Jak zachytit neviditelné

„O čem chcete mluvit?“ zeptala se Daniela a sedla si za mohutný stůl.

Stál jsem u dveří v její útulné pracovně, za oknem poletovaly sněhové vločky a místnost byla přetopená. Skýtala nádherný výhled na vzdálený kopec, který byl v tuto dobu ozářený umělým světlem, ale všechno bylo prázdné a opuštěné. Z hospody v dolním patře zazníval tlumený smích.

„No tak povídejte, nemám na vás celý den,“ řekla Daniela, opřela se do pohodlně vypadajícího křesla, a přitom si zapálila cigaretu.

Pohlédl jsem na její pěknou mladou tvář a zaváhal jsem. Bylo mi jasné, že si bude stát za svým. Možná je to všechno nedorozumění a já tu nemám být.

„Chci napsat povídku,“ slyšel jsem sám sebe, zatímco jsem se posadil naproti a opřel si lokty o chladnou desku stolu.

„Neříkejte, to by mě nenapadlo,“ přerušila mě, trochu se usmála, vyhrabala ze šuplíku balíček žvýkaček a jednu mi nabídla. „A o čem to bude tentokrát?“

Zavrtěl jsem hlavou a podíval jsem se jí zpříma do očí.

Daniela s hlasitým bouchnutím zavřela šuplík a zkřížila si ruce na prsou. „Zase budete vyprávět o světě mimo čas? O poušti se skákajícím malířem, kterému někdo z nepochopitelných důvodů svázal kotníky řetězem? Nebo plánujete další abstraktní výlet do nitra? Chcete se zabývat podstatou lásky a kreativity? Opravdu si myslíte, že vaše introspekce ještě někoho zajímá?“

Nevěděl jsem, co mám říct, tak jsem raději mlčel. Bylo mi jasné, že teď bude následovat kázání na téma potřeby čtenáře a nepletl jsem se.

„Příběh má být srozumitelný, stručný a napínavý. Hlavně, ať na nás neklade přílišné nároky, měla by to být strhující zábava, kterou si vezmeme třeba do metra. Vymyslete něco jednoduchého s jasnou zápletkou a vyhněte se prosím symbolům… a taky to moc nepřehánějte s emocemi. No, tak už mě nenapínejte a konečně mluvte.“

Chvilku jsem ještě váhal. Nevěděl jsem, z jakého konce téma uchopit. V místnosti se ozývalo tikání hodin, které teď znělo jako rány z děla.

„Zkuste mi prosím odpovědět na jednu otázku, i když vám bude připadat hodně divná. Setkáváte se ještě někdy s něčím zvláštním a těžko pojmenovatelným, co ve vás probouzí touhu něco zažít nebo změnit?“

Daniele se rozšířily oči a naklonila se ke mně přes stůl. „O čem to proboha mluvíte?“

„Je to takový druh atmosféry, taková jemná, nepatrná a stále přítomná nálada. Někdo ji poznal jako malý, nebo když byl zamilovaný, a někteří lidé ani nevědí, že něco takového existuje.“

Daniela byla evidentně rozčílená. Zvedla se od stolu, chodila po místnosti a pořád něco brala do rukou, ať už to byly figurky slonů za vitrínou, nebo klíče na věšáku. „Proč mi tohle děláte? Jedenkrát chci od vás něco uchopitelného a vy mě takhle mučíte. Jestli je to láska, tak vás upozorňuji, že denně čtu dramata mnoha autorů a v základech se od sebe neliší. Pointy a zápletky se opakují, už je to zkrátka vyčerpané téma. Navíc nejste Shakespeare, abyste to mohl něčím obohatit.“

Podíval jsem se na ni. Stála teď u okna, koukala se do dálky a prstem si natáčel pramínek světlých vlasů. „Co podle vás dělá opravdový příběh příběhem?“ zeptal jsem se.

