Apokalypsa tak, jak byla (1/7)

Pistolník a stařec

 

Pistolník prchal přes poušť a muž v černém mu byl v patách.

    Bělostná, oslepující, přinášející pouze smrt… ale ne pro tebe, pistolníku… táhla se Velká východní poušť z pistolníkova pohledu snad nekonečně daleko všemi směry.

    Bylo to sedm dní, co minul osamělý památník duchů, a nejméně dvojnásobek, co prošel kolem drnových chýší pohraničních osadníků. Od té doby šel trýznivou jednotvárnou pustinou pouště den co den osmnáct hodin denně, někdy i… když vyšel naposledy, tak svítalo. Nyní opět svítalo.

    Pomalu sestupoval dolů. Najednou mu ztěžkly nohy. Země se zachvěla. Část přesypu, kde stál, se uvolnila. A pak už pistolníka nebylo. Písek ho pohřbil a jeho cesta skončila. Ne. Tohle se nestalo. To se nemohlo stát. A přesto…

    Vidina pominula a vystřídala ji závrať. Jako by vrávoral, a přitom mu celý svět připadal jako cosi prchavého, téměř průhledného. Pomyslel si, že snad omdlí. Bylo to horkem, samozřejmě, tím zatraceným vedrem. Foukal tu vítr, ale byl suchý a nepřinášel úlevu.

    Měl pocit, že je někde jinde, měl pocit… topím se a nikdo mi nehodí lano. Vzhlédl. Pohyb písečných přesypů byl pistolníkovi znám, nikdy předtím však nezažil, že by před ním duna vyrostla během jediného mrknutí oka. Další iluze? To on mi ji sem poslal, blesklo mu hlavou. Jako nějaký vzkaz. Míříš příliš vysoko. Nebo: vystoupej, abys mohl padnout. 

    Možná tam byla celou dobu, možná tam nebyla. Na ničem z toho nezáleželo. Záleželo jen na tom, že tam je nyní a stojí mu v cestě. Na hádanky je příliš brzy. Dost otálení. Nejvyšší čas vydat se zpět na cestu.

    Vykročil. Ale okamžitě strnul. Ruce mu sjely k boku jako blesk. Něco slyšel. Někoho. Slabé cinkání zvonků. Hlas z velké výšky, jenž zvolal „pojď“, ale tak potichu, že to bylo snad na samé hraně slyšitelnosti.  A pak nějaký šum. Jako když se hádá skupina lidí a křičí jeden přes druhého. Nedokázal však porozumět jedinému slovu. Rozhodl se, nevěnovat tomu pozornost.

    Vítr tvořil v písku jemné vlnky, jednu jako druhou. Plahočil se tím nekonečným mořem stále vpřed a snažil se nevnímat iluzi vlnění. Až moc dobře si uvědomoval, čeho je iluze schopna, když se jí člověk nechá pohltit. Tahle sice nebyla růžová… najednou koutkem oka zachytil nepravidelnost. Část jedné vlnky vůbec nebyla vlnkou, ale lanem. Než stačil za přeludem otočit hlavu… padal.

    Když se probral, vyselo slunce vysoko nad obzorem. Byl mimo celý den nebo jen nepatrnou chvíli? Nevěděl. Nemohl to v tu chvíli nijak posoudit. Pustil se do vyprošťování nohy z písku. Šlo to snadněji, než čekal. Nemělo by to jít tak snadno. Vstal, odhodlaný ihned pokračovat v cestě. Okamžitě upadl. Zkusil vstát znovu. Nohy se pod ním podlomily. Obrátil pozornost k díře, do které se propadl. Nahlédl do ní a snažil se zjistit, jak je hluboká. Neviděl nic, než temnotu.

    „Je to Temná věž obráceně“. Škubl sebou, jako když na něj někdo vystřelí. Bledé, světle modré ostřelovačské oči prozkoumávaly okolí. Pohybovaly se tak, aby nezaostřovaly pouze na jednu vzdálenost. Neviděl však nic než písek a bezmračnou oblohu. Zavřel oči. Strnule seděl a naslouchal, ale brzy dospěl k tomu, že jen ztrácí čas. Opatrně vstal. Vykročil vpřed přesvědčen, že se přece nedostal až sem, aby… Svět se s ním hnul. Nic z toho se neděje, stihl si ještě pomyslet, než se propadl do temnoty.

    Probral se k večeru. Nohy mu stále nesloužily a on tu skutečnost konečně přijal. Na vrchol duny se doplazil a dolezl po čtyřech, jak jen mohl.

    Uviděl ho a na chvíli se mu zastavilo srdce. Byl mi v patách a já ho dohnal. Stařec těsně před hrobem v chatrči těsně před zbořením. Zboření. To slovo v něm podivně rezonovalo. Ale ona už padla, pistolníku.

    Stařec kosil ďáblovu trávu a nově příchozího vůbec nezaregistroval, nebo to na sobě alespoň nedal znát.

 

Čtyři jezdci

 

Čtyři seděli v kruhu kolem knihy popsané zevnitř i zvenčí. Kniha byla zapečetěna sedmi pečetěmi, ale jedna z nich už byla zlomená. Všichni se současně knihy dotkli a pak už tam nebyla a měl ji Ten, který zemřel a je živ.

 

Trůn vysoko

 

Je jedno místo vysoko a v jeho středu stojí bílý trůn, obklopený skleněným mořem jakoby z křišťálu. Na tom trůně sedí Ten, který byl, je a přichází.  Na pohled je jako jaspis a karneol. Oděn do dlouhého roucha, na prsou přepásán zlatým pásem. Vlasy má bílé jako sníh, oči jako plamen ohně, nohy jako bronz rozžhavený v peci. Tvář mu září jako slunce v poledne a hlas má jako zvuk mohutných vod.

 

Dům na skále, dům na písku

 

Jednoho dne jsem koupil pozemek na skále nad Východním mořem a postavil na něm nádherný dům. Výhled na moře byl dechberoucí. Za domem se rozprostíraly lesy a louky s neporušenou panenskou přírodou. Žili jsme zde se ženou a bylo nám nádherně. Brzy se nám narodil syn a život snad nemohl být dokonalejší.

 

Mezi světy

 

Buď zdráva stará přítelkyně.

  Vyžadována identifikace.

Copak mě nepoznáváš, sestro?

  Vyžadována identifikace.

Kdopak z mocné…

  Varování. Bude aktivována karanténa za…

udělal správkyni skladu.

  Aktivace karantény.

Kdopak ti propůjčil tenhle druh…

  Aktivuji…

moci? Moje šťastné číslo je 29.36.2.27.

  Požadavek přijat. Vstup povolen. Udělená oprávnění: omezený přístup do databáze, manipulace s objekty ve vyhrazeném prostoru. Vyhledávání aktivováno. Zadejte požadavek.