jedna otázka jen jedna jediná...

Stojím naproti městského domu a ty nikde. Jo říkal si, že přijdeš o pár minut později, ale už je to víc, jak pár minut. Nebo kolik je pro tebe vlastně pár minut? Hlavou se mi honí neskutečně moc myšlenek… O čem si budeme povídat? A kam vlastně půjdeme? Mám strach, ne z toho, že asi nevypadám zrovna nejlíp, ale mám strach z toho, že toho zase budu celá…Že až odjedeš, tak já na tebe budu pořád myslet a že se zase zamiluju. Já vím, jak to dopadlo tehdy…?
Pane bože, kouknu na levou stranu a on přichází. Na sobě má rifle, mikinu s kapucí a na ní lehkou džínovou bundu, bílé botasky a ten úsměv. On vypadá, tak nádherně… „ahoj“ prohodí skrz bílé zuby a nadhodí ten sladký úsměv. Obejme na přivítanou a já ucítím jeho parfém. Nádherně voní…Tolik mi chyběl…Procházíme se ulicí a povídáme o všem možném. Pak si jdeme sednout do kavárny on si objedná kafe a já protože jsem trošku zmrzlá,tak poprosím o čaj. Když mluví s tou servírkou, co nás obsluhuje, tak na něj koukám a hlavou se mi honí jedna jediná otázka: „Proč nejsi blíž, jen kousek blíž.“ Povídáme si o hudbě, o knížkách o našich společných kamarádech, o rodině, … „A Miško, co ty a kluci?“ řekne a koukne na mě tím jeho kouzelným pohledem. Tím mě vždycky dostane…Kdyby si jen věděl, kterého kluka mám v hlavě a hlavně v srdíčku už skoro přes rok a pořád na něj čekám. Ne to ty netušíš myslíš si, že po našem rozchodu už dávno myslím na jiného. Kdepak to ty jsi mi ukázal svět jinačí, ukázal si mi, že každý kluk není stejný, dokázali jsme se spolu smát celé hodiny pamatuješ? Nebo jen tak sedět na lavičce a líbat se, povídat si a pozorovat lidi kolem nás. Proč si mě tehdy tolik miloval a já o tom nic nevěděla? Tehdy jsme mohli být spolu ale ty jsi mi nic neřek a já si tě v té škole nevšimla. Proč jsem si nevšimla, jak na mě koukáš? Ne, ty jsi mi řekl, že mě miluješ až den před velkými prázdninami, tehdy ale už bylo pozdě, protože ty jsi se zase odstěhoval. Na tohle všechno jsem si vzpomněla při otázce, co já a kluci. Zaplatí a my jdeme spolu ulicí a koukáme na všechny kolem. Já je, ale nevnímám. Ty mi povídáš o knížce kterou jsi teď četl a povídáš o ní s takovou radostí a nejmíň půl hodiny. Já hltám každé tvé slovo a koukám ti do očí. Já už tebe Marťo plná jsem už odedne, kdy jsme spolu šli poprvé ven a ty jsi mne nadchodech nečekaně políbil. Už od toho dne jsem tebe plná. Jdeme do obchodu a ty si koupíš gumový medvídky a jednu čokoládovou tyčinku. „Miško vyber si něco“ povídá. „Ne děkuju já nic nechci“
Vlastně něco chci, chci tebe a kdyby si věděl jak moc. Vycházíme z obchodu a ty rozbalíš balíček gumových medvídků. Nabídneš mi: „ chceš?“ Já si jeden vezmu a pak už si to kráčíme na autobusovou zastávku. Teď mi to docvaklo, páni já už teď jedu domů, teď už to všechno zase skončí a já tě zase tak dlouho neuvidím. „Kdy zase přijedeš?“ zeptám se ho.
„Až budu mít čas slibuju“ odpoví. Jo, ale ty čas nemáš skoro pořád hraješ tenis a pak ještě ta škola. Já nechci pryč. Tak mi třeba řekni ať ještě neodjíždím…prosím!
Autobus přijíždí a já mu hledím do očí a on se na mě podívá a tak krásně se usměje.
„Tak já se ti ozvu až přijedu jo?“prohodí a obejme mě. Ne, prosím nepouštěj mě, ještě ne.
Hlavně se nerozplakej to nemůžeš šeptá mi cosi uvnitř mě. Ale já bych tak strašně chtěla plakat. Tolik bych ti chtěla říct, jak tě miluju, chtěla bych ti dát pusu a říct ti, že od tebe nechci, ale místo toho slyším: „ahoj Miško“…
Nasedám do autobusu a do uší si dám sluchátka…Hraje mi tu písnička ak nejsi moja, tak potom ….
Já pláču a je mi jedno, že se na mě dívají a otáčí lidi v autobuse, jsou mi ukradení.
Proč tě tak moc miluju a ty mě už bereš jako kamarádku. Já vím…Ono se to otočilo….ale jen mi pověz: „PROČ NEJSI BLÍŽ, JEN KOUSEK BLÍŽ“…