Daniela se na mě prudce otočila a ve tváři se jí objevil bojovný výraz. „Děláte si legraci? Už jsem vám to přeci pověděla.“

„Podle mě je to otisk oné atmosféry. Nesmazatelná stopa, která se v nás po dočtení knihy usadí a stále rezonuje, a to třeba i po letech, kdy už ani nevíme, co jsme vlastně četli. Nebývá tam, kde chybí opravdová autentičnost popisovaného prožitku, nezávislá na kompozici, dialogu, gramatické úrovni, nebo dokonce obsahu. Víte, mluvím o srdci, o úplném základu naší motivace psát.“

Daniela si zase sedla za stůl a kolem ní se zvedal oblak dýmu. Prohlížel jsem si tmavě červenou stěnu za jejími zády a přemýšlel, proč tam tahle barva vlastně je.

Po chvíli Daniela promluvila. „Motivace má být čistě komerční. Tohle fantazírovaní si můžou dovolit lidé jako vy, ale já mám svých starostí dost, a to jsem se nezmínila o svých dětech. Vždyť vy si ani neumíte představit, čím procházím. Člověk má být pragmatický a za všech okolností orientovaný na cíl. Piště raději detektivky, dovedete lidem skvěle zamotat hlavu.“

Nevydržel jsem to, tak jsem se usmál. Daniela nechápavě pokrčila rameny a svraštila obočí.

„Možná na tom něco je, protože když toužíme tenhle pocit přivolat, ztrácí se jakoby v mlze, a když ho nehledáme, je pryč. Nikdy jsem se nesetkal se záhadnějším hlavolamem. Připomíná Ajvazovo Druhé město, prostor, který prostupuje úplně všechno a zjevuje se, když se podvolíme a neklademe odpor. Hledání i nehledání je forma úsilí, a chceme-li překročit hranici, nesmí nám na tom záležet. A já bych chtěl tuhle náladu čtenářům přiblížit. Zachytit ji jako dešťovou vodu do nádoby, aby byla něčím jako Bradburyho pampeliškovým vínem. Představte si, že kouzlo výjimečných letních nocí zůstane navždy konzervované v průhledných nádobách někde ve sklepě, a když je tam znovu objevíte, zase uslyšíte smích a vzpomenete si na své první lásky. Budou to takové vaše otisky duše, na které se třeba léta práší, ale přesto stále přetrvávají.“

V místnosti nastalo ticho. Daniela odložila cigaretu a nervózně poťukávala nehty o bočnici křesla. „Nemám na tenhle druh úvah čas. Máte jeden pokus, abyste mi vysvětlil, jak to chcete udělat, a neplýtvejte mým časem. Začněte třeba tím, kde ten váš zázrak je.“

Postavil jsem se a přešel k oknu. Venku už byla tma. Zahlédl jsem matný záblesk světla a bledý srpek obličeje. Nějaká dívka stála pod starým kaštanem a prohlížela si displej telefonu. Velká lampa prodlužovala její stín a sněhové vločky dopadaly na její vlasy.

Při pohledu na ni jsem si vzpomněl na světlušky u řeky a na krajinu svého dětství, a především na Petra s Janou. Zdálo se mi, že zase slyším Petra, který před lety něco nahlas a soustředěně počítal, ale nemohl jsem si vybavit, co to bylo. Co nás tehdy vedlo ven za město?

„Jako malí jsme ji cítili velmi často. Byla v temných sálech kina, na chodbách ve škole, ve vlajícím prádle na zahradě, v paprscích slunce probleskujících mezi korunami stromů. Byla s námi, i když jsme někam šplhali, nebo když jsme prostě neměli nic na práci a seděli jsme na louce. Už víte, o čem mluvím?“

A najednou jsem to měl, byly to kobylky, které jsme sbírali do průhledné nádoby. Před tím jsme půl dne přelézali strmé skály, přeskakovali potoky a prodírali se pralesem trnů. K večeru jsme došli na mýtinu u řeky, lezli jsme v trávě a byli jsme vyčerpaní z Janina mumlání. Stíny se už hodně prodloužily, neviděli jsme si pod ruce, a u protějšího břehu se postupně objevovala malá komíhavá světýlka, která poletovala nad vodní hladinou.

