Rodiče se rozvedli někdy okolo dvacátého roku mého života. Následovalo období, kdy jsem se vůbec nestýkal s otcem. V tom čase se mě matka snažila nahrazovat a dohánět otcovskou roli. Pokud se to nestalo dříve, tak mi v tom čase koupila hromadu kondomů. Koupila mi také auto od velmi vzdáleného příbuzného. Na dvoře přistála stopětka s motorem jako zvon a shnilými prahy.
Někde jsem zaslechl, že se to dá spravit dřevem, a nebo dokonce zazdít. Rozdělal jsem si proto cementovou maltu a do prahů zazdil i kousky cihel. Celé jsem to zahladil rozbrušovačkou.
Když bylo dílko hotové, navrhl jsem svému nezletilému bratrovi, že se budeme učit jezdit. Na dvoře se sušila omytá kuchyňská linka příbuzných postižených povodní. Nechápal jsem, proč do ní brácha nacouval.
Mávnul jsem ale rukou a jelo se dál. Nyní si teprve uvědomuji, že jsme jeli i zatáčkami nad poměrně vysokými kaňony. Cesta byla zakončena kopečkem směřujícím ke křižovatce, do které ústila jako vedlejší. Brácha nejen že nedal přednost, ale křižovatku ve tvaru T projel a na jejím konci zapadl do pangejtu.
Nějak jsme auto vyprostili zpátky na silnici. Usedl jsem za volant. Brácha už nepojede! Prošlápl jsem brzdu. Ihned mi bylo jasné, že trubička praskla, brzdová kapalina vytekla a auto nebrzdí. „Takovou první jízdu asi jen tak někdo nemá,“ pronesl jsem omluvným tónem k bráchovi.
Cesta zpátky vedla do kopce, tak jsem ji riskl jen s ruční brzdou. Na dvoře jsem dal pozor, a tak kuchyňská linka neutrpěla další újmu.
Když byly brzdy opraveny, zůstávalo stále prasklé přední sklo. Ač se prasklina nemilosrdně rozšiřovala, odmítal jsem ji ze svých příjmů ze studentských brigád řešit. Místo toho jsem dostal nápad ve chvíli, kdy jsem se probíral pozůstalostí po milované babičce. Když jsem si všimnul brýlí podobných těm, které měla Milada Horáková, napadlo mě, že si do nich nechám zasadit skla odpovídající mé poruše. Když mě bude zastavovat policie, udělám ze sebe stejného chudáčka, jako jsem dělal při odvodu na vojnu a možná dopadnu podobně dobře.
Optik sice kroutil hlavou a varoval mě, že plast z padesátých let je zkřehlý. Řekl jsem mu ale, že jsem ochotný nést riziko, a tak se do toho pustil a práce se mu zdařila.
Mohl jsem se tedy vypravit i do Prahy, kde jsem měl smluveno, že u jedné dámy šlechtického původu vyzvednu pro ni už nepotřebné věci. Nejlépe ji vystihuje krásné a velmi málo četné jméno, které zde ale nebudu zmiňovat. Nepovím ani o podařeném rodinném erbu. Kdyby své jméno nenosila, ani bych nevěděl, že existuje.
Cesta probíhala bez problémů. Po hlídkách ani vidu ani slechu. Za to se mi v hlavním městě začalo chtít na malou. Jak jsem se prodíral čtvrtěmi, nutkání zesilovalo. Projel jsem okolo benzínky a nechápal jsem, proč jsem nezastavil. Někde v koutku mozku zřejmě vězela má odvěká nechuť za tuto fyziologickou potřebu platit smíšená se vzpomínkou křičícího strýce, který se obořoval na pingla, který odmítal přijmout jeho drobné za tuto potřebu.
Benzínka se ocitla za mnou. Můj pohled tedy hledal nazdař Bůh mezi domy vhodné křovíčko. Ruce točily volantem a hlava snižovala své nároky. Ocitl jsem se ve dvoraně, kde bylo alespoň trochu zeleně, vyskočil z auta a po chvíli už proud horké moče svlažoval kyprou zeminu květinového záhonku. Nic na tom neměnil fakt, že se rozkládal přímo pod oknem obytného domu.
Problém byl vyřešen. Teď už zbývalo jen najít, kde dotyčná dáma bydlí. S chutí jsem se pustil do hledání. Ruce opět točily volantem, oči jezdily po zdech domů a chytaly se názvů ulic. Všiml jsem si, že se příliš nevzdaluji od místa činu. Naopak jsem je objížděl ve stále menších kruzích a rysy mi začínaly tuhnout. Konečně jsem objevil hledanou adresu a kámen mi spadl ze srdce. Nebylo to ono!
Když jsem se dozvonil, bylo mi sděleno, ať zajedu do dvorečka. Odtamtud prý budu mít lepší přístup. Na místě činu už jsem se necítil tak dobře, jako před chvílí. Zaparkoval jsem na identickém místě a vešel do domu. Šlechtična bydlela v přízemí na té straně, kde jsem močil. Čekalo mě rozebírání nábytku, rozpojování počítače. Dost času vyčíst z jejího obličeje, zda o mém prohřešku ví. Nedočetl jsem se a do dnešního dne mi to zůstává záhadou.
Brýle stále mám, ale už jsou rozbité. Z očí mi je shodil syn, kterého jsem nesl na za krkem galerií. Brýle jsem měl na nose i přesto, že jsem neřídil, protože jsem jiné brýle zapomněl. Ač to byla galerie moderního umění, tak na kustodce bylo vidět napětí: Jsou brýle originálně výstřední, a nebo je to už přes čáru? I kdyby se chtěla přiklonit k první variantě, tak co proboha má znamenat kombinace s omšelým oblečením, které jsem si na rozdíl od ostatních rodičů vzal za účelem tvoření, ke kterému mělo dojít.
Její úvahy přerušila destrukce doličného předmětu. Opatrně jsem se k nim shýbl, sundal syna ze svého krku. Vyhlédl jsem z okna galerie a spatřil dům, ve kterém babička prožila alespoň dvě desetiletí. Jako štěstí v neštěstí jsem vnímal fakt, že brýle se rozbily právě zde, v bývalé mlékárně, na kterou jsem z babiččina bytu shlížel ještě ve věku mého syna. Toho jsem si raději opět usadil za krkem, aby se svými ručičkami nepodíval na zoubek nějakému dalšímu originálu, které velmi připomínaly domácí potřeby.