud jsem nepřekonala svůj strach a neotočila se. Stála tam vysoká postava v černém. Měla nádherná černá křídla, jejichž rozpětí bylo snad deset metrů. Její tvář byla skrytá kápí a v rukou držela cosi prapodivného, připomínajícího snad kosu. Dala jsem se na útěk, les nekončil. Větve stromů mi šlehaly do tváří. Utíkala jsem dlouho, ani nevím kam. Bolest prostoupila celým mým tělem, které padlo na kolena. Anděl smrti zmizel. Z posledních sil jsem vydechla: "Unikla jsem mu!"
Mé tělo volně kleslo k zemi a má duše jej nadobro opustila. Pořád tam leží, nikdo jej nenašel, snad ani nenajde.

Zde jsem se setkala s dědečkem. Řekl mi s výrazem provinění, smutku i štěstí zároveň, že můj odchd zařídil on, abych byla šťastná. Až když člověk umírá, uvědomuje si, že lidem okolo na něm záleží. I já si to uvědomila-záleží mi na Vás.
Těším se na setkání s Vámi. Již brzy se uvidíme.

Nashledanou
Vaše jediná, rozvíjející se květina.
Withered