Nevím ani proč, ale překvapilo nás to. Bylo to jako zahlédnout něco vzácného, přitom však tak důvěrně známého. Jako by přítomnost v jednu chvíli odhalila nenaplněnou budoucnost a šťastné vzpomínky na věci, které se ještě nestaly.

„Moje dětství bylo obyčejné,“ řekla po chvíli mlčení Daniela. „Víte, škola a učení. Největší dobrodružství bylo, když nás naši odvezli na víkend k babičce. Ale v něčem máte pravdu. Vzpomínám si nejraději na procházky po prašných cestách mezi slunečnicemi, nebo si vybavuji prázdné houpačky a jednu zvláštní zříceninu kousek od naší vesnice. Někdy se mi zdálo, jako kdyby se vrátilo něco z pohanských dob. Víte, duchové lesa a větru, oltáře a zapálené hranice, obřady, rituální tance a ženy s havraními vlasy. Taky jsme s kamarády hodně fantazírovali o tom, kde budeme žít jako dospělí. Já měla svůj vysněný přístav, zátoky, bílé plachty, molo a dřevěné stožáry. Hlavně tam muselo být slunce, to bylo jasné, a romantická nálada na večerní procházky. Možná se tomu budete smát, ale vždycky jsem si představovala, jak neohroženě kráčím nocí, v lehkých letních šatek, a okolo mě blikají žárovky na prověšených drátech a zábradlích. Byla jsem jakousi poutnicí ve svém vlastním světe a těšila jsem se, až dojdu na konec mola. Vždycky tam na mě někdo čekal: jednou to byla moje životní láska, jindy můj otec, který zemřel, když mi bylo dvanáct. To záleželo na náladě. Dneska už se s kamarády nebavím. Ne, že bychom se nepotkali a nemluvili spolu, ale všechno je jaksi povrchní, jsme už dospělí. O dětství ale nepiště, nikdo o to nemá zájem. Zkuste najít jinou cestu.“

Vrátil jsem se zpátky do křesla a Daniela mě celou dobu bedlivě sledovala.

„Tyhle všechny představy jsou kouzelné, ale z jisté perspektivy není rozdíl mezi nimi, touhle židlí, tamtím obrazem na zdi nebo vaší rukou na stole. Chci vám říct, že to, co chci popsat, je stále v pozadí. Je to takové plátno, které tohle všechno umožňuje. Nakonec je asi jedno, jestli na vás na konci mola bude čekat milenec nebo nějaká příšera s chapadly. Jestli pobřeží bude prosluněné nebo zahalené mlhou a vy budete sedět u majáku zaposlouchaná do zvuků noci a šumění oceánu, vzdáte se představy rušného mola a společnost vám budou dělat pouze světelné paprsky z reflektorů kroužících nad hlavou.“

Daniela se zasmála. „Mě už tohle dávno nenapadá. Chtěla jsem jenom poukázat na to, že jsem jako malá nestála pevně nohama na zemi.“

Podíval jsem se na ni. Zdálo se mi, že jsem ji přese vše zaujal. Tvářila se stále přísně, ale její oči se změnily.

