Pro Tebe

Tenhle dopis už jsem v hlavě psala tolikrát...
Ani nevím proč, možná proto, že jsem už tenkrát podvědomě věděla, co se stane. Že až mi bude šestnáct, přijde den, kdy mi řeknou: „Umíráš a nic už ti nepomůže!“
Teď tady ležím, osamělá v prázdném nemocničním pokoji a čekám, až si pro mě přijde.
Když je v noci ticho, slýchám, jak přešlapuje před mými dveřmi a čeká, až ji někdo pustí dovnitř. Pak o ní zase na chvíli nevím, jako by tam nebyla. Ale ona tam je a čeká na svůj okamžik. Přijde, políbí mě na rty a bude konec.
Nebojím se umírání a nebojím se bolesti. Už jsem se naučila s ní žít, je tady se mnou, když se cítím osamělá. Když zhasnou všechna světla. To ona mi stále připomíná, kdo to na mě za zavřenými dveřmi čeká. Za dveřmi, které se pomalu otevírají. ...jen dva prstíčky tam strčíme, hned zase půjdeme... jeskyňky dovnitř strčily nejdřív dva prstíčky, pak celou ruku...
Takhle se cítím, jako Smolíček, když věděl, že už mu nejspíš nic nepomůže. Protože se „Zlaté parohy“ pásly moc daleko. Vím, že jí stačí malá skulinka a ona se dostane dovnitř. Ta skulinka už tam je a ona se jí pomalu protahuje. Dovnitř, ke mně, a těší se na ten polibek.
Vím, že to nemyslí zle. Musí to udělat, to proto se jí nebojím. Jí ne. To myšlenka, že to bude úplný konec mě děsí. To kvůli ní nemůžu spát. Není to bolest, není to ani ta žena, co se snaží dostat ke mně, dovnitř. Mám strach, že zemřu a pak bude nic. Jen tma a konec, zapomnění.
Dveře se otevírají, pomalými kroky se ke mně blíží, nespěchá. Chce mi dopřát několik posledních chvil. Tak se tedy s Vámi loučí ta, která vás milovala a nenáviděla. Chce Vám říct, že ji mrzí, že Vás už možná nikdy neuvidí, ale že existuje naděje... protože naděje umírá poslední. To ona mě teď drží za ruku a šeptá, abych byla klidná, protože je se mnou...