„Snažím se naznačit, že vše, co je v lidském životě významné, je neviditelné a neměřitelné. Jde o oblast vědomí a uvědomování. Bez schopnosti prožívat by tohle všechno nemělo žádný smysl. Představy můžou být nezdravým únikem z reality, ale zároveň příležitostí, jak se do ní vrátit. Když rozumíme jejich mechanismům, můžeme je používat jako malířské barvy a je celkem jedno, kolik jich smícháme a jak abstraktní jsou. Nezáleží na tom, jestli se rádi obklopujeme mytologickými bytostmi nebo něčím jiným. Důležité je, abychom na nich nelpěli a vyhnuli se černé, protože tím přirozeně zašpiníme úplně všechno, i to, co přes ni proniká ven do okolí. Představivost totiž plní funkci oken. Přes jejich sklo sledujeme, co se děje, a to následně prožíváme. Nic jako objektivní realita neexistuje. Když jsou skla umazaná, je všechno velmi těžké, a jestli jsme někdy cítili kontakt se štěstím, představivost nám může pomoci k návratu domů, jestli mi rozumíte. Stačí, aby výhled ven byl lepší, sklo čistější a dovnitř mohlo vnikat nezčeřené světlo bez stínů, aby vyplnilo vnitřní komnaty a smazalo rozdíl mezi pojmy vevnitř a venku.“

„Ne, nerozumím,“ prohlásila Daniela a zapálila si druhou cigaretu. „Už je toho moc. Po pravdě se sama sobě divím, že vás ještě poslouchám.“

„Zkusím vám to vysvětlit. Jako malý jsem měl bezvadné přátele, Janu a Petra. Jedinou důležitou věcí tehdy bylo to, že jsme byli hodně spolu a že se Petr podivoval nad obrázky planet v knihách o vesmíru a že Jana byla naší nesmělou Indiánkou, vyplašenou z každého stínu, ovšem s pátravým kukučem, kterým zjišťovala, zda se zrovna něčím netrápíme, aby nám mohla přispěchat na pomoc s nějakou radou. Jana trochu připomínala hrdinku z komiksů Pavla Čecha – příbězích o ztracené dívce v tajemných bludištích a zahradách. Jako každá správná holka měla svoje tajemství, byla laskavá a věrná. Později z ní vyrostla krásná žena. Ale jde hlavně o to, že časem přišly první povinnosti. Trávil jsem čas na univerzitě, studoval jsem, chodil do práce a kamarády jsem vídal stále méně. Naše pouto se vytrácelo, atmosféra pomalu slábla a okna byla stále víc zamžená. Jakýsi chlad vstoupil do vnitřního prostoru, který se smrskl z nekonečna na temné tunely metra, ostrá světla monitorů, stěny malého bytu s postelí, reflektory aut a prázdné tlachání na schůzkách. Nejhorší na to všem bylo, že to bylo pohodlné a jaksi uspokojivé. Jako by veškerá odpovědnost patřila někomu jinému a já se nemusel o nic starat. Soustředil jsem energii do věcí, které jsem nemohl změnit, a tím jsem onu sílu odevzdával světu a sám jsem zůstával prázdný. Vlastně jsem připomínal zevnitř hnijící mrtvolu. Přitahovaly mě konflikty a musel jsem mít za všech okolností pravdu. Zabýval jsem se velkými otázkami světa, rozčiloval jsem se kvůli politické situaci, nevážil jsem si maličkostí, a přitom mi nějak uniklo to jediné, co opravdu stojí za řeč. Kvůli svému narcismu jsem neměl nikdy čas. Nebyl jsem tu pro své přátele, nemohl jsem jim nikdy poděkovat za to, co pro mě dělali, povědět jim, že si jich vážím, že jsem jim vděčný za jejich náklonost a za to, že jsem se před nimi nikdy nemusel přetvářet a hrát si na něco, co nejsem. Mohl jsem prostě být sám sebou. Nikdy jsem jim například neřekl, že je mám rád.“

Daniela byla rozladěná a dávalo to různými posunky najevo.

„Už tomu konečně rozumím, vy chcete psát dramatický příběh, ve kterém vylíčíte všechny útrapy a strasti, co vás potkaly. Nakonec to ukončíte romantickým shledáním s vaší Janou. Prosím vás, myslela jsem, že pro mě máte něco zajímavějšího.“

Nevšímal jsem si ji a pokračoval ve vyprávění.

„V tomhle příběhu nejde o mě, chci psát o vlastnostech vědomí a způsobu prožívání. Později jsem zjistil, že je skutečně nemožné volně navázat v místech, kde se smyčka přerušila. Moji přátelé už měli své životy. S takovou variantou člověk někdy nepočítá a může to být velmi těžké, když už zkrátka nikdo nestojí o naše omluvy. V takových chvílích pracuje představivost na plné obrátky, vlak je rozjetý, chybí záchranná brzda, která by celý vagón kvílejících příšer a oblud zastavila a umlčela.“

Daniela mě chtěla přerušit, ale já se nedal.

„Ještě, než něco řeknete, chci, abyste věděla, že mi nejde o patos. Tak totiž čtenáři můžou vnímat popis emočních stavů a z nich plynoucích zkreslení. Nehodlám nikoho obtěžovat nostalgickými vzpomínkami, hlavně jde o cestu ven z bubliny sebelítosti a o to, kde a jak ji najít. Možná se tomu budete divit, ale nejvíc fascinující skutečností je fakt, že všechno potřebné už tu je.“

Daniela byla rozčílená a ve tváři se jí objevil nepřítomný výraz.

„Zatím jste mi neřekl vůbec nic,“ postěžovala si.

„Zkuste si představit, že máte v dlaních semínko.“

Daniela zvedla obočí.

„A co s ním proboha mám dělat?“

„Kdybyste si něčeho tak nepatrného vážila jako nádherného a komplexního stromu, možná hranici mezi obyčejností a tajemným zjemníte. Všechny možnosti toho semínka jsou už tady, jenom nenastaly podmínky, aby se mohly projevit. To samé platí pro nás všechny a možná právě tohle zjištění může vést k tomu, abychom byli vyrovnanější a tolerantnější. Samozřejmě, není to nikdy tak snadné. Některé varianty budoucnosti nenastanou, ale my máme sklon neuskutečnitelnou představu nepustit, protože je třeba plná barev a světla, jež dopadá na naše blízké. Přesto musíme dovolit, aby se rozplynula. Svět ještě neskončil, přijde nové ráno a bude toho tolik, co dělat. S podvolením přichází klid a vrací se ono tajemné kouzlo, které nám tak chybělo, a my s radostí vidíme, že nikdy nepatřilo jenom nám, ale všem lidem bez rozdílu, a že jsme o naše blízké nikdy skutečně nepřišli. Představivost bez lpění je silná, nezkresluje vnímání, a proto nám neunikají souvislosti. Umožňuje kultivovat vnitřní svět a vytvářet vhodné podmínky k růstu.“

Daniela vytáhla hromadu papírů ze šuplíku, třídila je a už mi nevěnovala pozornost.

„Vůbec jsem se nedozvěděla, o čem váš příběh bude,“ zašeptala si jakoby pro sebe.

„Právě o tomhle. Je těžké popsat neviditelné. Každá moje povídka napsaná v posledních letech poukazovala na principy plynoucí z nepolapitelné pravdy onoho zázraku. V každém z těch příběhů jsou i mí přátelé jako nesmrtelná inspirace. Ale jasně strukturovaný děj vám bohužel nabídnou nemůžu.“

Daniela se na mě naposledy podívala.

„Většina z nás nemá na tohle čas. Jsme zaneprázdnění, potřebujeme si odpočinout a odreagovat se. Celý den jsme v zaměstnání a řešíme nejrůznější druhy problémů. A doma nás čekají děti a další hromada práce. Nezlobte se na mě a jednou prosím poslechněte mou radu. Piště o věcech skutečných a uchopitelných. Moje konečné stanovisko je, že nemám zájem. Mimochodem, pozdravujte Janu a toho vašeho Petra. Vraťte se zase, až budete mít něco opravdového, jinak mě už nenavštěvujte.“

S těmito slovy se odvrátila.

„Rád sem vás zase viděl Danielo a nezlobte se.“

Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím.

Nebe bylo průzračné a vanul mírný vítr. Zamířil jsem po cestě vytvořené měsíčním světlem nahoru do parku. Díval jsem se na siluety holých stromů, za kterými zářily hvězdy.